Francouzský spisovatel, filozof a jeden ze zakladatelů literární a iniciační skupiny Vysoká hra René Daumal se narodil v roce 1908. Od mládí byl inspirován Rimbaudovým „le dérèglement de tous les sens“: za pomoci omamných látek a dalších metod hledal způsoby, jak ovlivnit své vědomí a dosáhnout nových forem poznání. Tyto experimenty ho dovedly až téměř ke klinické smrti a citelně oslabily jeho zdraví, dokázaly ho však zároveň přesvědčit o existenci „jiných světů“. Částečně měl blízko k surrealistům, ale navzdory jejich nabídkám se k nim nikdy nepřipojil. Zásadně nesouhlasil s jejich nahodilým způsobem tvorby a determinovaným přístupem ke společenským a politickým otázkám. Ze své záliby v okultismu, indologii a mytologii naopak vytvořil osobitý způsob chápání lidské bytosti a mystický přístup k přírodě. V roce 1939, kdy začal s psaním svého nejvýznamnějšího románu Le Mont Analogue (česky Hora analogie), pobýval se svou ženou Vérou Milanovou za poměrně vypjatých materiálních podmínek v horách, na ledovci u Plevoux. Léčil se zde z pokročilé fáze tuberkulózy, na niž roku 1944 zemřel, dřív než román stihl dokončit. Hora analogie tedy končí nedopsanou větou uprostřed páté kapitoly. K dvěma posledním kapitolám ze sedmi původně plánovaných se zachovaly pouze Daumalovy stručné poznámky.

Ve Francii byla Hora analogie vydána již v roce 1952. Česky vychází vůbec poprvé, po symbolických sedmdesáti letech od autorovy smrti, a jako i další Daumalova díla zásluhou překladatele Ladislava Šerého a Jakuba Hlaváčka, který přeložil dodatky (dobové dokumenty a dodatky včetně Pojednání o analogickém alpinismu) a o vydání knihy se ve svém nakladatelství Malvern postaral.

Hora analogie je mnohovrstevnatý symbolický román. Kromě toho, že vypráví alpinistický příběh o cestě několika přátel na bájnou Horu analogie, zde Daumal usiloval o rozvinutí psychologické, lingvistické, metafyzické i mytologické roviny. Přestože náhlé přerušení knihy není čtenářsky příjemné, troufám si tvrdit, že se jím příliš nenarušuje její význam. Nejvýraznější poselství, týkající se vnitřního hledání a duševního růstu, lze jen těžko časově ohraničit něčím jiným než trváním lidského života. Tato konečnost, která utíná děje v jejich průběhu, se v případě Hory analogie projevila citelně a doslova.

Na počátku knihy se setkáváme s vypravěčem – novinářem, který dostane dopis reagující na jeho článek o symbolickém významu hor ve starých mytologiích. Zmiňuje v něm i možnou existenci Hory analogie, nejvyššího vrcholu ležícího na neznámém místě a spojujícího nebe se zemí. Autorem dopisu je Pierre Sogol, zaměstnanec laboratoří Eurhyne a profesor alpinismu. Po společném setkání si vypravěč uvědomuje, že „něco tam uvnitř v něm v materiální existenci Hory analogie pevně věří“, a společně se Sogolem začínají plánovat výpravu za jejím nalezením. Postupnými výpočty zjišťují, že Hora leží uprostřed Indického oceánu a že ji před lidským zrakem ukrývá zakřivení povrchu Země projevující se při pohledu na nedozírný prostor. Připravují se na náročnou plavbu, ale ze skupiny přátel, jež kolem sebe vypravěč a Pierre Sogol shromáždí, si čtyři nakonec cestu rozmyslí. René Daumal si neodpustí typicky humornou a ironizující poznámku: „Zkrátka čtyři poserové, řečeno ústy lidu.“ Později se dozvídáme, že se i odpadlíci rozhodnou horu dobýt, aby si z ní mohli odvézt její hmotné bohatství, nikdy se jim však nepodaří cíle dosáhnout.

Hora totiž sama rozhoduje o tom, koho na své území nechá vstoupit. V jedné z verzí úvodního textu Daumal píše: „Později jsme se však dozvěděli, že pokud jsme mohli dosáhnout úpatí Hory analogie, bylo to proto, že neviditelnou bránu do této neviditelné krajiny nám otevřeli ti, kteří ji střeží. Kohout kokrhající v mléčném úsvitu věří, že jeho zpěv přivolává Slunce, dítě řvoucí v zavřeném pokoji věří, že jeho křik donutí dveře se otevřít; avšak Slunce i matka si jdou svou cestou, danou zákony jejich bytí. Ti, kteří nás vidí i tehdy, když my je vidět nemůžeme, nám otevřeli bránu, a tímto vřelým přijetím odpověděli na naše dětinské výpočty, nestálé touhy a nemotorné úsilí.“

