Jaký je vztah mezi technologií psaní, genezí textu a poetikou literárního díla? Která britská autorka využívala na konci 18. století k editaci svých textů nůžky a krejčovské špendlíky? Jaké byly první kontakty literátů s psacími stroji? Kolik z českých spisovatelek bylo původně písařkami? Jakou odměnu dávali žáci učiteli, když jim ořezal husí brk?

I na tyto otázky odpovídá kniha Psaní na dotek. Materialita textu a proces psaní v české literární kultuře 1885–1989. Kateřina Piorecká (*1976) v ní rekapituluje historii využívání jednotlivých psacích potřeb. Líčí tedy nejprve přechod od psacích brků k ocelovým perům, proti kterým ovšem někteří konzervativci namítali, že kazí rukopis. V centru jejího zájmu pak stojí „konkurence manuálního a strojového psaní jako dvou základních technologických postupů, jež vstupovaly do významotvorného kontaktu od osmdesátých let 19. století až do konce osmdesátých let století následujícího, kdy psací stroj nahradila elektronická média“.

Podle Piorecké byl psací stroj zprvu vnímán jako kompenzační pomůcka pro hendikepované. To byl případ dnes už víceméně zapomenutého historika Josefa Kalouska (1838–1915), který měl vinou nemoci tak nečitelný rukopis, že záhy ocenil výhody psacího stroje a jako první jej prý začal soustavně používat. V celosvětovém kontextu byl „prvním mechanizovaným filozofem“ Friedrich Nietzsche, který se roku 1882 veřejně přiznal, že se přes postupující slepotu mohl díky stroji vrátit k psaní.

Už na přelomu 19. a 20. století si však tento vynález našel své propagátory mezi novináři a prozaiky. Jako výhoda mohlo být vnímáno, že text psaný na stroji byl anonymnější než rukopis psaný vlastní rukou, takže pokud se mělo utajit, kdo píše do jistého periodika, všechny příspěvky se za tím účelem přepisovaly. Toto stírání individuality rukopisu ovšem některým tvůrcům naopak vadilo. Reakcí tedy byl vznik autorských knih tvořených jako komplexní artefakty. Otokar Březina v tomto smyslu napsal Františku Bílkovi, že pouze to, co vyjde „přímo z rukou umělce, je posvěceno jeho duší, prostoupeno jejím magickým vyzařováním“.

Prosazení psacího stroje tedy neproběhlo úplně hladce. Někteří jeho aktivnímu využívání houževnatě vzdorovali (Karel Čapek), další si stěžovali, že zvuk vydávaný psacím strojem je „podivné chrastění“ a „hudba nesnesitelná“ (Václav Tille). Kupříkladu Vladimír Holan prý k zaznamenávání svých básní stroj nikdy nepoužíval, takovou báseň by považoval za znehodnocenou. Jiní ale v psacím stroji našli zalíbení, a to jako v pomůcce, která jim usnadňuje práci, ale jistým způsobem také ovlivňuje či přímo spoluvytváří tvar výsledného uměleckého díla. Způsob, jakým tento stroj umělce inspiroval, byl však u každého z nich odlišný. Vyskytl se kupříkladu názor, že rozvláčné, nabubřelé psaní, které se „pracovníku s perem stává dosti často“, je při práci na psacím stroji vyloučeno, protože ten vede k vědomí toho, že „každý projev života je třeba omeziti“, a tím pádem k úspornosti. V tomto smyslu psací stroj chválila Anna M. Tilschová za to, že ji odnaučil tápání, když hledala tok správné věty, a donutil ji k bleskurychlé orientaci. Vítězslav Nezval oceňoval, že pravidelný rytmus psacího stroje podnítil jedenácti- a dvanáctislabičný trochej jeho Edisona: „Konečně jsem mohl ,psát‘, jako jsem hrával na klavír.“ V jeho prožitku fyzického styku se strojem přitom nescházelo ono magično, které opěvoval (a v opozici ke strojovému psaní hájil) Březina. Okamžik stvoření Edisona Nezval vylíčil takto: „Jednou v neděli koncem října 1927 jsem byl jat zvláštním neklidem. Chodil jsem po pokoji, který byl už téměř ponořen v šero, bezděčně jsem usedl ke klavíru, od kterého bylo vidět siluetu žloutnoucí školní zahrady, a začal jsem improvizovat. Hledal jsem v hluboké poloze dlouhé těžké akordy, které by odpovídaly stavu mého ducha, avšak nehrál jsem dlouho. Aniž jsem si byl vědom, co udělám, co chci, odešel jsem do pokojíka, kde jsem pracovával. Můj psací stroj se rozzářil, žárovka nad ním mu dala všechnu jeho magičnost. Zvolna jsem vyťukal na stroji první verš Edisona. Ještě téhož večera jsem zakončil první zpěv.“ Podobně později tvrdil Bohumil Hrabal, že psaní na stroji mu umožnilo psát „proudem“, prostřednictvím svého díla sugerovat mluvenou řeč v rytmu, v jakém mohla být vyslovena. V případě Nezvalova popisu pak Piorecká dodává, že ho není možné ověřit, a mohlo se tedy jednat jen o autorskou stylizaci a mýtus.

