Co teď?
Po sbírkách Násilí bez předsudků, Rakovina, Ještě je co ztratit a Hlavně zachraň sebe vydal Jan Těsnohlídek ve svém JT’s nakladatelství, které sídlí v jeho domovském Krucemburku na Vysočině, letos v květnu nový počin. Hlavním tématem sbírky Hranice a zdi je vztah s dívkou na pozadí ztráty iluzí čerstvého třicátníka, který nechce úplně zanevřít na pohádku mládí. To se projevuje už jen tím, že píše básně. „[M]ožná rozchod / možná svatba – / deprese / možná sebevražda ale / možná / jednou / někdy / děti / – / – / – / tohle máme“. Ladí s tím i ilustrace Josefa Bolfa na obálce – černobílá kresba tuší, rozmazaná, jako by ji kreslilo dítě – a prázdná bílá plocha na zadní straně. „Odfláknuté“ je i jméno autora a název sbírky. Další kresby najdeme uvnitř. Vždy je na nich malý chlapec – v první půlce knihy nad něčím dumá, ve druhé natahuje ruku do černé plochy.

Připomíná-li mnohá současná česká poezie artový film typu Zvětšeniny, ta Těsnohlídkova působí jako telenovela na způsob „Pravidelné dávky emocí“ se spoustou dílů, tak nějak pořád o tomtéž. Všichni to známe, a tak nemusíme o smyslu jeho básní moc přemýšlet: „tak dlouho jsme si psali / těšili se na sebe / chyběli si / plánovali / snili o chvíli kdy / se konečně uvidíme / – / – / – / tak / co / teď / budeme dělat?“

Motiv „co teď?“ se tu objevuje často. A spolu s ním rozčarování z toho, co nastalo, přestože jsme si to přáli. Některé z básní vypovídají o dívce bývalé, jiné o současné. Někdy se pak obě slévají v každodenním stereotypu a není jasné, která je která. „[N]a co by to bylo – / jít spolu ještě někdy na kafe / jít spolu ještě někdy na koncert / do kina / vidět se / – / – / – / miluju tě / nemiluješ mě – / v mojí hlavě jsou / ohňostroje / a ty to vidíš a víš to / stejně / jako já / vidím a vím že / ve tvý ne / – / – / – / pojďme / se už nikdy nepotkat“.

Útlý svazek
Brožované, černobílé vydání, padesát šest stran. Text na nich není natěsnaný, ale velkoryse rozprostřený, proložený osmi ilustracemi. Jde tedy o knihu, kterou hravě zhltnete přímo v knihkupectví, pokud ji tam ovšem najdete. K mání (objednání) je spíš na internetu nebo na čteních, kde má autor výtisků po ruce vždy dostatek.

Hravostí, s níž Jan Těsnohlídek rozvrhuje rozmístění svých veršů po stránce, je známý. Jeho záměr dobře doplňuje grafická úprava Jakuba Klimeše. Názvy básní jsou psané s malým počátečním písmenem, přeškrtnuté bílou barvou. Velká písmena se až na místní názvy v celém textu nevyskytují. Kniha obsahuje také kompoziční jinotaje – například na straně 26, přesně uprostřed knižního svazku, narazíme na báseň s názvem „středa“.

Autor v básních používá obecnou češtinu, například místo „není“ píše „neni“. Jeho specialitou jsou ale pomlčky. Vytváří jimi na papíře ticho, naléhavost, upírá pohled, spojuje nespojitelné. Využívá refrény, zopakuje odstavec klidně i třikrát. Vyjadřuje tím vtíravost a opakování myšlenek člověka žijícího ve stereotypu. Snaží se o angažovanost, třeba v básni lidi chtěj víc rasistický poezie nebo hranice a zdi, která dala jméno celé sbírce: „lidi zase / hlídaj hranice / lidi zase / stavěj zdi“. Dál ale poselství nikam nesměřuje, je prostě konstatováno. Čtenář si musí sdělení domyslet nebo nechat báseň vyznít tak, jak se v něm bezprostředně ozvala. To vyžaduje specifický způsob čtení.

„Začal jsem trávit mnoho času v knihovně v Hlinsku v Čechách a aktivně četl krom klasických románů i mnoho poezie. Upřímně mi ale, pokud jde o vývoj mého psaní, spíš prospívaly romány,“ říká Těsnohlídek v rozhovoru pro iLiteraturu. Stejně jako je třeba číst básně jinak než romány, je třeba číst Těsnohlídka jinak než jiné básně. Spíš opravdu jako romány, jen jsou to „romány“ o pár větách. Je to poezie, které se nepodobá ničemu ze současného českého mainstreamu.

