Na Severních blatech, čtvrti na předměstí islandského Reykjavíku, je v přízemí malého nájemního bytu nalezen mrtvý muž. Na první pohled starší pán, samotář. Na druhý pohled primitiv, podivín a násilník. Pod stolem leží zakrvácený popelník, kterým mu vrah prorazil lebku. Nepokusil se svůj čin nijak maskovat, naopak. Vyšetřovatelům zanechal na místě záhadný vzkaz: „Já jsem ON“.

Případ dostává na starost komisař Erlendur Sveinsson, zasmušilý chlapík s neradostným pohledem na svět a na svou úlohu v něm. Když se na scéně objeví zašlá fotografie dětského náhrobku a zvěsti o znásilnění, které se mělo odehrát před čtvrtstoletím a v jehoř vyšetřování tehdejší detektiv naprosto selhal, vyrojí se další otazníky.

Moravská Bastei MOBA se k románu Mýrin (Severní blata) od Arnaldura Indriðasona vrací po jedenácti letech a stejně jako v roce 2004 v překladu Heleny Smolákové. Jen melancholickou scenerii dřevěných chat na studeném islandském pobřeží vystřídal na obálce knihy o něco dramatičtější sněhulák v červenobílé santovské čepici a s krvavým šrámem na tváři. Důvody, proč se nakladatelství rozhodlo dát Severním blatům ještě jednu šanci, se nabízejí přinejmenším dva. Rok 2004 je z pohledu dnešního kalendáře skandinávské krimi rokem „4 před Larssonem“; než v roce 2008 vyšli v Česku jeho Muži, kteří nenávidí ženy, těšil se žánr na knižním trhu jen malému zájmu. O druhý důvod se postaral v roce 2006 islandský režisér Baltasar Kormákur, když použil Severní blata jako předlohu pro svůj stejnojmenný celovečerní film. Příznivci karlovarského filmového festivalu si na něj jistě vzpomenou: v létě 2007 tam dokonce získal Křišťálový globus.

Kdo už filmové zpracování viděl, pro toho bude kniha nejspíš jen ztrátou času. Scénář sleduje románový vzor velmi důsledně a čtenář nejednou zjistí, že některé repliky zná z filmu slovo od slova. V lecčems navíc kniha za filmem zaostává: atmosféra v ní není zdaleka tak tíživá a postavy se zdají být plošší a nevýraznější. Vedlejší zápletku se zmizelou nevěstou autoři filmu správně vynechali, protože děj ani charaktery nijak nerozvíjí a jenom zdržuje. A v neposlední řadě scenárista moudře vypustil vzkaz „Já jsem ON“ na místě činu. Sice na začátku příběhu působí démonicky, zpětně však jeho výskyt poblíž mrtvoly nedává žádný smysl a smrdí autorským naschválem.

Severní blata mají všechny povinné atributy severské krimi: vyšetřovatel se topí v depresích a nočních můrách, hustě prší, v minulosti se událo cosi zlověstného a celé město, v případě Severních blat Reykjavík, je podáno jako svého druhu předpeklí, v němž se z lidí stávají pokřivená monstra a zlo se oplácí zlem. To všechno Indriðason líčí jazykem suchým, nevýrazným a s občasnou stylistickou těžkopádností, pro žánr bohužel typickou. Román nepřináší nic nového, čtenář marně čeká na hlubší psychologii postav, záblesk nadhledu nebo nový neotřepaný motiv.

Oživení představuje jen několik střípků z islandských reálií. Čtenáře možná překvapí, nakolik se ostrov uprostřed Atlantiku kulturně liší od evropské pevniny. Nejde jen o vařené ovčí hlavy, jež si hlavní hrdina pořizuje coby lehkou večeři, nebo o důležitost genetických testů mezi partnery, pomocí kterých se malá izolovaná populace chrání před degenerací. Zajímavé je i formální tykání, tedy skutečnost, že si Islanďané mezi sebou všichni tykají nezávisle na společenském postavení, věku i pohlaví, přestože formálně v jazyce zdvořilostní vykání existuje. Čtenáře s touto skutečností neobeznámeného bohužel čeká šok; nevaruje ho vypravěč, žádná z postav ani poznámka překladatele.

Tykáním v severských jazycích se čeští překladatelé a translatologové jistě zabývají; pokud čtou tento text, prosím je o fundovaný komentář. Osobně totiž považuji převod do českého tykání za chybu překladatelky. Obzvlášť v češtině, zatížené soudružským tykáním let minulých, působí tykání mezi vyšetřovatelem a devadesátiletou slepou paní v domově důchodců nepatřičně a rušivě. Jindy zase vyznívá komicky, a někdy dokonce navodí u čtenáře úplné zmatení, neboť ten kvůli tykání získá dojem, že se postavy dobře znají, ačkoli spolu hovoří poprvé.

Celkově Severní blata příliš nezaujmou; ve svém žánru představují slabší průměr po stránce jak stylu, tak i zápletky a postav. Kdyby kniha nevznikla severně od šedesáté rovnoběžky, nejspíš by k druhému českému vydání nikdy nedošlo.

Arnaldur Indriðason: Severní blata. Přel. Helena Smoláková, Moravská Bastei MOBA, Brno, 2015, 248 s.