Sborník se zabývá dobou, kdy se naši předci naučili přesně kvantifikovat čas, vyjadřovat jeho hodnotu penězi, ale zároveň byli vedeni k tomu, aby se času vzdali jako toho nejdůležitějšího, co měli. Načrtává tak dilemata, která řešíme i dnes.
KP
Kateřina Piorecká
Pro každou katastrofu platí, že ji lze vnímat jako zdroj zániku i možného obrození, a jako takové vzrušovaly pohromy i naše předky. Ti je však dokázali brát i s nadhledem a dělat si z nich legraci.
Piorecká nepřichází s žádnou předem hotovou teorií, ale pokorně sleduje, jak odlišně mohou jednotliví tvůrci pracovat s technologií zápisu. Spisovatelskou tvorbu líčí jako komplikovaný fyzický a duševní akt, na němž se podílí velké množství i zdánlivě podřadných faktorů, třeba to, zda autor používal brk husí, či krocaní.
Někteří z přispěvatelů sami projevili jistou formu hravosti a smyslu pro humor, které jsou tématu adekvátní, jiní bohužel méně; jako jistý vědec, který vyplísnil M. Urbana za titul jeho knihy Poslední tečka za Rukopisy. Celá kniha jistě sama o sobě nepředstavuje poslední tečku za bádáním o fikcích a mystifikacích, nabízí ale spoustu materiálu k dalšímu promýšlení, k poučení i čistě k pobavení.
