Autorskou doménou absolventky teatrologie Elżbiety Cherezińské (nar. 1972) jsou historické romány zasazené do různých období polských dějin, zejména do doby vlády krále Vladislava Lokýtka a knížete Boleslava Chrabrého. Neomezují se přitom jen na polsko-česko-německou oblast, autorka v samostatné sérii sleduje také osudy Boleslavovy sestry Svatoslavy. V další tvorbě se věnuje období holocaustu a druhé světové války. Překlad jejího románu Hra o kosti vydalo nakladatelství Argo v roce 2017. Rozhovor vznikl během autorčiny návštěvy na veletrhu Svět knihy, kam přijela tuto knihu pokřtít.

iLiteratura: V češtině nedávno vyšla vaše Hra o kosti. Obvykle píšete příběhy tak dlouhé, že je potřeba publikovat je jako série, tento román je však samostatný. Jakou pozici má ve vaší tvorbě?
Elżbieta Cherezińska: Je to můj první román z piastovského Polska. Předtím jsem psala o holocaustu a o Skandinávii – je ovšem pravda, že moje skandinávská série pokrývá víceméně stejné historické období jako Hra o kosti. Přelom 10. a 11. století je mimořádně zajímavé období v celé Evropě. Pro Poláky je klíčové hlavně konáním hnězdenského sjezdu (o něm právě pojednává můj román) a zrozením polské státnosti; ze stejné doby máme dokonce i první doložené použití názvu Polonia pro označení Polska. Předtím to byla prostě jen „Měškova země“. Když však římský císař Ota III. navštívil Polsko, jeho kancelář musela přijít na způsob, jak o nás psát. To mě fascinuje. Děj Hry o kosti se částečně odráží v mé další trilogii o panovnici Svatoslavě, což byla sestra Boleslava Chrabrého, hlavního hrdiny Hry, která měla velmi dramatický osud. Období kolem roku 1000 je pro polské dějiny natolik klíčové, že se k němu vracejí i hrdinové mých dalších románů situovaných do 13. či 14. století.

iLiteratura: Hra o kosti ale nebyla váš první román ze středověku. Už předtím jste napsala skandinávskou tetralogii. Proč jste se pustila do vyprávění o polských dějinách?
Elżbieta Cherezińska: Mám velmi konkrétní vzpomínku: sledovala jsem s manželem televizní zprávy, které celé opanovaly informace o tom, jak bude Polsko paralyzováno návštěvou amerického prezidenta. Kde všude budou kontroly, blokády… Až jsem se mezi dvěma zpravodajskými vstupy obrátila na manžela: „Zajímalo by mě, jak to bylo, když v roce 1000 přijel do Polska Ota III.“ Jsou to vlastně zcela srovnatelné události. Ta tehdejší Otova cesta byla navíc zcela výjimečná – bylo to jedinkrát, kdy se vydal za hranice své říše z jiných důvodů než do války. Císaři tohle vůbec nedělali. Ota přijel s mírovou návštěvou, a to navíc do země, která hraničila s východním císařstvím. Riziko, že se tu stane terčem atentátu, muselo být ohromné.

iLiteratura: Pro Poláky jsou to notoricky známé události?
Elżbieta Cherezińska: Ano, každé malé dítě zná hnězdenský sjezd ze školy. Mým cílem ale bylo doplnit ten zavedený obrázek císaře, který kráčí po červeném koberci bos do katedrály k hrobu svého přítele, mučedníka Vojtěcha. Hnězdenská katedrála byla tehdy totiž teprve ve výstavbě. Takže ta nesmírně významná politická událost se odehrála na staveništi! Když jsem si to uvědomila, pustila jsem se do studia dostupných pramenů a publikací a začala si klást další a další otázky. Proč tam Ota jezdil? Jak a kdy se Boleslav dozvěděl, že se k němu Ota chystá? A pak jsem narazila na knihu profesova Urbańczyka, která mi poskytla mnoho odpovědí i inspirace. Podle všeho si Ota III. chtěl odvézt celé světcovo tělo s sebou do Říma. Nakonec si ale odvezl jedinou paži a ještě za ni musel draze zaplatit. Boleslav naopak Otovou návštěvou velice získal. Zdá se, že při této návštěvě došlo k mnoha změnám plánu a improvizacím. Nesmírně mě proto zajímalo, co se tam muselo odehrát.

