Příjem potravy představuje jednu ze základních lidských potřeb. V jednotlivých kulturách se ohledně konzumace jídla a pití vyvinuly vlivem různých okolností všelijaké rituály a zvyklosti, v zásadě lze ovšem konstatovat, že společná konzumace se stala jedním z univerzálních symbolů přátelství a spojenectví, zatímco odpírání potravy druhému představuje v lepším případě projev egoismu (byť někdy evolučně podmíněného), v horším pak akt ryzího nepřátelství. Role jídla v dějinách je tak sice ze své podstaty nezpochybnitelná, zároveň ovšem až na výjimky ne právě dobře v obecném povědomí zmapovaná – pomineme-li notoricky známé skutečnosti, jako že brambory se do Evropy dostaly až po objevení Ameriky nebo naprosté odmítání vepřového či hovězího masa u přívrženců některých významných světových náboženství. Zkoumání vztahu mezi jídlem a „velkými“ dějinami může přinést mnohá zajímavá zjištění. To ukázal polský novinář Witold Szabłowski (nar. 1980) již ve své knize Jak nakrmit diktátora a v podobném duchu se nese i jeho další publikace Rusko pohledem z kuchyně.

Autor čtenáře zve na pozoruhodnou kulinářskou cestu ruským dvacátým stoletím, přičemž hovoří s pamětníky, profesionálními kuchaři či jejich potomky, navštěvuje honosné památníky i zapadlé ukrajinské vesničky a samozřejmě konzumuje množství vodky, bez níž se v těchto oblastech neobejde vůbec nic. V chronologickém souladu s během událostí notoricky známých se seznamujeme s příběhy kuchařů od posledního carského kuchaře Ivana Charitonova, který sdílel osud carské rodiny až do skutečně posledního okamžiku, přes utajovanou Leninovu kuchařku Šuru Vorobjovovou (utajovanou proto, že se příliš nehodilo přiznat, že v rovnostářské společnosti státu dělníků a rolníků má ten nejhlasitější zastánce nových pořádků kuchařku), o život se třesoucí Stalinovy kuchaře, až po Viktora Beljajeva, odpovědného za hladký průběh společenských rautů v posledních letech sovětského impéria. Stranou autorova zájmu nezůstaly ani problémy se sháněním potravin během hladomoru na Ukrajině a blokády Leningradu, stejně tak věnuje pozornost stravě druhoválečných rudoarmějců i příslušníků invazních jednotek v Afghánistánu. Neopomíjí ani poměrně specifické momenty ruských (či přesněji sovětských) dějin, jako byla příprava jídel pro první kosmonauty či pro likvidátory následků černobylské havárie. Možná poněkud překvapivě kniha obsahuje jen jednu letmou zmínku o Jevgeniji Prigožinovi, známém pod přezdívkou „Putinův šéfkuchař“, jehož mocenský vzestup (a pád) výmluvně ilustroval ruské poměry na přelomu milénia.

Kapitoly tak stojí v ostrém kontrastu, který byl charakteristický i pro údajně beztřídní socialistickou společnost. Kontrast mezi ukrajinskými vesničany trpícími hladem a opulentními hostinami, jimiž se kremelští vládcové snažili zapůsobit na své západní protějšky i představitele podrobených zemí východního bloku, je vcelku očekávatelný, překvapivější jsou ovšem kontrasty skryté očím tehdejší i dnešní veřejnosti – tak například Stalin se původně i jako neomezený vládce Sovětského svazu stravoval poměrně prostě, teprve během jednání se západními spojenci během druhé světové války postupně ocenil kouzlo plně vyzdobené tabule, Brežněv naopak dle výpovědi autorova respondenta osobně zůstal prostým Rusem a na oficiálních recepcích se často neodhodlal okusit nic z nabízených lahůdek, aby pak po skončení programu kuchaře požádal o připravení nějakého prostého pokrmu lidové kuchyně. S proměnlivými chutěmi svých strávníků se musely vyrovnat i kuchařky ve Hvězdném městečku, neboť lety do vesmíru odhalily jako jeden z dopadů na lidský organismus skutečnost, že kosmonauti po návratu z vesmíru náhle bažili po jídlech, kterým se předtím vyhýbali, zatímco předtím oblíbené pochoutky nově konzumovali, jen když nebyla jiná volba. Vzpomínky kuchařek nasazených v Afghánistánu a Černobylu pak ukazují, jak i zdánlivé drobnosti mohou povzbudit lidskou psychiku.

