Ústřední událostí knihy Witolda Szabłowského (nar. 1980) je etnická čistka Poláků na Volyni ve válečných letech 1943–1944. Vyvražďování polských obyvatel mělo skutečně drastické rozměry – v počtu i způsobu provedení. Oběti ovšem byly také na straně ukrajinské, odveta polského podzemí nebyla o nic milosrdnější, ač zasáhla menší počet lidí. Čísla se poměrně liší, zejména podle toho, zda se jedná o historiky polské, či ukrajinské. Uvádí se 50–100 tisíc obětí na straně polské a 2–15 tisíc obětí na straně ukrajinské. Docházelo k likvidaci celých vesnic a rodin včetně malých dětí, k systematickému vraždění primitivními nástroji typu sekery nebo kosy, doloženy jsou mnohé případy mučení i nelidských činů jako upalování v uzavřených budovách nebo kostelech. Zabíjeli se mezi sebou často sousedé, někdy dokonce členové smíšené rodiny.

Volyň – bylo? Nebylo?
Než se zaměříme na Szabłowského knihu, stojí za to poukázat na jinou publikaci, která také vyšla letos – studii polského historika Grzegorze Motyky Volyň 1943. Genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika (Academia, 2018). Přináší totiž fakta pro českého čtenáře mnohdy neznámá. Pokud u nás vyslovíme „Volyň“, vytanou nám na mysli především volyňští Češi. Ti odcházeli do tehdy ještě carské Rusi již v 19. století a zakládali zde hospodářství. Car jim nabídl levnou půdu a pro tamní region čeští zemědělci představovali příliv nových způsobů jejího obdělávání či modernizace v podobě užívání strojů. Poláci se zde usídlovali dříve, neboť oproti dnešnímu Polsku se tehdejší Rzeczpospolita rozkládala mnohem dále na východ. V 18. století byla, jak známo, rozdělena mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Volyň připadla Rusku (pouze malá jižní část Rakousku), stále zde ale žily staré polské magnátské rody nebo polští vesničané. Vedle nich Ukrajinci, utlačovaní ruskou nadvládou, stále silněji však toužící po vlastním státu, ale také Židé a zmínění Češi. Kdyby region zasáhl pouze otřes 1. světové války a zrodu nových národních států, je možné, že by se nakonec stabilizoval. Avšak meziválečné období trvalo jen dvacet let. Ve 2. světové válce se o pás území na hranici dnešního Polska a Ukrajiny válčilo mezi Rusy a Němci, lidé na Volyni byli svědky nejen vojenských akcí, ale také holocaustu, který zdaleka neznamenal jen transporty Židů do koncentračních táborů, nýbrž často mučení, hromadné popravy a celkovou dehumanizaci celých skupin obyvatel. Navíc se do pronásledování zapojovali i místní. Cílená likvidace polských civilistů patřila tedy k podobně motivovanému jednání, jak dokládá Grzegorz Motyka, který se na problematiku polsko-ukrajinských vztahů zaměřuje už dlouhou dobu. Podle jeho názoru se v případě tzv. Volyňského masakru (polsky Rzeź wołyńska) jednalo ne o „lidový akt odplaty za polskou povýšenost a ústrky“, ačkoli nezpochybňuje ani polskou vinu, ani účast vesničanů, nýbrž o řízené vyvražďování a zastrašování – genocidu s cílem etnické očisty území, na kterém měl po válce vzniknout ukrajinský stát. Motyka se tedy věnuje širšímu kontextu – ukrajinským nacionalistickým uskupením, evropským paralelám (především ustašovcům) a také poválečné historické paměti a snahám dospět ke smíření mezi oběma národy.

