Finskou, švédsky píšící spisovatelku a výtvarnici Tove Janssonovou a její příběhy o skřítcích muminech již mnozí čeští čtenáři znají. Do češtiny byly přeloženy všechny její muminí romány pro děti i několik svazků muminích komiksových stripů a některé nemuminí prózy pro dospělé. Obrázkovou knížkou Jak to bylo dál? (v originále Hur gick det sen?) se zde nicméně poprvé představuje autorčina původní tvorba pro nejmenší. Než přejdeme ke knížce samotné, nebylo by snad od věci stručně zasvětit do různých podob muminích příběhů ty, kdo v muminologii nejsou příliš zběhlí.

Světovou proslulost Janssonové a muminímu údolí přinesla především série románů pro děti, doplněných o jednu povídkovou knihu. První kniha, Cesta za tatínkem, vyšla roku 1945 a následovalo ji sedm dalších, přičemž dvě se později dočkaly přepracovaného vydání. Poslední muminí román, Pozdě v listopadu, je z roku 1970. České překlady tří z nich (Čarovná zima, Čarodějův klobouk a Tatínek píše paměti) se objevily již v sedmdesátých a osmdesátých letech a právě z nich se nejspíš mohla v dětství s muminy seznámit generace dnešních rodičů. Zbývající knihy této série k českému čtenáři doputovaly v devadesátých letech.

Janssonová byla původně především výtvarnice, ve třicátých a čtyřicátých letech působila například jako karikaturistka satirického časopisu Garm, a není tedy divu, že mumini se poměrně záhy dočkali i komiksové podoby: nejprve se objevili ve finskošvédských novinách Ny Tid a od roku 1954 pak komiksové stripy pravidelně vycházely v londýnských Evening News, které tou dobou patřily mezi noviny s největším nákladem na světě. Od roku 1957 na nich spolupracoval autorčin bratr Lars, který později tvorbu stripů zcela převzal a pokračoval v ní až do poloviny sedmdesátých let. Komiksoví mumini jsou určeni spíš pro dospělé čtenáře a jejich poetika se přirozeně poněkud liší od dětských knih. Jednotlivé svazky vycházejí v češtině pod názvem Muminek postupně od roku 2009 a ze sedmdesáti tří svazků (Tove je autorkou či spoluautorkou jednadvaceti z nich) bylo zatím přeloženo pět.

Pro pořádek dodejme, že řada dětí zná nejspíš muminy také z různých dalších zpracování a adaptací, na kterých se Janssonová přímo nepodílela – za jiné jmenujme například dánsko-japonský animovaný seriál, který vznikl v devadesátých letech (u nás byl uveden pod názvem Mumínci), či převyprávěné muminí knížky pro menší děti, které u nás vydává nakladatelství Argo (série Muminek a …).

Kromě rozsáhlejších próz a komiksových stripů jsou nicméně třetí a zřejmě nejméně známou linií muminích příběhů, jejichž autorkou je přímo Tove Janssonová, obrázkové knížky pro menší děti. První z nich byla právě recenzovaná Jak to bylo dál?, vydaná již roku 1952, tedy krátce po Čarodějově klobouku, který Janssonovou mezinárodně proslavil.

Dobrodružství v obrazech a díry v papíru
Vzhledem k tomu, pro jak staré děti je Jak to bylo dál? určeno, půjde u většiny z nich nejspíš o první seznámení s muminy. Rodiče by neměli očekávat přímou návaznost na muminí knížky pro starší děti, či dokonce na komiksy – objevují se zde sice známé postavy, jako je muminek, malá Mia, mimla, bambul či hatifnati, a částečně se tu odrážejí i jejich charaktery, ale jinak jde spíš o nezávislou knihu-hru, zasazenou do světa muminího údolí.

Knížka vypráví jednoduchý příběh muminka, jenž se vrací domů s bandaskou mléka a cestou potká kamarádku mimlu, která pláče, protože se ztratila její sestřička, malá Mia. Společně potom Miu hledají, prožijí několik kratičkých dobrodružných epizod a nakonec se šťastně vrátí domů. Výrazné ilustrace, které vždy vyplňují celou dvoustranu, jsou doprovozeny krátkými veršovanými texty, končícími pokaždé opakujícím se refrénem: Jak to bylo dál? Výrazným prvkem knihy jsou prostřihy v jednotlivých listech, kterými je vidět na další stránky a které společně s textem obracejícím se přímo na malé čtenáře podporují – jak by se nyní módně řeklo – interaktivní rozměr knihy, určené nejspíš hlavně ke společnému předčítání s rodiči.