Těsnohlídek se inspiruje reálnými situacemi jako Hruška, Borkovec nebo Stehlíková, magickým symbolům se vyhýbá jako čert kříži. V celé knize magicky vyznívá jen verš „slzy / jak hraniční kameny – / kde já končím / ty začínáš“. I zde ale hraniční kameny odkazují ke skutečným objektům, vymezujícím právě ony titulní hranice. Kromě poetismů odolává i všednodenním fetišům, jako jsou kavárny, kuchyně nebo vany. Drží se prostého jazyka, zůstává u země, nedává si falešné naděje. Těsnohlídek nebásní ani o literárním provozu, jehož je součástí.

Originální rukopis
Těsnohlídkova poezie je romantická a – čímž je také proslulý – depresivní. Dohromady vzniká zvláštní jednoduchost, které je někdy až moc: „šance / který jsme si mysleli / že máme a / možná někdy / opravdu měli / teď / už určitě nemáme“. Jindy mu ale dobře slouží k uchopení existenciálního tématu: „když to všechno / přestalo bolet / – / – / – / jako / by / to / taky / přestalo / dávat smysl“.

„Za oknem prší a déšť stejně nic nesmyje,“ zpívá Petr Fiala v písni kapely Mňága a Žďorp, která je představitelkou textově depresivního, ale hudebně veselého popu. Podobnou uplakanou „pohodepku“ navozuje i Těsnohlídek: „venku prší / a i kdyby bylo pěkně / neni o co stát“. V jiné básni: „díváme se do podlahy / díváme se z okna / prší / co za počasí – co? / řikám / jo / řikáš“. Nebo: „tohle / jsme vždycky chtěli – / tohle / jsme vždycky chtěli – / tohle / jsme vždycky chtěli a / tohle máme – / pár stěn / pár oken a / pár dveří / na úvěr / – / – / – / venku je smog / venku prší / práce / ve skleněnym zámku / peníze / od výplaty k výplatě / dva psy“.

V současné české poezii převládá pojetí básně jako něčeho úžasně divného. Třeba u předposledního držitele Magnesie Litery Milana Ohniska v jeho Světle v ráně čteme: „Je šero, skoro už tma. Náhle mne zaplaví oslepující světlo. Z neidentifikovatelného létajícího objektu vylétávají sněhobílé sovy. Tři, čtyři… pět! Jsou překrásné. A veliké! Nemají co do činění s Řeckem, Římem, Řípem, s nižádným trmácením a lopotou. / Krouží kolem mě. Je to chvíle, na kterou jsem celý život čekal. Mlží se mi oči. Nevím, co bude dál.“ Těsnohlídek si divnosti dopřeje jen sporadicky a chladný je i k použití humoru, druhé oblíbené básnické múzy. Když si tedy odmyslíme dvě nejběžnější básníkovy pomůcky, divnost a humor, vyjde nám, že Těsnohlídek je zvláštní svou normálností: „prokřehlý prsty / šustění listí / podzim / je dávno mrtvej / a vzpomínky na něj / sežral sníh“.

Jeho styl je dětsky naivní, ale zároveň intuitivní. Nebojí se vyjadřovat city, vyjadřuje je ale lakonicky. Vyhýbá se manýrám, košatosti a květnatosti ve prospěch litanické důvěrnosti. Právě v té prostotě tkví jeho kouzlo: „včera / jsem si na tebe vzpomněl – / v baru / na dveře záchodu / někdo / fixou / napsal / tvoje jméno“.

Těsnohlídka můžeme označit za představitele norm coru (módní styl usilující o nenápadnost) v české poezii. Vyhýbá se mystickým vhledům i rimbaudovským ovíněným senzacím. Přenosnost těchto zvláštních vjemů bývá sporná, a tak se drží radši chronicky známých pocitů. Popisuje je (a na autorských čteních i čte) jakoby znuděně, zato důrazně. Prostou upřímností dostává čtenáře i posluchače tam, kam potřebuje. Zdá se, že víc než snění, „bá-snění“, básníka definuje originalita. A Těsnohlídkův rukopis rozhodně je ojedinělý.