Třiatřicetiletá Valérie Manteau byla překvapením loňské sklizně francouzských literárních ocenění. Bývalá redaktorka satirického magazínu Charlie Hebdo, dnes žijící mezi Paříží, Marseille a Istanbulem, nefigurovala na seznamu pěti nominovaných na Prix Renaudot 2018, přesto si nakonec cenu za román Le Sillon odnesla. Volně v něm navazuje na svou první knihu Calme et tranquille, v níž popsala osobní prožitky během tragické události v redakci Charlie Hebdo. V románu Le Sillon jde po stopách tureckého novináře arménského původu Hranta Dinka, kterého v roce 2007 zavraždil turecký nacionalista. Obě knihy vydalo nakladatelství Tripode.

iLiteratura: Jak se francouzské spisovatelce změní život po obdržení ceny Renaudot?
Valérie Manteau: Myslím, že autorům, co už jsou známí, se tolik nezmění. Což ale nebyl můj případ, takže mně cena změnila život hodně. Dostávám pozvánky na akce po celé Francii. Tím, že nebydlím v Paříži, musím hodně cestovat. Nakonec jsem se v prosinci rozhodla ukončit pracovní poměr v muzeu Mucem v Marseille. Z toho plyne nějaká podpora, takže můžu asi tak rok zůstat bez stálé práce a věnovat se naplno záležitostem kolem své knihy. Samozřejmě to ale není na celý život.

iLiteratura: Píšete další knihu?
Valérie Manteau: Zatím ne, nemám čas. Kromě čtení jsem se zapojila do „hnutí 5. listopadu“, které vzniklo poté, co se v centru Marseille v listopadu zřítily dva domy a zemřelo tam několik lidí. Následkem tragédie se spousta lidí musela vystěhovat z centra města a ocitli se v nejistotě. Díky tomu, že jsem teď veřejná osoba a mám přístup do médií, doufám, že jim můžu být užitečná, snažím se upozorňovat na nečinnost radnice a podobně.

iLiteratura: Ovlivnil tuto vaši angažovanost pobyt v Istanbulu a setkání s lidmi, kteří bojují za lidská práva?
Valérie Manteau: Asi ji jen umocnil. V hnutí navíc nejsem jako spisovatelka, ale spíš jako obyvatelka dané čtvrti. Vylepuji plakáty, snažím se pomáhat lidem a využít svého jména, abych je zviditelnila. Ale je pravda, že společným bodem obou mých knih jsou právě momenty, kdy se lidé dokážou spojit. V první knize to byl útok na Charlie Hebdo, v druhé knize vražda novináře Dinka, kdy spousta lidí v Istanbulu vyšla do ulic a kladla si otázku, jak se to mohlo stát. Svým způsobem mě fascinují traumatické události, jejichž následkem se vytvoří hnutí lidí napříč celou společností a probudí se v nich společné uvědomění. Nemluvím tady o politice, ale spíš o jakési kolektivní dynamice.

iLiteratura: V knize Le Sillon porovnáváte obě zmíněné tragédie a tak trochu vyčítáte Francouzům, že atentát na Dinka zůstal v médiích téměř nepovšimnutý oproti tomu, co se stalo v Charlie Hebdo. Jde o francouzské specifikum, nebo o obecný fenomén?
Valérie Manteau: Když cestuji, lidé mi často říkají, že my Francouzi jsme hodně orientovaní na Francii, takže je na tom asi něco pravdy. Nejspíš se to týká všech bývalých mocností, proto ve Francii slyšíme v první řadě o dění u nás, ve Spojených státech, v některých státech Evropy a v bývalých francouzských koloniích. Turecko do této kategorie nespadá. A tak vlastně ani nemůžu lidem neznalost vyčítat. Kdybych se nezamilovala do Istanbulu, taky bych o té zemi moc nevěděla.

iLiteratura: Jak s touto neznalostí bojovat?
Valérie Manteau: Doufám, že třeba psaním… Snad jsem část svého úkolu splnila. Ale znovu podotýkám, že mi hodně pomohla literární cena. Myslela jsem, že knihu budou číst lidé, co už Turecko znají, případně arménská diaspora. Ale najednou se dostala k mnohem většímu okruhu čtenářů.