Řada prvků dnes již asi nebude působit nikterak revolučně, přesto je zpracování knihy stále živé a současné. Uvědomíme-li si, že originál vyšel před téměř sedmdesáti lety, není těžké si představit, že ve své době kniha působila velmi novátorsky, až experimentálně. Že šlo o experiment zdařilý, dokazuje kromě jejího čtenářského úspěchu a řady překladů i fakt, že v roce 1953 vyhrála Plaketu Nilse Holgerssona za nejlepší švédsky psanou knihu pro děti. Na rozdíl od známějších černobílých ilustrací plných detailů, kterými Janssonová doprovodila svoé romány pro děti, jsou ilustrace v Jak to bylo dál? barevné, často sestávají z velkých geometrických ploch a napětí budují pomocí poměrně jednoduché, ale promyšlené kompozice. Barevné ladění působí na dětskou knihu poněkud netypicky – černá, bílá a šedá je na většině stran doplněna jen dvěma či třemi dalšími barvami. Toto technické řešení, které snad bylo ovlivněno dobovými možnostmi tisku, nicméně u Janssonové nepůsobí omezujícím dojmem – autorka naopak s jeho pomocí podtrhuje estetický účinek i vyznění příběhu. Když postavy putují temným lesem, jeskyní či po břehu bouřlivého moře, často se opakují modrá a fialová, doplněná jen místy kontrastní červenou či oranžovou. O to víc pak vynikne pokojná žluto-červená zahrada muminího domu prozářená sluncem.

Jednotlivé ilustrace jsou komponované tak, že vyprávějí příběh odvíjející se v krátkých epizodách mezi otvorem prostřiženým na levé straně a dírou ve stránce vpravo. Na levé straně postavy vstupují, na pravé pokračují dál. V průhledech přitom vidíme části výjevů na předchozí i následující dvoustraně, jejichž vyznění se často zasazením do výřezu mění. Text pak příběh drobně dovysvětluje, místy posiluje napětí, jinde zas obrázek odlehčuje vtipem, vybízí čtenáře k aktivitě a na řadě míst si také pohrává s vlastní formou knihy a vyprávění.

I písmo samotné se dynamicky mění podle povahy mluvčích a občas podtrhuje popisovanou akci. V českém překladu je sice ruční lettering originálu nahrazen sazbou z hotových fontů, ta však až na drobné výjimky poměrně zdařile zachovává charakter původního autorčina písma a způsob, jakým zdůrazňovalo vyznění textu.

Střetnutí Malého s malou Miou
Jako slabina českého vydání se ovšem jeví přebásnění Radka Malého, které bohužel nelze ověnčit superlativy. Malý je zkušený básník a překladatel a již z letmého čtení je zřejmé, že česká verze splňuje základní řemeslný standard – postrádá však jiskru, vtip a napětí, díky nimž by se mohla výrazněji zapsat do dětské paměti. Při zběžném porovnání s originálem pak zjišťujeme, že se jeho přednosti tentokrát v češtině zprostředkovat nepodařilo a že se Malý odchyluje od původního textu na řadě míst, kde odchylku nelze omluvit nutností zachovat rým či rytmus. A co hůř: tyto odchylky jsou začasté ke škodě věci. Radek Malý je mnohomluvný tam, kde by textu slušela lapidární stručnost, a naopak pomíjí zásadní prvky originálu v místech, kde by měl budovat napětí či vystavět vtip.

