Hra o kosti je první kniha polské autorky historických románů Elżbiety Cherezińské, která byla přeložena do češtiny. Není to její nejznámější dílo – „stálé“ postavení na polském trhu Cherezińské přinesla až Korona śniegu i krwi z roku 2012 –, je však zřejmé, že volba nakladatelství Argo (či překladatelky Anny Plasové) padla na Hru o kosti pro výrazné české téma.

Román pojednává o situaci středoevropské politiky 10. a 11. století (přesněji od léta 997 do července 1002), pro kterou je charakteristické přátelství knížete Boleslava Chrabrého, jenž byl na sklonku života korunován prvním polským králem, a císaře svaté říše římské Oty III. Významnými dějinotvornými (a u Cherezińské příběhotvornými) událostmi bylo také vyvraždění Slavníkovců, fenomén Adalberta-Vojtěcha (jeho působení, mučednická smrt, svatořečení, výkup ostatků) a s ním související hnězdenský sněm a sen o obnově říše a jejím rozšíření o Sklavinii – sjednocené slovanské národy.

Lpění na zesílené mimetičnosti románu autorka deklaruje a „zaručuje“ přiznanou spoluprací s historikem Przemysławem Urbańczykem, autorem známé knihy Trudne początki Polski. Cílem tedy mělo být vytvoření historického románu, který perfektně odpovídá podloženým faktům – ale co dál? Hra o kosti se totiž zasekla v půli cesty mezi čtivým thrillerem a pokusem o hodnotnější variantu historického románu. „Brakové“ čtení knihy komplikuje až překvapivě nízký stupeň konfliktů mezi hrdiny (kniha neobsahuje téměř žádné záporné postavy!), jiná interpretace není možná pro slabou ozvláštněnost historických dat. Dalo by se říci, že nejpřesnější žánrové označení Hry o kosti je románová adaptace příběhu o přátelství dvou panovníků, vyňatého z prvotřídní sekundární literatury.

Nutno podotknout, že oba interpretační směry mají v textu oporu, která po literární stránce není bez zajímavosti. Třebaže se román odehrává v nám blízkém kulturním areálu, z časového odstupu se řada tehdy samozřejmých faktů jeví jako exotická, a tudíž čtenářsky atraktivní – úvahy panovníka v dětském věku, svým způsobem nečekané centrum tehdejšího světa (Magdeburk, Hnězdno, Cáchy a samozřejmě Řím), biskupské obranné „komando“, fanatická zbožnost jako impuls krvelačnosti a jako politický nástroj (kopie posvátného kopí sv. Mořice, eponymní hra s relikviemi) atd. Román je nejpozoruhodnější tam, kde se historické události nadinterpretují a čtenáře tak uvádějí do určité metafikční hry. Nejhezčím příkladem je postava Jana Filagatha (vzdoropapeže Jana XVI.), kterého Ota nechal zmrzačit, jak se traduje, kvůli politické zradě – v románu je však tento důvod pouhá zástěrka a pravá příčina spočívá jinde. Je velmi elegantně vyslovená pouze v řečtině, jíž románoví svědkové nerozumějí, takže je možná a uvěřitelná – a zároveň neodporuje doloženým pramenům.

Četbu neulehčuje redakce slušného překladu, která působí jako šitá horkou jehlou – jako by proběhla pouze korektura bez důkladné kolace. Hra o kosti je bez překlepů, velmi četné nepřesnosti však zůstaly na jiné jazykové rovině (z nejkřiklavějších: „Slované při Labi“ se časem přerodí v „polabské Slovany“; výraz „přiklekl“ by měl být „poklekl“ atd.). Špatná péče o knihu, znatelná kupříkladu také ze schémat rodů a panovníků, která jsou tak nepřehledná, že jsou skoro nepoužitelná, překvapí v souvislosti s nebývale nákladnou propagací, jejíž součástí jsou i plakáty v pražském metru. Tak či tak Hra o kosti může přes svoje nedostatky dobře posloužit jako příjemná oddechová četba v neobvyklých kulisách přelomu tisíciletí.