iLiteratura: To mě přivádí k otázce po metodě vaší práce: přesně se držíte doložených historických fakt, která jsou ale – vzhledem k jejich stáří – plná bílých míst. Jak postupujete, když kromě faktů a děje musíte pracovat také s psychologií postav?
Elżbieta Cherezińska: Kronikáři o něčí povaze skoro nikdy nepíšou. Zaznamenávají činy panovníků a jejich protivníků. O Boleslavu Chrabrém se nejvíc dočteme v kronice německého biskupa Dětmara (mimochodem, píše hodně i o Čechách), který Piastovce přímo nenáviděl. Boleslava popisoval jako „prohnaného lišáka“, „jedovatého hada“ nebo „řvoucího lva“. Zjevně mu přiznával statečnost i politický talent, ale dá se to brát za bernou minci? Hrdinův charakter hrdiny ale můžeme nepřímo odvodit z jeho činů – u Boleslava vidíme neskutečnou energii, odvahu, jako by pro něj neexistovaly hranice, nikdy neměl dost a ničeho se nebál. Válka o Míšeň s novým císařem Jindřichem, do které se pustil po Otově smrti, to byla patnáctiletá série výher a porážek, ale přesto nakonec dosáhl svého, obsadil mimo jiné i český trůn. To ukazuje, že se musel cítit silný a povolaný vládnout naší části Evropy a že měl rozsáhlé politické plány. Zda byly jeho vlastní, nebo zděděné po Otovi III., to se nedozvíme, ale mně to umožnilo vytvořit postavu knížete z masa a kostí. Konečné rozhodnutí, jaký hrdina bude, je ovšem samozřejmě na autorovi.

iLiteratura: Jaký máte vztah k žánru fantasy? Při čtení Hry o kosti jsem často měla pocit, že ačkoli se jedná o historický román, magie jako by číhala hned za rohem. Jako by mělo v knize už už dojít k něčemu, co z žánru historického románu vykročí…
Elżbieta Cherezińska: Hra o kosti je velmi politická a já jsem se v ní držela zkrátka. Jediný magický rozměr do textu vnáší hluboká víra hrdinů, která podle mě v počátcích křesťanství byla pod vlivem doznívajícího pohanství tak trochu magická.
Po Hře o kosti jsem cítila takový deficit magie, kterou pokládám za důležitou součást vyprávění o středověku, že v trilogii Obnovené království jsem už svět fantasy otevřela. Spojuji tam pohanské i křesťanské prvky, objevují se tam tvorové jako z bestiáře. Duchovní svět středověkých lidí byl velmi specifický, křesťanství se bez nejmenších problémů spojovalo třeba s vírou v to, že za kopcem žije drak. Rytíři, kteří byli hluboce oddáni Bohu, zároveň věřili, že je chrání nadpřirozené zvíře zpodobněné v jejich erbu. Nám se to dnes zdá nelogické, ale pro středověkého člověka to bylo přirozené. Tehdejší lidé měli ohromně rozvinutou představivost.

iLiteratura: Hned první scéna Hry o kosti, v níž pohané zabíjejí svatého Vojtěcha, je prosycena takovým pocitem nadpřirozena, že by mohla stát na začátku mnoha fantasy románů.
Elżbieta Cherezińska: Vojtěch Adalbert je klíčovou postavou knihy, protože kolem něj se točí celá ta politická intrika, ale přitom v ní sám vůbec nevystupuje. Chtěla jsem proto, aby se objevil v prologu v takovém záblesku, rychlém sledu obrazů, jako obyčejný člověk. Když umíral, neměl přece vůbec tušení, že se stane symbolem, mýtem, svatým mučedníkem… Myslím, že by bylo zajímavé položit každému mučedníkovi otázku, zda se v okamžiku své smrti bál. A právě tuto otázku si klade prolog.