Vedle kontrastu mezi vládnoucí elitou a ovládanými masami patří k ruským tradicím i šlendrián a nepříliš vysoká úcta k životu jiných lidí, a ani v knize tyto motivy chybějí. Ani kremelští kuchaři si nemohli být, zejména v prvních desetiletích existence Sovětského svazu, zcela jistí životem svým či svých blízkých, ovšem vzpomínky kuchařek poslaných do oblasti Černobylu ukazují, že i v posledních letech sovětské vlády si starosti o zdraví běžných občanů dělal jen málokdo – nasazené kuchařky vyfasovaly ozářené lůžkoviny a mnoho z místních zásob jídla bylo rozkradeno a následně prodáváno ve velkých ukrajinských městech, samozřejmě bez informace, že jde o (zejména) ovoce původem z Černobylu. I v kapitole o blokádě Leningradu a jeho hladovějícím obyvatelstvu problesknou informace o ne zcela čítankovém chování mnohých lidí, které byly ovšem v zájmu propagandisticky lákavého narativu o semknutém a statečném ruském lidu zamlčovány. Kapitola o hladomoru na Ukrajině pak patrně v tomto ohledu podrobnější komentář nepotřebuje.

Dalším pojítkem mezi mnoha kapitolami je přesvědčení mnoha respondentů o správnosti komunistické ideologie a lítost nad rozpadem Sovětského svazu. Nad těmito řádky nezbývá než zakroutit hlavou a souhlasit s větou, kterou autor celou knihu zakončil: „Myslím, že se tam Stalinův zápach stále vznáší ve vzduchu.“ Věta se sice formálně týká diktátorovy dači, ale není tak těžké si domyslet, že vlastně vystihuje dnešní mentalitu mnoha Rusů. S tou autor ostatně opakovaně bojoval i kvůli své polské národnosti, která u mnoha respondentů vyvolala (přinejmenším zpočátku) určitou nedůvěru, což není s ohledem na mnohé traumatické momenty moderních rusko-polských vztahů těžké pochopit. Jiní (zejména někteří kremelští kuchaři) pak z tohoto důvodu naopak výslovně zmiňují chování polských prominentů na zmíněných oficiálních hostinách, což je samozřejmě pochopitelné, ovšem pro českého čtenáře ne až tak zajímavé.

Až na tyto drobné výjimky se ale jedná o knihu velmi čtivou, autorův svěží reportážní styl dokáže nenásilně propojit fakta z historických učebnic s informacemi od zpovídaných respondentů i s vlastními postřehy a ukazuje, jak se někdy i zdánlivé drobnosti týkající se jídla mohou stát odrazovým můstkem k pochopení kontextu klíčových historických událostí a jak naopak tyto události ovlivňují jídelníček úzké elity i širokých vrstev obyvatelstva. A leckdy stačilo jen málo a dějinný vývoj mohl nabrat jiný směr – například když Lenin, který se v exilu prokazoval padělanými doklady, dle nichž pracoval jako kuchař, nebyl při lékařském vyšetření schopen sdělit, co všechno ten den jedl, protože se o jídlo nijak blíže nezajímal. Jak by asi dějiny vypadaly, kdyby dotyčný lékař takového podivného kuchaře oznámil na policii? (V souvislosti s Leninem a jídlem si český čtenář možná vybaví, že Miroslav Ivanov kdysi na základě Leninovy letmé zmínky o českých švestkových knedlících napsal celou knihu Lenin v Praze, kde se snažil ověřit teorii, zda Lenin Prahu v utajení nenavštívil vícekrát, než udávaly oficiální životopisy.)   

Přílohu jednotlivých kapitol tvoří recepty na pokrmy, o nichž je v dané kapitole řeč, čtenář si tak může sám vyzkoušet přípravu jídel, která bychom našli na stole posledního cara, Lenina, Stalina, Brežněva, kosmonautů i likvidátorů černobylské havárie (případně i Ukrajinců trpících hladomorem, ale tyto recepty jsou skutečně jen pro silné žaludky, z jejich přípravy a podávání se ovšem stal rituál, jímž ukrajinské organizace lidem zejména v západní Evropě připomínají, jakým hrůzami jejich národ prošel). Jedinou výtku lze snad vznést k doprovodné fotografické příloze, která je (patrně z finančních důvodů) černobílá, což popisovaným pokrmům notně ubírá na lákavosti.

Szabłowski samozřejmě není prvním dokumentaristou, který se o propojení kuchyně a učebnic dějepisu snaží (například již v roce 2008 vznikl tematicky podobný film Jak se vaří dějiny, který obsahuje některé stejné tematické momenty jako kniha), díky jeho přístupnému stylu lze pochopit mnohé z toho, jak Rusové a v menší míře i ostatní národy bývalého Sovětského svazu uvažují. Kladem knihy je i skutečnost, že autor téma dotáhl až do současnosti, jednu kapitolu věnoval i krymským Tatarům, kteří po ruské anexi v roce 2014 museli uprchnout do Kyjeva. Kniha nicméně v originále vyšla v roce 2021 a nemůže tak obsahovat změny, k nimž na kulinářské mapě východní Evropy došlo v důsledku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu. Třeba se ale autor k tématu ještě vrátí – a je dost možné, že pak nebude chybět ani kapitola o stravování v kantýně Mezinárodního soudního tribunálu…