Když se řekne noirová sci-fi, většině lidí se asi vybaví román Philipa K. Dicka Sní androidi o elektrických ovečkách?, respektive jeho filmová adaptace Blade Runner, která noirové prvky výrazně posílila, zejména působivým vizuálním pojetím. Vnější znaky tohoto subžánru pak využily ještě další filmy či počítačové hry, ale literárních nápodob zas tak moc nebylo, i proto, že Blade Runner předznamenal vznik kyberpunku, sci-fi subžánru v osmdesátých a na počátku devadesátých let mnohem atraktivnějšího.

Australský spisovatel Anthony O’Neill (nar. 1964) s žánrem sci-fi dosud neměl mnoho zkušeností. U nás mu zatím vyšla jen jediná kniha bez většího ohlasu, historické mysterium z doby Napolenova tažení Egyptem Říše věčnosti (Moba, 2011). Dle dosažitelných údajů to vypadá na postmoderního autora, který rád využívá rekvizit, syžetů a kulis známých literárních děl či vyprávění. Ve svých předchozích knihách se inspiroval arabskými Příběhy tisíce a jedné noci, strašidelnými prózami Roberta L. Stevensona (napsal mimo jiné volné pokračování Podivuhodného případu doktora Jekylla a pana Hydea, nazvané Dr. Jekyll & Mr. Seek) i komiksy o antropomorfních zvířatech. Významnější proslulost mu však přinesla až sci-fi Na odvrácené straně, a to dokonce ještě před vydáním: práva na zfilmování totiž zakoupil Hollywood (jmenovitě známý scenárista a příležitostný režisér a producent Steven Zailian), a díky tomu se kniha dostala k renomovanému americkému nakladatelství Simon & Schuster a vzbudila zájem i v zahraničí, včetně českého nakladatelství Leda.

Jakkoliv zatím o přípravách filmové adaptace Na odvrácené straně nejsou žádné podrobnější zprávy (a od zakoupení práv uplynuly už nejméně tři roky), při čtení textu si snadno představíme, že patřičně nákladný film by mohl fungovat. Román je důmyslně zapletený, má mnoho akčních scén, ještě o něco více mrtvol, politické intriky, zkorumpovaný policejní sbor a vůbec patřičně zlověstnou a tajuplnou atmosféru měsíční kolonie plné vyvrhelů. K tomu náznaky love story a také smysl pro humor, obvykle dosti černý.

Kolonii na odvrácené straně Měsíce kdysi založil nevyzpytatelný miliardář Fletcher Mosas: ambiciózní a sebevzhlíživý podnikatel v mnoha oborech včetně těch ne úplně čistých. Nazval ji Očistec a pevnou rukou ji ovládá. Jeden z jeho blízkých spolupracovníků byl ovšem zavražděn (a s ním další dva lidé) a Mosas (nebo možná jeho dcera) povolávají ze Země komisaře Zackona v naději, že spolehlivěji než místní policisté politicky citlivý případ vyřeší. Očistec připomíná autorovu rodnou Austrálii, zemi trestanců a lidí, kteří z Anglie utíkali před zákonem, případně před nějakými příliš striktními pravidly, například náboženskými.

Tuto hlavní linii prolíná linie paralelní, která sleduje putování velmi lidsky vyhlížejícího androida měsíční krajinou. Onen android byl ovšem naprogramován v duchu predátorského a amorálního „kodexu Mosas“, jehož první věta zní: „Nečekej, co ti dají. Ber si, co potřebuješ.“ A tímto kodexem se strojově řídí, při čemž za sebou zanechává značné množství mrtvých, ať se s ním dostali do konfliktu, nebo mu pomohli. Autor čtenáře do poslední chvíle nechává napjaté, jak androidova krvavá cesta dopadne, ale na konci má dobře připraveno propojení obou linií a chytrou a docela vtipnou pointu.

Ta v mnohém ospravedlňuje předchozí poněkud mechanické vybíjení, jehož se android dopouští. Ani detektivovo snažení nemá moc překvapivých peripetií a zvratů, Zackon si proti sobě samozřejmě popouzí kolegy i mocné ve městě, navazuje křehká spojenectví a střihne si jednu vynalézavou honičku ve světě, kde je nižší gravitace. Na detektivku je tu pátrání, stop a podezřelých spíše poskrovnu, ale u sci-fi s detektivní zápletkou to není problém zas tak fatální, zvláště, když se v závěru ukáže, že O’Neill má svůj příběh pevně v rukou a cílevědomě míří k finále.

Na odvrácené straně není román, který by byl nějakou svou složkou nebo rysem zrovna výjimečný, ani ve sci-fi, ani v kriminálním žánru. Vlastně je dost odvozený, naštěstí oním přiznaným postmoderním způsobem. Ale nikde to nebije do očí, nikde to neuráží. Zvláště, když to v závěru všechno hladce a efektně sesedne dohromady.