Každá technologie s sebou ovšem nese jisté obtíže. Jestliže Jaroslavu Vrchlickému se na prostředníčku pravé ruky udělal mozol od psaní perem, Elišce Krásnohorské se zase její psací stroj opakovaně rozbíjel a ani po opravě už nepsal jako původně, ale jen „nečitelně mazal“. Někteří pozdější spisovatelé byli k chybám vzniklým vinou ne plně spolupracujícího přístroje otevřenější: Velemir Chlebnikov prý prohlašoval tiskové chyby za skvělé umělce, a míval z nich dokonce radost. Další údajně záměrně psali na technicky nedostatečném psacím stroji – i v souvislosti s Hrabalem Piorecká mluví v tomto smyslu o estetické funkci „selhání technologie“.

Piorecká svoje téma nezpracovává přísně chronologicky, ale k tématu se v jednotlivých sondách vrací opakovaně a z různých hledisek. Nepřichází s žádnou předem jasnou a hotovou teorií, ale pokorně sleduje, jak radikálně odlišně mohou jednotliví tvůrci s technologií zápisu pracovat a využívat jej. Spisovatelskou tvorbu líčí jako komplikovaný fyzický a duševní akt, na němž se podílí velké množství i zdánlivě podřadných faktorů, třeba to, zda autor používal brk husí, či krocaní.

Celkově badatelka potvrzuje tezi, že kultura je určitý způsob zpracování dat, vycházející z dominantních technologií a médií. To konkrétně dokládá na skutečnosti, že období nástupu a převahy psacího stroje se nikoli náhodou překrývá s érou moderní literatury. A pozdější rozšíření počítačů přišlo po roce 1989 souběžně s politickým převratem a se zdejším pozdním nástupem postmoderny. Konkurence různých technologií přitom přirozeně přetrvává i v současnosti, které se autorka bohužel věnuje jen okrajově, jak vyplývá už z názvu její knihy. Tradiční rukopis tedy preferují třeba Radka Denemarková a Daniela Hodrová, podle které „rukopisnost“ textu s jeho nepravidelnými tahy písmen a vsuvkami „zviditelňuje dění“. Naopak podle nedávné ankety Radka Malého někteří současní tvůrci označují úctu k rukopisu za zastaralou a naopak oceňují to, že si při práci na počítači mohou vybrat z hotových písem právě to, které jim nejvíce vyhovuje. V tomto ohledu působí Psaní na dotek optimisticky: nadaný tvůrce si bude umět za jakýchkoli podmínek najít vhodný technický prostředek k vlastnímu vyjádření, přičemž v současnosti se mu jich nabízí stále více.