Průměrnému českému konzumentovi mainstreamového čtiva při sousloví islandská literatura pravděpodobně vytane na mysli dále nediferencovaný pojem severská mytologie; někteří si pokusí vybavit jméno autorky především detektivek Yrsy Sigurðardóttir či jejího podobně zaměřeného kolegy Arnaldura Indriðasona. Jiná, poměrně velká a stále se rozšiřující čtenářská skupina si pak Island spojuje s myšlenkově i stylisticky propracovanou tvorbou spisovatelů jako Sjón, Auður Ava Ólafsdóttir či Gyrðir Elíasson, v jejichž fikčních světech se svébytné islandské pojetí reality a vypravěčské umění prolíná s tradicemi celoevropskými. A nesmíme zapomínat na literaturu dětskou, která v České republice vychází poskrovnu, ale přece – naposledy před nedávnem převyprávění staroseverských mýtů Úlf a Edda: Ukradený klenot pro děti ve věku od osmi do dvanácti let od Kristín Ragny Gunnarsdóttir.

Žánrové spektrum islandské knižní produkce čerstvě rozšiřuje Hildur Knútsdóttir (nar. 1984) se svými dvěma romány Vetrarfrí (Podzimní prázdniny, 2015) a Vetrarhökur (Tuhá zima, 2016), které v češtině vycházejí společně pod názvem Krvavá zima. Autorka za příběh obdržela v roce 2016 cenu pro nejlepší islandské dílo v kategorii děti a young adult (YA).

Příběh je podle islandského nakladatele určen pro děti 11+, sama autorka však s tímto vymezením v jednom z rozhovorů polemizuje. Tvrdí, že knížky psala pro mládež starší patnácti let, zároveň ale texty vědomě nekoncipovala jako romány spadající do žánru young adult. Proti této nálepce se opakovaně vymezuje a je zřejmé, že ji chápe jako depreciativní až pejorativní. Ačkoliv český nakladatel doporučený věk čtenářů neudává, budiž recenzentovu svědomí učiněno za dost poukazem na to, že příběh obsahuje milostnou zápletku (jak se na každý YA titul sluší a patří) a přistupuje i k relativně otevřenému popisu (teenagerovských) milostných scén. Zbytek ať posoudí starostlivý rodič sám.

Knútsdóttir se nezatěžuje rozvláčnými úvody a základní konflikt je čtenáři jasný už od nějaké čtyřicáté stránky z pěti set. Na Island dorazili mimozemšťané, a to jako na potvoru zrovna během podzimních prázdnin, které si patnáctiletá Bergljót chystala užít, když už ne na párty se svými spolužačkami a hlavně spolužáky, tak alespoň v klidu na chatě s tatínkem a o něco mladším bratrem, respektive s knížkou, iPhonem a oblíbenými písničkami. Lidé však začnou zčistajasna umírat na podivnou otravu a nevítaní hosté si jimi patrně ládují nenasytné žaludky. Jak se ukáže, Bergljótina rodina je sice vůči otravě pravděpodobně imunní, tím ale zdaleka ještě nemá přežití zaručeno.

Autorce se při rozvíjení zápletky z výchozího bodu nedá upřít jistá invence; místo aby čtenáři předkládala střílečku à la céčkové a déčkové hororové filmy, představuje poněkud civilnější a uvěřitelnější verzi apokalypsy (i když samozřejmě dojde i na souboj s mimozemšťany). A tak kromě líčení útěku a hledání nejbezpečnějšího úkrytu věnuje čas všedním, až banálním stránkám čekání, až to skončí. Tato práce s klasickými klišé dobrodružného žánru je jedním z nejsvětlejších momentů knihy. Za všechny jeden příklad:

„Co teď sakra budeme dělat?“ zeptala se Magnea.

Obě ležely v posteli v pokoji v horním patře a zíraly do stropu. […]

„To nevím,“ odvětila Bergljót. „Nenapadlo tě vzít s sebou karty?“

„Ne,“ řekla Magnea. „Když přišli ti hajzlové, na žolíky jsem teda zrovna moc nemyslela. Ale nějaké karty mají určitě i tady.“

„Mě už karty stejně vůbec nebaví,“ řekla Bergljót.

„Mě taky ne. A nemám ani náladu na čtení. Netušila jsem, že konec světa bude taková nuda.“

Mladší generaci bezesporu zaujme i svižné tempo vyprávění a nekomplikovaný, přirozený jazyk, díky kterému přečtení jedné stránky nezabere více než pár desítek vteřin. Postavám se nedá upřít jistá hloubka, a to i v tom (navzdory tomu?), že se i přes příchod apokalypsy snaží žít dál a příliš se nezatěžují minulostí. Na druhou stranu závěr je veskrze neuspokojivý, děj je násilně utnutý a na většinu otázek nejsou dány dostatečné (či vůbec nějaké) odpovědi. Podobně nepropracované jsou až na drobné výjimky „magické kulisy Islandu“, na něž láká slogan na přebalu (který by se mimochodem více hodil k reedici nějakého společenskokritického románu Halldóra Laxnesse). Kniha není zjevně psána s ohledem na zahraniční publikum, které se neorientuje v islandském zeměpise a jeho přírodních a klimatických podmínkách. Většinu času navíc strávíme spolu s postavami zavření v zabedněných budovách či na silnici v autech a o okolní krajině se toho příliš nedozvíme.

Strávit prázdninové dny ve společnosti Bergljót a ostatních přeživších tedy doporučuji především těm, kteří už četli kde co, islandský young adult UFO survival horor jim však ve sbírce doposud chyběl.