David Foster Wallace (1962–2008) byl mimo jiné plodný novinář a akademik a obojí se promítlo do jeho prozaické tvorby, jejíž téma by se povšechně dalo nazvat „Spojené státy na přelomu tisíciletí“. Ty jsou prolezlé konzumem, který zabíhá i do mezilidských vztahů: řada „odporných mužů“ hledí na ženy jako na pouhé objekty a zdroje potěšení, hrdinka povídky Adult World se ve svém manželství s pomocí sexshopového zboží obsesivně zaměří na technikálie pohlavního styku a například Wallaceovo opus magnum Infinite Jest (Nekonečný vtip, 1996) je nazváno podle filmu, který v románu figuruje a je tak zábavný, že lidé po jeho zhlédnutí ztrácejí zájem o cokoli jiného a doslova se ubaví k smrti. Wallace vydal celkem tři romány – ještě The Broom of the System (volně přeložitelné např. jako Najít své místo, 1987) a posmrtně The Pale King (Bledý král, 2011) – a k tomu tři povídkové sbírky: kromě Krátkých rozhovorů s odpornými muži (1999) jde o Girl With Curious Hair (Dívka se zvláštními vlasy, 1987) a Oblivion: Stories (Bezvědomí: povídky, 2004).

Titulní „odporní muži“ jsou zpravidla alibističtí ztracenci, kteří neumějí přijmout odpovědnost za svá selhání, bez okolků přiznávají prachobyčejnou vypočítavost, případně mají nalomenou psýché. Někteří se též vyznávají ze sexuální úchylky nebo trpí nějakou deformací, což ale není primární příčinou jejich „odpornosti“. Rozhovory s nimi vypadají jako přepisy skutečného rozhovoru, ve kterém nám však zůstávají skryty otázky i identita tazatele. Někteří by se mohli zpovídat třeba psychoanalytikovi, někteří vězeňskému kaplanovi, kamarádovi nebo ženě, kterou chtějí sbalit. „Rozhovory“ nicméně nejsou jedinou součástí Wallacovy sbírky: zbytek povídek pokrývá škálu od příběhovějších (Navěky nahoru, A neznamená nic) přes mrazivé vztahové anekdoty (Extrémně zhuštěná historie postindustriálního života) až po výrazně experimentální texty (I sold to Tri-Stan: Siss Nar & Ecko, Deprimovaná).

Jestliže prvním pilířem sbírky zůstává komodifikace všeho možného a s ní související odcizení a vyprázdněnost, druhým je neuróza, obsese, hysterie (autor byl mimochodem označen i za „hysterického realistu“). Nejde ani tak o to, že v jeho povídkách vystupují traumatizovaní, vyšinutí či nějak nezdravě fixovaní jedinci; v prvé řadě se ocitají pod exaktním drobnohledem akademika, který vše s posedlostí do nejmenších detailů zaznamenává a nešetří poznámkami pod čarou. Ty jsou často sebeironickou parodií, jako třeba v případě poznámky v závěru Smrtí to nekončí: „Není to úplně pravda“. V povídce Deprimovaná zabírají poznámky pod čarou i několik stran a v Oktetu nalezneme v poznámce pod čarou celou jednu povídku. Nejde však pouze o jakési postmoderní hříčky. Wallace bývá označován za následovníka Thomase Pynchona a Dona DeLilla, ale v některých povídkách připomene spíš – hlavně dlouhými větami, tautologičností, ironií, tématem smrti či hnusu – jednoho velikána z našeho kulturního okruhu, Thomase Bernharda: jako třeba v případě následujících téměř (byť nebernhardovsky) něžných, neustálých připomínek smrtelnosti v povídce Smrtí to nekončí:

„Šestapadesátiletý americký básník, laureát Nobelovy ceny, v amerických literárních kruzích známý jako ‚básník pro básníky‘ (…) ležel na vydlážděné terase s rozhalenou košilí a lehkou nadváhou v mírně nakloněném lehátku, slunil se a četl si napůl vleže s lehkou, ne nadměrnou nadváhou, vítěz dvou Národních knižních cen, Ceny národního kruhu kritiků, Lamontovy ceny, dvou grantů Národní nadace pro umění, Římské ceny, stipendia Lannanovy nadace, (…) emeritní prezident PEN klubu, básník, kterého dvě samostatné americké generace uctívaly jako hlas své generace, nyní šestapadesátiletý, ležel v suchých plavkách velikosti XL a značky Speedo na ovladatelném plátěném lehátku na vydlážděné ploše u soukromého bazénu (….).“

Bernhard má s postmoderními literáty určité styčné body, například téma paranoie. Pro postmodernu je však zároveň příznačná určitá hravost, lehkost. U Wallace lze tuto polohu v celé její kráse pozorovat hlavně v nesmírně vtipné povídce I sold to Tri-Stan: Siss Nar & Ecko, legendě o tom, jak kdysi „před Kabelem (př. K.)“ vznikl jeden zábavní kanál. Programový ředitel s rodinou a další postavy zde vystupují jako mytické bytosti nebo personifikované společenské trendy (bohové Codependa a Stasis) a povídka kombinuje archaický styl kroniky či legendy s výrazivem, ze kterého je evidentní, že se kronikář ohlíží právě za naší současností („metastáza originality“, „konfabulace mýtu s fakty“, „načuřená“). Wallace však zároveň umí sestoupit i do bernhardovských nížin. V povídce Otec pozitivně recenzovaného mladého dramatika z vedlejších newyorských scén na smrtelné posteli drží cizí ruku a prosí o dar balancuje na hraně černého humoru a neméně temné směsice hnusu a zoufalství. Otec se v ní vyznává z celoživotní nenávisti a odporu k vlastnímu synovi: „Naučil mě nenávidět tělo, naučil mě, co vůbec znamená mít tělo: být zhnusený, štítit se. (...) Bezmyšlenkovité mimoděčné rýpání, škrabání, šťourání a sahání, bezedná fascinace vlastním tělem. Jako kdyby jeho končetiny byly hranicemi světa.“ V povídce Sebevražda jako druh příchylnosti nebo Další ukázka proustnosti některých hranic (VI) se pak téma fatálně narušeného vztahu k dítěti vrací v čistě věcné podobě.

Wallace si všímá i jiných společenských trendů, například vlivu médií, ale minimálně v Krátkých rozhovorech s odpornými muži stojí v centru jeho zájmu – na rozdíl od DeLilla a Pynchona – mezilidské vztahy. A poměr k dětem slouží jako nejpádnější ukazatel jejich pokřivenosti či vyprázdněnosti, viz také závěr povídky Adult World (II), jejíž hlavní hrdinové jsou po sáhodlouhém líčení několika let praktik a patálií svého sexuálního života „připraveni v poklidu a vzájemné úctě začít diskutovat o tom, zda [spolu] chtějí mít děti“. Wallace zjevně toužil po nějakém východisku z neslavného stavu věcí, postmoderní ironie a intelektuální hra mu přestaly stačit. Dvakrát se mimochodem pokoušel stát se katolíkem, ale nikdy neprošel celým přijímacím procesem. Jeho texty se ovšem nikdy nezvrhnou v moralizování, třeba i proto, že o démonech pronásledujících jeho postavy věděl své. Po více než dvaceti letech boje s depresí se ve čtyřiceti šesti letech oběsil.

Přestože Krátké rozhovory s odpornými muži vznikly už na přelomu milénia, kniha zůstává aktuální a vzbuzuje chuť přečíst si od autora v češtině víc. Zejména román Infinite Jest, který však naneštěstí čítá přes tisíc stránek a realizace takového projektu by byla velmi obtížná. Překladatel Martin Pokorný, který si v Krátkých rozhovorech velmi dobře poradil se všemi Wallacovými jazykovými výstřelky a stylistickými rovinami, by na něj ale jistě stačil.