Se jménem Hildur Knútsdóttir (nar. 1984) se mohli čeští čtenáři setkat už v předminulém roce, kdy této islandské spisovatelce vyšla v češtině první kniha, apokalyptická Krvavá zima, zahrnující hned dva její romány (Vetrarfrí, 2015 a Vetrarhörkur, 2016, č. 2018). Ta bývá nejčastěji řazena do škatulky young-adult literatury, přestože se autorka této striktní kategorizaci vehementně brání, a nejinak je tomu i u jejích dalších literárních počinů.

V posledních několika letech se Hildur věnuje jednak psaní scénáře k připravovanému televiznímu seriálu podle Krvavé zimy, jednak nové young-adult trilogii. Předloni vyšel Ljónið (Lev, 2018), na konci loňského roku se na pultech islandských knihkupectví objevila tolik očekávaná Nornin (Čarodějnice, 2019). Inspirace názvem první knihy narnijské série C. S. Lewise Lev, čarodějnice a skříň je více než zjevná a jen málokdo pochybuje o tom, jak autorka pojmenuje závěrečnou část trilogie. Dva dosud vydané díly se na Islandu těší velké oblibě jak u čtenářů, tak recenzentů, a oba byly navrženy na nejvýznamnější domácí literární cenu Icelandic Literary Prize.

Lev se odehrává v současném Reykjavíku a vypráví příběh šestnáctileté Kríy, která se s rodiči zrovna přestěhovala ze severu ostrova do hlavního města, kde nikoho nezná a připadá si opuštěná. Nastupuje ovšem do nové školy, a tak na sebe nová přátelství nenechají dlouho čekat a Kría si začíná plnými doušky užívat středoškolského života. Celkem typické dějové schéma autorka oživuje povedenou mysteriózní zápletkou: Kría a její kamarádka Elísabet najdou ve skříni truhličku s podivným obsahem a pustí se do vyšetřování případu dívky, která zmizela beze stopy před sedmdesáti devíti lety. Až nápadně často přitom narážejí na tajuplného Davíða.

Na stránkách Čarodějnice se přesouváme do roku 2096. Po několikaleté válce ve světě konečně zavládl mír, o jehož udržování se starají Spojené národy. Lidé se mohou pohybovat volně, a tak se logicky přesunují do míst, kde lze snadněji získat střechu nad hlavou a obživu. I z tohoto důvodu se počet obyvatel Islandu zněkolikanásobil a bok po boku zde žijí představitelé nejrůznějších kultur. Komunikační bariéry ovšem nehrozí – speciální miniaturní přístroj zavedený do ucha umožňuje nositeli okamžitě porozumět veškeré konverzaci v jím neovládaném jazyce. Nová doba však s sebou přinesla i další zásadní změny: Islanďané přešli na výhradně rostlinnou stravu, auta jsou považována za luxus, dopravu obstarávají rychlovlaky, kvůli neustále se zvyšující hladině oceánů byly zatopeny pobřežní oblasti a zničena řada domů, centrum Reykjavíku je ohrazené a nepřístupné veřejnosti a živá zeleň vzácností.

V takovém prostředí žije devatenáctiletá Alma, zaměstnankyně pěstírny luštěnin, která se hned v úvodu příběhu dočká povýšení a dostane nabídku pracovat pro slavnou doktorku Olgu Ducaróvou v jejím soukromém skleníku plném ojediněle se vyskytujících rostlin. Ducaróva je dlouholetá kamarádka Alminy babičky Kríy (ano, hlavní hrdinka Lva se stala babičkou!), mezinárodně uznávané vědkyně, s níž Ducaróva kdysi dávno podnikla výpravu na Mars. Alma se krátce po nástupu na novou pozici sbližuje s tajemnou Indrou a do života se jí pomalu vkrádá také podivná sousedka Sara. Postupem času Almě navíc podle všeho od jedné z nich, nebo dokonce od obou hrozí nebezpečí.

Zatímco ve Lvovi vykresluje autorka velmi uvěřitelný portrét každodenního života islandských gymnazistů, okořeněný záhadou zmizelé dívky, otevírá vizionářská Čarodějnice mnohem závažnější témata, jako například důsledky klimatických změn a migrační krize nebo nové politické a ekonomické uspořádání světa. Na rozdíl od Krvavé zimy nebo Lva tak při čtení Čarodějnice nejednou zapomeneme, že se jedná o knihu určenou primárně mládeži. Hildur v ní vytvořila až znepokojivě realistický svět budoucnosti logicky vystavěný s ohledem na současný vývoj, takže i dospělý čtenář bude se zájmem sledovat, jak by mohla vypadat naše společnost za necelých osmdesát let, pokud radikálně nezměníme kurz. Velmi osvěžující jsou rovněž zmínky o „minulosti“ (čti naší současnosti) v promluvách či vnitřních monolozích některých postav, s jejichž pomocí Hildur glosuje aktuální společensko-politické dění na Islandu, a také fakt, že vsadila převážně na ženské hrdinky.

Třebaže oba tituly obstojí z větší části jako svébytná díla, příslušnost k zamýšlené trilogii nezapřou – posledních několik desítek stran Čarodějnice nedává bez znalosti Lva příliš smysl a vše se pravděpodobně propojí ještě víc v připravovaném třetím dílu. Třebaže je Čarodějnice dle mého názoru o třídu lepší než Lev, v rámci svého žánru představují obě knihy to aktuálně nejvydařenější na islandském knižním trhu.