Tak například když bambul vysaje muminka s mimlou vysavačem, vyzývá Malý čtenáře poněkud nadbytečně „nenechte se zmást / hned na začátku čeká past!“ – v originálu nic takového není, což by tak nevadilo, pokud by česká verze text něčím obohatila –, ale zcela pomine vtipnou zmínku o tom, že bambul zřejmě čeká Vánoce (napadá vás snad, proč jinak vůbec zapínat vysavač?) a že bambulové zkrátka rádi uklízejí, což zásadním způsobem charakterizuje tuto vedlejší postavu, a navíc odkazuje k tomu, jak autorka bambuly líčí ve svých knihách. Hned na další stránce pak Malý zcela rozbíjí původní básnický obraz, ve kterém jde malá Mia náhodou kolem – byla se totiž jednoduše projít –, slyší křik, bez velkých cavyků vysavač propíchne nůžkami, zachrání dvojici, která ji celou dobu hledala, a když vidí, jak jsou muminek s mimlou špinaví, smíchy se svalí na zem. V Malého podání má Mia kolem prostřihování vysavače naopak spoustu zbytečných řečí, zatímco fakt, že se svým rádoby zachráncům chechtá tak, až se neudrží na nohou – což je nejen vtipný obraz, ale zároveň opět také zásadní odkaz k charakteru postavy – téměř zamlčí a odbyde jej pouze veršem: „Vy vypadáte, můj ty světe!“

Na následující dvoustraně autorka využívá formu prostříhávané knihy k drobnému metanarativnímu vtípku – z básně se dozvídáme, že fififjonka leknutím protrhla stránku a udělala do ní pořádnou díru. Výrazný obraz a verš, v němž se navíc vypravěč obrací přímo na čtenáře, se v překladu smrskne na konstatování, že fififjonka „z obrázku ven vyskočila“. Méně pozorné dítko tak možná ani nepostřehne, v čem je vtip – přitom má česká verze o dva verše méně než originál, o místo a příležitost obraz trhaného papíru rozvinout se tedy Malý zřejmě připravil dobrovolně. Podobnou hříčku přebásnění výrazně oslabuje v posledním dvojverší celé knihy, v jehož originální verzi malá Mia konstatuje, že je příliš velká, než aby se protáhla poslední dírkou, a musí tudíž zůstat v knížce. „Tu zasmějí se poutníci: / ‚Na to jsme příliš velicí!!!“ zůstalo v češtině.

Poměrně často mají také české verše problém s pointou (zde následuje spoiler a děti, které nechtějí být ochuzeny o napětí, ať tedy tento odstavec raději přeskočí). Když například muminkova maminka na konci knihy zjišťuje, že mléko zkyslo, s nonšalancí sobě vlastní nad tím mávne rukou a hned nabídne řešení: dají si místo něj ovocnou šťávu. Aby tento vtip v textu vynikl, je přirozeně třeba umístit slovo „šťáva“ na konec verše. Nicméně Malý přebásňuje: „Dáme si šťávu, mám ji tady.“ Kadenci básně tím výrazně oslabuje. Proč? Vhodných rýmů na „šťáva“ či „šťávu“ se přeci dá vymyslet pět za minutu…

Na české verzi Radek Malý spolupracoval s překladatelkou ze švédštiny Dagmar Hartlovou, lze tedy předpokládat, že se smyslem švédského originálu byl obeznámen – proč se na něj rozhodl v takové míře rezignovat, o tom se můžeme jen dohadovat. Jistě nejde o jednoduchou disciplínu – vměstnat smysl do veršů na tak malé ploše a přitom ještě respektovat obrázky není snadné. Leckomu by se také mohlo zdát, že na překlad knihy pro malé děti klademe přehnané nároky. U básníka a překladatele s jistým renomé, který se rozhodne přebásnit knihu světoznámé autorky, bychom nicméně mohli očekávat lepší výkon. Zde to skoro vypadá, jako by Radek Malý jednoduše necítil, co je v původních básních zásadní, kde může uhnout, kde má vymyslet vlastní vtip a kde je naopak třeba zachovat a vypíchnout sdělení.

Čtenářům, kteří si chtějí plně užít nejen ilustrace, ale i text knížky, a přitom neumějí švédsky ani se nechtějí hmoždit s googlepřekladačem, můžeme doporučit například výtečný anglický překlad Sophie Hannahové. Ti, jimž je knížka určena především, tedy malé děti nevybavené světovými jazyky, se budou muset spokojit s verzí poněkud méně pamětihodnou. Snad tato recenze – dost možná delší než text recenzované knihy – nevyzní příliš příkře, neboť dle recenzentova názoru se k českým čtenářům přesto dostává kniha, která určitě potěší nejedno dítě i rodiče.

Jako příslib visí na zadní straně knihy klíč od dveří muminího domu. Nezbývá než doufat, že nakladatelství bude v načaté řadě pokračovat a při odemykání bude mít příště poněkud šťastnější ruku.