Rudolf Sloboda (1938–1995) patří mezi hrstku slovenských spisovatelů, kteří jsou českým čtenářům dobře známi – především díky tomu, že je do češtiny často překládán. Ze Slobodova velice rozsáhlého díla samozřejmě nemáme přeloženo všechno. Díky nakladatelství Větrné mlýny však například v roce 2013 vyšlo česky Slobodovo opus magnum, více než sedmisetstránkový autobiografický román Krev. Na tento počin brněnské nakladatelství, které se vydávání překladů ze slovenštiny věnuje soustavně, navazuje publikováním Slobodova posledního románu, jenž nese název Podzim.

Ten je, podobně jako Slobodův nejslavnější titul i další jeho literární práce, zřetelně autobiografický. Leckdy se při četbě zdá, že máme co do činění s deníkovými zápisky. Třeba mezera mezi následujícími dvěma odstavci evokuje proluku mezi chvílí, kdy vypravěč opustil psací stůl a kdy k němu opět zasedl: „Psali o pohřbu? Ne, o pohřbu ne, jenom, že moje dílo a život se už završily… Jenže to mohu být i naživu a mít završené dílo… Ach, Bože. // Tedy ještě jednou, ach, Bože. Konečně se po třech dnech vrátilo do Nové Vsi letní počasí […].“ (s. 228–229)

Protagonistou románu je autobiografický vypravěč, který napříč prózou vystupuje v různých pozicích podle toho, co o čem zrovna píše, respektive co prožívá a zaznamenává. Jednou je oceňovaný dramatik a spisovatel, jindy stárnoucí hospodář, který nalézá potěšení ve fyzické práci. Do velké míry jsou tyto role podmíněny jeho rodinnými příslušníky. Nejčastěji šestiletou vnučkou Magdalénou, díky které o sobě vypravěč píše jako o dědovi.

Se svou ženou žije ve slovenské Nové Vsi. Jeho každodenní život, který je tmelem celého románu, je utvářen několika vleklými povinnostmi, které se v knize až refrénovitě opakují. Musí se sáhodlouze domlouvat se sourozenci na prodeji velkého domu po zemřelé matce. Musí napsat divadelní hru, na kterou se opakovaně jezdí ptát nedočkaví dramaturgové a herci. Stará se o dům, příležitostně o vnučku, ale i o manželku, jež pravidelně navštěvuje psychiatrické ordinace a léčebny. Do toho občas potká ženu, která jej uhrane a stane se na čas jeho milenkou, občas opustí své stroze zařízené stavení, vydá se do města a zapojí se do debaty s intelektuály.

Tyto události, které knihu prostupují, doplňují četné vypravěčovy esejistické úvahy. Ty se nejčastěji týkají Bible, protagonista však píše také o náboženství jako takovém, o stáří či o lásce. Nechybí ani plejáda myslitelů a spisovatelů, jejichž díla a životy vypravěč komentuje. Obzvlášť znepokojivé jsou pak úvahy z poslední kapitoly, v nichž vypravěč na několika stranách přemítá o sebevraždě. Román Podzim je totiž poslední prací, která vyšla za Slobodova života. Nedlouho po jejím publikování spisovatel dobrovolně odešel ze světa.

V jiných esejistických pasážích lze na druhou stranu ocenit schopnost ironie a sebeironie. Jeden z úvahových partů, který se týká starozákonní knihy Rút, zakončuje vypravěč takto: „Když jsem si po třech hodinách přečetl tento náčrt ‚civilní‘ nebo sekularizované Rút, zhrozil jsem se, jaký jsem idiot. Veškerá síla díla se ztratila. Jak to, že biblický text je tak silný, i když nesrozumitelný […], a jeho parafráze prázdná bublina?“ (s. 110) Úvahy, které se prolínají s vypravěčovými všednodenními zážitky, jej často dovedou k vtipným, ba absurdním pointám: „Ukáže se i kocourek Šuťko, který má hrozný průjem. Magdalenka poznamená, že musel sníst nějakou tabletku. […] Už je to jasné: jde o tabletku na projímání. Když dostane dítě zácpu, dostane tabletku, takovou dostala i naše chudinka. Kdo si myslí, že větry a hovno nepatří do literatury, ať se jde vycpat. Jenom surovec nemá radost, když se dítě dobře vykadí. Stokrát raději si poslechnu rozhovory o dětské stolici než nějaké vlastimilé úvahy o dovršení národního zrání.“ (s. 326)

Když vypravěč přečte kostru své připravované divadelní hry herečce Zitě, jedné z těch, které jeho chystané dílo napjatě očekávají, ta mu navrhne, aby „pro dramaturgii vyhotovil ještě krátký ideový záměr.“ (s. 168) Vypravěč si poté posteskne: „Neuvědomila si, že to je to nejtěžší, co se má vymyslet?“ (tamtéž) Při četbě rozsáhlého Slobodova románu se čtenáři často dere na mysl otázka, zda podobný „ideový záměr“ či snad „poselství“, jak tento rozměr vyprávění záhy protagonista nazve, v knize nalézáme. Není to proto, že bychom snad měli pocit, že čteme knihu „o ničem“. Spíš se tážeme, k čemu všechny ty dílčí epizody a myšlenkové ponory směřují, zda se potkají či zda se skutečně jedná o výborně vyprávěný shluk deníkově laděných záznamů a postřehů bez nějakého zřetelného rámce. Byť je Sloboda tak výrazným vypravěčem, že by ani druhá varianta nebyla pro čtenáře nezáživná či méně přístupná, kniha nakonec jakousi pointu nabídne. Pointu, v níž se alespoň některé z mnoha linií rozvětveného vyprávění střetnou a jež dá vyprávění, u kterého se zdá, že by mohlo pokračovat takřka do nekonečna, patřičný závěr.

V jednom z dílů Kritického klubu si Miroslav Zelinský, jeden z těch, kteří dlouhodobě pečují o sepětí mezi slovenskou literaturou a českými čtenáři, posteskne, že překládat knihy ze slovenštiny do češtiny je trochu bláznivá práce. Bylo by samozřejmě vhodnější, kdybychom byli schopni, a především ochotni, číst slovenské autory v originále. Pokud však český převod přiměje alespoň některé čtenáře, aby si slovenské spisovatele přečetli, překladatelovo úsilí smysl má. Zvlášť když se jedná o knihu podobné vypravěčské síly a myšlenkové hloubky, jakou je Podzim. Její překladatel, divadelní režisér a básník J. A. Pitínský, může být spokojený. Zbytečně určitě nepracoval.