Nemožnost dosáhnout Hory svými vlastními silami si nakonec uvědomuje i výprava vedená Pierrem Sogolem, kterého postupně začnou nazývat „otec Sogol“. Ani pečlivé plánování cesty, přesně spočítaná poloha Hory a perfektní vybavení, jehož součástí je například i přenosná zelinářská zahrada nebo dýchací přístroj, v němž probíhá fotosyntéza, jim přístup k Hoře nezajišťuje. Jejich plavba se v důsledku toho stává cestou za poznáním druhých i sama sebe. Je zkouškou tolerance, trpělivosti a schopnosti ode všeho se oprostit. Na širém moři se zbavují nánosů iluzí, jimiž je pokryla společnost. Postupné osvobozování vlastní mysli demonstruje poslední věta třetí kapitoly těsně předtím, než skupina dosáhne břehu hory: „Každý z nás v duchu hodnotil všechno, co má, a všichni jsme se den ode dne cítili ubožejší, protože jsme nenalézali okolo nás ani v nás nic, co by nám skutečně patřilo. Takže osm všeho zbavených mužů a žen pozorovalo jednoho večera opět západ slunce.“

Hora se jim nakonec otevírá a vpouští je na své území. Teprve na místě v souvislosti s výpravou na Horu i seznamováním se s ostrovem začíná opravdové poznání, zkouška sebevědomí a síly vůle. Jak se skupina seznamuje s Horou a jejími obyvateli, vyprávění se začíná rozmělňovat místními symbolickými pověstmi. Postavy postupně ztrácejí své jasné obrysy. Otec Sogol, jehož jméno vzniklo z opačného čtení pojmu logos, se z vůdce skupiny stává vodítkem pro vnímání a chápání světa ostrova. Už je neučí přemýšlet ani jim nedává praktické rady, ale napomáhá jim k mystickému a duchovnímu poznání. Jeden ze svých projevů přednese těsně před nalezením prvního peradamu, objektu, který má jako jediný na ostrově hodnotu a kterým v budoucnu mohou splatit svůj pobyt na ostrově a zajistit si tak cestu domů. „Přivedl jsem vás až sem a byl vaším šéfem. Teď odkládám svou opremovanou čepici – ve vzpomínkách na můj vlastní obraz bude trnovou korunou. V nedotčeném koutku v hlubinách paměti se probouzí malé dítě. Starcova maska se dává do pláče. To dítě hledá otce a matku a spolu s vámi pomoc a ochranu; ochranu před vlasními slabostmi a sny, pomoc při snaze být sám sebou a nikoho nenapodobovat.“

Stoupáním na Horu se plynutí knihy jakoby pročišťuje. Obsáhlé a bohaté popisné a teoretizující počáteční pasáže přecházejí ve svižné výseky dramatických a mystikou nabitých událostí. René Daumal je schopný zde naplno rozvinout svou živelnou poetiku. Jako by on sám skrze postavy stále nalézal něco důležitého a poté to neustále znovu ztrácel. „,Tam nahoře, v nejpronikavějším vzduchu, kde vše mrzne, přetrvává pouze krystal o nejvyšší pevnosti. Tam nahoře, v žáru nebe, jež vše spaluje, přetrvává pouze ten, kdo je věčně rozžhavený doběla. Tam, ve středu všeho, přebývá ten, který vidí každou věc od začátku do konce.‘ To zde zpívají místní horalové. Tak jest. ,Říkáš, tak jest, ale když se trochu ochladí, srdce ti zaleze jako krtek; když se trochu oteplí, hlava se ti naplní mračnem much; když dostaneš hlad, změní se ti v osla, jímž nepohne ani pořádná hůl; když jsi unaven, tvé nohy si dovedou postavit hlavu!‘“

Poslední kapitola měla podle Daumalových plánů nést název „A co vy? Co hledáte vy?“ Výzva k hledání však rezonuje celou knihou a zároveň se k němu Daumal snaží dát určitý návod. Zatímco Joseph Conrad se ve svém Srdci temnoty zabývá symbolickou cestou dolů, za temnými silami, které se nacházejí v nitru člověka, Daumalův román lze chápat naopak jako cestu nahoru, za něčím nepojmenovatelným, individuálním, co člověka povznáší. Cestu, během níž za sebou zanechává záznamy o poznání a zkušenostech. „Závěrem se chci zvláště zmínit o jednom ze zákonů Hory analogie: abychom dospěli na vrchol, musíme postupovat z jednoho tábora do druhého. Avšak předtím, než tábor opustíme, je naší povinností připravit ty, kteří přijdou na naše místo. Proto než vyrazíme do nového tábora, musíme nejprve sestoupit, abychom předali své první poznatky ostatním hledačům…“