iLiteratura: Kdy jste se do Istanbulu zamilovala, jak říkáte?
Valérie Manteau: Poprvé jsem tam jela v roce 2012 jako klasická turistka, ubytovala jsem se přes Couchsurfing u jedné holky, která se stala mou kamarádkou. Vůbec jsem nečekala, že se mi tam tak zalíbí. Bylo tam všechno, co mám ráda, blízkost vody, prolínání několika historických epoch. Lidé jsou vřelí, muži krásní a jídlo výborné. Umění žít je tam cítit všude.

iLiteratura: Jak jste narazila na osobnost Hranta Dinka, znala jste ho už předtím?
Valérie Manteau: Vůbec, jak se mi tam zalíbilo, začala jsem do Istanbulu jezdit pravidelně. V roce 2013 jsem zažila protesty kolem parku Gezi, v té době také probíhalo arabské jaro i protesty na několika evropských náměstích. V Istanbulu se mísilo obojí, což je pro tuto zemi tak nějak reprezentativní. Poprvé jsem tam ucítila tu silnou touhu po demokracii: jak se lidé spojili, aby vláda přestala dělat věci bez souhlasu obyvatel. Istanbul je obrovské město a najednou se potkávali lidé, kteří by se v životě nepotkali. Pak jsem byla chvíli ve Francii a přišla tragédie v Charlie Hebdo, kde jsem ztratila mnoho přátel. Potřebovala jsem odjet. Od roku 2016 jsem zase byla v Istanbulu, kde jsem se poprvé dozvěděla o Hrantu Dinkovi, který byl v roce 2007 zavražděn. Rozhodla jsem se o něm napsat, jeho osobnost mě fascinovala.

iLiteratura: V obou svých knihách necháváte hovořit mrtvé, Dinkovy promluvy se prolínají s dalšími postavami i s vaším vyprávěním cizinky v Istanbulu... Nepoužíváte uvozovky a často tak vyprávění připomíná jakési hlasy města. Byl to záměr, nebo tento mnohohlasý styl vznikal přirozeně během psaní?
Valérie Manteau: V první knize to opravdu záměr byl, v Charlie Hebdo jsem pracovala a některé kolegy slýchala denně. Tehdy mě poprvé napadlo, jakou moc má literatura, když dokáže aspoň nějakou formou jejich hlasy zachytit, prodloužit moment, kdy tu byli s námi. Dinka jsem poznala deset let po jeho smrti, tam mi přišlo spíš zajímavé konfrontovat jeho odkaz, potažmo hlas, se současným děním, s lidmi, co jdou v jeho stopách.

iLiteratura: Při tvorbě knihy jste vedla rozhovory s několika stíhanými novináři nebo aktivisty, dá se říct, že vám Dink sloužil jako jakýsi nástroj, jak jim dát slovo a nechat je mluvit?
Valérie Manteau: Samozřejmě, někteří z nich mají strach mluvit. Vždycky jsem jim říkala, že píšu knihu o Dinkovi, takže začali mluvit o něm, a až pak jsme se díky němu dostali k nim.

iLiteratura: Nevystavila jste je začleněním do své knihy nějakému nebezpečí?
Valérie Manteau: V knize se prolíná realita s fabulací. Fabulace se týká spíš mého příběhu, reálná jsou samozřejmě historická fakta i několik postav, jiným jsem změnila jméno. Třeba můj tehdejší turecký přítel tam figuruje také jako jakýsi nástroj, díky kterému promlouvám o tom, jak tvořím knihu a jak postupuji. Nešlo tam o to sdělovat detaily z jeho života. Ale je pravda, že někdy je těžké stanovit přijatelnou hranici, jak mluvit o životech druhých.

iLiteratura: Jak bylo pro Francouzku složité proniknout do tureckých reálií?
Valérie Manteau: Určitě tam byla jazyková překážka, turecky se v běžném životě domluvím, ale pro knihu jsem všechny rozhovory vedla v angličtině. Do reálií člověk pronikne postupně, v tomto ohledu navíc hodně pomáhají politické krize. Byla jsem v Turecku v době pokusu o státní převrat, a protože mám hodně angažovaných přátel, nemluvilo se v podstatě o ničem jiném. Jdete na kafe a všichni mluví o stejných postavách, stejných událostech, o tom, kdo byl zadržený a proč... Zorientujete se poměrně rychle.

