33. ročníku plzeňského sympozia, při němž se badatelé scházejí nad problémy spjatými s 19. stoletím, byl vloni věnován podvrhům a mystifikacím. Ve sborníku, který byl nedávno publikován, se zástupci různých vědních oborů zamýšleli nad rozličnými „aspekty mystifikačního chování, od vytváření historických fikcí pro potřeby rozvíjejícího se národního hnutí přes různě motivované pseudonymní veřejné vystupování po traktování cizího jakožto součásti českých národních tradic“. V knize najdeme texty o falzifikátech a mystifikacích slavných, tak i o těch neznámých. Pozoruhodné jsou z druhé skupiny zvláště parodické „virtuální dějiny“ Čech od Jana Neruda, které si ve stylu humoru nezadají z mnohými články, které je dnes možné najít například na Necyklopedii.

Pochopitelně se v různých souvislostech mnohé texty vracejí k nejslavnějším podvrhům českých dějin vůbec, slavným „RKZ“. Zmiňován je možný či pravděpodobný „spolupachatel“ František Horčička, rekonstruovány jsou různé strategie, jimiž se četní Češi snažili hájit pravost Rukopisů. Nápaditě z dnešního hlediska působí satirický text Františka Bartoše, který chtěl metodu odpůrců Rukopisů zdiskreditovat tím, že ji dovedl ad absurdum a tím chtěl dokázat její nesmyslnost. Přišel tedy s parodizující hypotézou, že nejen Rukopisy jsou falzum, ale také Moravské písně, jež podle něj měly celé být podvrženým dílem Františka Sušila. Toho v hraném pobouření označil za ještě horšího falzifikátora, protože nejen falšoval texty, „nýbrž i muziku k nim složil“. (Dodejme, že podobná argumentační metoda v 19 . století nebyla neobvyklá. Kupříkladu francouzský učenec Charles François Dupuis (1742–1809) přišel s tezí, že Kristus byl původně sluneční bůh a dvanáct apoštolů byla znamení zvěrokruhu. V reakci na Dupuise pak roku 1827 vyšla parodická kniha Velký omyl – Napoleonova neexistence prokázána, v níž její autor J.-B. Pérès dokazoval, že i v tomto případě šlo o pouhou alegorizaci slunečního boha…)

Nejčastěji citovaným jménem je v celém sborníku jistě Vladimír Macura, k jehož zakladatelskému dílu se většina zúčastněných hlásí a jehož zásluhy o výzkum fikcí, mystifikací i úloze herního principu uznávají. Podnětnou přednášku přímo tomuto vědci, překladateli a autorovi beletrie věnoval Pavel Janoušek, který připomněl jím organizované vědecké konference o tématech jako rusalky či o filmu Mrazík. Poukázal i na to, jak se prvky, o nichž pojednávala celá konference, uplatňovaly v autorově osobním životě, například to, jak se Macura pokusil jeden a týž příspěvek udat ve třech různých tiskovinách pod třemi šiframi: „Ma“, „cu“ a „ra“.

Kniha celkově pojednává o tom, jak si naši předci některé chybějící prvky národní společnosti museli vymýšlet, takže vznikala fiktivní umělecká díla, vymyšlené vlastenecké spisovatelky pocházející z idealizovaného venkova nebo idealizovaní kavalíři mluvící skvělou češtinou. Ale sborník se současně věnuje i souvisejícímu tématu toho, jak byly kvůli dobové představě národa četné jeho skutečné rysy vytěsňovány, tedy například jak byly zatajovány či přecházeny mlčením německé předlohy některých Smetanových oper.

Za pozornost stojí i texty o hledání keltských předků nebo „objevování“ domnělých památek svědčících o rozvinuté mytologii našich dávných předků – s jistou ironií dodává archeolog Michal Lutovský, že s nálezem, který měl časově nejblíže ke kýženým mytickým dobám, se ale romantická archeologie minula a pokládala ho za mnohem mladší hrob Prokopa Holého. Další příspěvek rozvíjí téma konstruování „československého národa“, který si někteří Češi sami pro sebe definovali tak úzce, že do něj prý nepatřili Slováci katolického vyznání, ale jen evangelického! Milan Ducháček pěkně ukazuje, jak se Slovensko pro českou společnost stalo „skanzenem, kam si podvědomě odkládala idylické obrazy“, přičemž se skutečnými Slováky se mnozí Češi poprvé setkali až na Jubilejní výstavě v Praze roku 1895.

Kniha obsahuje i další konkrétní příklady tvorby fiktivních postav (Krakonoš) nebo recesistických sdružení (Šlarafie jako „apoteóza absurdity, nevkusu a kýče“), ale také obecné pokusy o klasifikaci mystifikací a úvahy o jejich celkovém významu. Někteří jejich roli v mechanismu kultury hodnotí spíše pozitivně, naopak Vít Vlnas kupříkladu pokusy o zpětné vytvoření českého středověkého malíře s úlevou přirovnává ke spalničkám: „Pokud je proděláme ve správném věku, zpravidla nám již nehrozí, že nás napadnou později, s následky mnohem závažnějšími“. Někteří z přispěvatelů přitom sami projevili jistou formu hravosti a smyslu pro humor, které jsou tématu adekvátní, jiní bohužel méně; jako jistý vědec, který vyplísnil Miloše Urbana za titul jeho knihy Poslední tečka za Rukopisy (nová literatura faktu): „komunikační systém nelze odstranit tím, že jeden odesílatel prohlásí, že za ním udělá tečku“. To je svatá pravda, ale není důvod si myslet, že Urban mínil titul svého díla smrtelně vážně.

Celá kniha jistě sama o sobě jistě také nepředstavuje poslední tečku za bádáním o fikcích a mystifikacích, například pozoruhodný fenomén Šlarafie by si zasloužil širší či bohatší interpretaci (třeba v duchu bachtinovského karnevalismu). Každopádně ale nabízí spoustu materiálu k dalšímu promýšlení, k poučení i čistě k pobavení.