iLiteratura: V románu se objevuje mnoho českých motivů – kromě Vojtěcha Slavníkovce i dění v Praze, o něž má Boleslav velký zájem. Češi jsou zde ale vyobrazeni dosti negativně, nemyslíte?
Elżbieta Cherezińska: Pokud jde o vládce, nemohu nesouhlasit. Soudobá politická situace byla taková, že český kníže Boleslav zvaný Pobožný, který byl ve skutečnosti velmi krutý, nechal vyvraždil celý rod Slavníkovců. Boleslav Chrabrý toho využil, aby se vložil do hry o český trůn. Jsou zde ale i pozitivní figury – Vojtěchův bratr Soběslav, který po vyvraždění své rodiny našel azyl u Boleslava Chrabrého a stal se jeho přítelem, a samozřejmě duchovní hlavní hrdina celého románu sv. Vojtěch. Takže myslím, že z toho u mě Češi nevyšli zas tak špatně.

iLiteratura: Pro české čtenáře to může být docela nečekaná optika.
Elżbieta Cherezińska: Myslím, že každý národ má určitá silná místa, klíčové body své historie, o kterých rád a často vypráví. Slabší nebo méně atraktivní momenty – a takové bylo období kolem roku 1000 v Čechách – se pak mohou z povědomí trochu vytrácet. Ve svých pozdějších románech vyprávím naopak o tom, jak polský trůn přechází do českých rukou, o korunovaci Václava II. polským králem, a tam se perspektiva obrací. Pro Poláky je toto obtížné období, kdy byla země oslabená feudálními spory, zatímco přemyslovské Čechy se rozvíjely. Píšu tam o „zlaté Praze“, „zlatých Přemyslovcích“, kteří jsou pro soudobé Polsko jakýmsi nedostižným vzorem. Dynastie Přemyslovců pak ale vymřela a koruna se nakonec vrátila do polských rukou.

iLiteratura: Společně s manželem také ráda zakoušíte historii na vlastní kůži. Byly by vaše romány jiné, kdybyste na nich pracovala jen od psacího stolu?
Elżbieta Cherezińska: Ano, je to velice užitečné. Ty roky, které jsem strávila na různých historických festivalech po celé Evropě, a stovky dnů prožitých v podmínkách, jež se maximálně blíží těm, v nichž žili moji hrdinové, mi toho hodně daly. Moje znalosti o každodenním životě jsou jistě mnohem větší než znalosti mých kolegů, kteří píší o stejném období. Vím, jaké to je spát ve stanu u otevřeného ohně, jak schne vlněný oblek po dešti, jaký je pocit chodit celý den v mokrých kožených střevících… Je pro mě tedy jednodušší přemýšlet o svých hrdinech také z této stránky. Mnoho podnětů mi dává celá experimentální archeologie, snahy o rekonstrukci dobové kuchyně a podobě. Mohu tak trochu chodit v botách svých hrdinů. Už jen ty středověké oděvy – někdo by si mohl myslet, že byly nepohodlné, ale tak to vůbec není. Myslím si, že člověk se v každé epoše snaží dosáhnout pohodlí. Není to tak, že my v 21. století jsme nejchytřejší a dříve lidé trpěli. Kdepak – žili tisíc let před námi a vedli si skvěle, rodili děti, vyhrávali války, psali kroniky a básně a vymýšleli takové politické intriky, že tomu skoro ani nejsme s to uvěřit. Svět bez elektřiny a internetu není duchovně a citově o nic chudší, možná je naopak těmto stránkám života otevřenější.