iLiteratura: Jak vnímají lidé, s nimiž jste mluvila, současnou situaci v Turecku?
Valérie Manteau: Neznám nikoho, kdo by byl optimistický. Turecko podle mě zažívá těžké období. Nemyslím si, že by se v dohledné době něco změnilo. Kdo může, prchá pryč. Odlivu mozků už se začíná bát i Erdogan. Zůstávají lidé, většinou ti starší: už vědí, že nemají co ztratit. Ale lidé, kteří mají důvěru v život, se snaží odejít jinam, což je celkem těžké, protože ani Evropa teď není zrovna otevřená. Těžko říct, jak se bude situace v Turecku vyvíjet dál, mluvíme o nestabilní zemi v nestabilním regionu, možná přijde další pokus o státní převrat, ale to by bylo snad ještě horší. Ti, co by ho provedli, mají k demokratům daleko.

iLiteratura: Vám v Turecku nebezpečí nehrozí?
Valérie Manteau: Myslím, že ne. Teď například pojedu na čtení Francouzského institutu, který by měl zajistit mou bezpečnost. Zároveň je problém, že právě nikdy nevíte, co můžete a co ne. Situace se posuzuje podle lidí, co byli třeba zadrženi, ale nikdy nevíte, co se stane. Asi si teď dávám o trochu větší pozor na to, co píšu na Twitter, ale myslím, že nejhorší, co se může stát, je, že mi zakážou vstup do země… což bych samozřejmě nechtěla.

iLiteratura: Jak na vaši knihu reagovala arménská komunita?
Valérie Manteau: Mám hodně pozvánek od arménské diaspory ve Francii. Jsou to často potomci lidí, kteří uprchli kvůli genocidě, ale už nemají moc kontaktů se současným Tureckem, takže je kniha zajímá. Dinka znají všichni, je to jejich mučedník, ale někteří se o něm dozvěděli až po jeho smrti. Za svého života byl pro některé trochu problematická postava, usiloval o vstup Turecka do Evropské Unie, což se některým Arméncům v diaspoře nelíbí. To celkem dokážu pochopit, že nechtějí někoho, kdo popírá genocidu. Ale když jsem se o tom bavila s místními a četla Dinkovy texty, mám pocit, že bojoval o přesný opak. Integrovat Turecko podle něj byla jediná cesta, jak zemi demokratizovat. Jedině Evropa může posunout Turecko vpřed. Ale samozřejmě nikdy nevíme, jak by to ve skutečnosti dopadlo.

iLiteratura: Do jaké míry změnil Istanbul váš pohled na pojetí svobody?
Valérie Manteau: Určitě to změní váš pohled, v Turecku jsou problémy mnohem konkrétnější a závažnější než ve Francii. Pokud se ve Francii pohybujete v angažovaných kruzích, občas zjistíte, že se tu často přeme o drobnosti. Když vidíte Turky, kteří bojují s Erdoganem, uvědomíte si skutečné riziko.

iLiteratura: Už jste se zmínila o turecko-evropských vztazích, patří podle vás Turecko do Evropy?
Valérie Manteau: Když mluvíme o evropských kořenech, zmiňují se vždy Atény. Ale kdo byl v Aténách, ví, že je to spíš malý Istanbul než Paříž. Pokud jsou Atény a řecká kultura kolébkou Evropy, pak jí je logicky i Malá Asie. Turci jsou také dědici této kultury. V dnešním kontextu samozřejmě můžeme říkat, že Turecko má k demokracii daleko a že má nacionalistické tendence, ale nedá se to samé říct o Maďarsku, Itálii a dalších zemích? Připadá mi, že je dnes těžké definovat evropské hodnoty. Takže si myslím, že Evropa nemá hodnoty, jakých by Turecko nebylo časem schopné dosáhnout. Ale samozřejmě je těžké říct, jestli by bylo strategicky výhodnější, kdyby Turecko bylo v Evropě, nebo ne.

iLiteratura: Může vaše kniha oslovit i Čechy?
Valérie Manteau: Nevidím velký rozdíl mezi Čechy a Francouzi, jsme součástí Evropské Unie. Francie má možná pořád jakousi symbolickou pozici ohledně lidských práv. Ale v praxi máme jako Evropané všichni stejnou zodpovědnost. Všichni čelíme nástupu nacionalistických tendencí, otázce přijímání migrantů, takže také situace v Turecku se týká Francouzů i Čechů stejným dílem. Všichni navíc máme historickou zkušenost s tím, jak to dopadá, když dojde k exkluzi určité menšiny. Pokud usilujeme o demokratické hodnoty, bráníme je přece pro jakoukoliv zemi, nejen pro tu svou.