Banální jako jablka v srpnu
Motykovu knihu lze doporučit nejen proto, že poskytuje faktografický základ (a samozřejmě ji lze doplnit o řadu dalších historických publikací), ale především jako pozadí, na němž Szabłowského metoda více vynikne. Szabłowski je reportér, a hledá tedy konkrétní lidské příběhy. Vydal se na Volyň, aby mluvil s pamětníky. Vzhledem k časovému odstupu se jedná většinou o tehdejší děti. Ústředním příběhem je mimo jiné osud Hanky/Heleny, které se ujali ukrajinští rodiče a reportér hledá – neúspěšně – její původní rodinu. Szabłowski se snaží nacházet ty, kteří pomáhali. Jedním z nich byl i český pastor Jelínek, jehož paměti tvoří zajímavý protipól polsko-ukrajinského sporu, trochu jinou perspektivu. Pro něj, stejně jako pro další „spravedlivé zrádce“, byla pomoc něčím přirozeným. „Vracím se k paní Ole. Chci se ještě zeptat na pár věcí. Jak je možné, že zatímco jeden člověk vezme do rukou motyku, vidle, nůž a jde zabíjet, druhý riskuje všechno, aby zachránil cizí lidi. Zatímco jeden jde a odnáší si po těch zabitých peřiny, vidličky, talíře, skříně, a dokonce i obilí z polí, druhý hledá ve snopech slámy, jestli někdo nepřežil, přináší vodu, oblečení, něco k jídlu. Jaké mechanismy za tím stojí? Tolik otázek! Paní Ola se však diví. Jako by bylo zachraňování lidí v době katastrofy tou nejpřirozenější věci na světě. Něčím tak banálním jako jablka v srpnu. Jako zelený boršč na jaře, kdy se louky topí ve šťovíku. ,Bylo to zapotřebí, tak jsme zachraňovali,‘ krčí rameny a velmi se mi omlouvá, ale musí se vrátit k práci. Válka je válka, ale vyrušil jsem ji, když dojila kozy. Ty to nemají rády.“

Vraždit, nebo pomáhat?
Pohled na válečnou Volyň očima konkrétních lidí v sobě skrývá výhody i nevýhody. Mezi ty první bezpochyby patří autentičnost, strohá fakta a těžko představitelná čísla ilustrující konkrétní události – drastické i dojemné, vyprávěné s odstupem let. Nutný je ovšem jeden předpoklad: důvěra v autora. Reportér pracuje s historickými daty a svědectvími, vytváří z nich příběhy. Některé vzpomínky jsou jasně představeny jako přepisy záznamů, v případě některých rozhovorů, které organicky vstupují do převypravovaných událostí, už pociťujeme pero spisovatele – vybírá promluvy postav. Osobní svědectví sdělovaná po letech mají samozřejmě částečně charakter legendy, paměť je zrádná. Szabłowskému nelze upřít sugestivnost vyprávění, zručnost v mísení časových rovin a rodinných příběhů, které sleduje až do současnosti. Pokouší se vyvážit perspektivy a naráží při tom neustále na ústřední otázku: proč se jedni přidávají k vraždění a jiní pomáhají? Nejde mu samozřejmě o odpověď, ale spíše o snahu zapojit čtenáře, který sám sobě položí otázku, na které straně by stál. Mezi příčinami se uvádí jednak snaha sovětské a nacistické mašinerie poštvat proti sobě obyvatele okupovaných území a potom také všeobecná atmosféra „doby vymknuté z kloubů“. Když se začíná vraždit a mučit, je těžké s tím přestat. I tak děsivé hlubiny má lidské srdce temnoty. O to více pak vyvstává paradox – proč se tedy někteří navzdory ohrožení vlastního života odvážili pomoci?

Zůstat člověkem
Reportérská metoda přibližuje velmi podrobně osudy několika konkrétních lidí. Nemůže nahradit detailní historickou studii, dokáže být ale často univerzálnější ve svých závěrech. Jejím cílem by nakonec nemělo být vstupovat do historické diskuse, přinášet nové interpretace historických dat. Může je však mnohem lépe zpřítomnit a aktualizovat. Podobné je to i u Szabłowského knihy, kde na konci najdeme ještě jeden důležitý příběh: vyprávění Ukrajinky pracující v současném Polsku. Opět bychom ho měli vnímat jako určitý symbol: opravdu se dnes naše společnosti poučily, skutečně nám nehrozí, že se vzedme další podobná vlna nekontrolovatelného násilí a krutosti, jako tomu bylo za 2. světové války nejen na území Volyně? Reportér se nevěnuje mírovým smlouvám a paktům o neútočení, ukazuje, že je možné i v takové době zůstat člověkem. A že i v souřadnicích našich dnešních blahobytných států stojí za to přemýšlet o jiných, nepěstovat a netvářet nesnášenlivé prostředí, zakládající podhoubí pro pozdější výbuchy zla.