Dva roky od posledního svazku, který nás seznámil s běsy bratrů Bensonových, se edice Pandaemonium vrací v nejlepší možné formě a konečně českému čtenáři přináší překlad vybraných děl jednoho z mistrů hrůzy a fantastiky první poloviny 20. století Clarka Asthtona Smithe (1893–1961), jenž u nás až dosud zůstával povětšinou opomíjen (až na pár ojedinělých výjimek, například v podobě povídky Sklepení v Yoh-Vombis, objevivší se ve sborníku Hrůzný čas: Strach ve světě science fiction!). Snad i proto bude Smithovo jméno pro mnoho čtenářů spíše neznámé. Naštěstí třicetistránková předmluva k prvnímu dílu sebraných spisů, o niž se postaral známý autor a editor spousty hororových titulů Steven Jones (z nedávné doby si jej tuzemští čtenáři mohou pamatovat díky krvavé divočině Lovecraftova družina), probírá život a tvorbu C. A. Smithe velmi důkladně a zasazuje ji do dobového kontextu, obzvláště s ohledem na jeho příspěvky v časopise Weird Tales, do nějž mimo jiné přispívali též Robert E. Howard (1906–1936) či H. P. Lovecraft (1890–1937). S druhým jmenovaným si Smith dopisoval, a některé ze svých příběhů dokonce umístil do stejného vesmíru jako Lovecraft a dále jej rozvíjel.

Vedle úvodní ukázky autorovy poetické tvorby (Nekromantova píseň) obsahuje výbor dvaadvacet povětšinou kratších povídek skýtajících sympatický průřez Smithovým dílem. První povídka (Hrůzná poušť Yondo), jež líčí vyhnancovo putování prokletou pouští, možná čtenáři nenavyklému Smithovu stylu zcela neučaruje. Přece jen toho magického, tajemného, prastarého, nevysvětlitelného je pro začátek skutečně hodně, nicméně příběh skvěle poukazuje na jeden ze stěžejních atributů v podstatě všech uvedených povídek, jímž je práce s jazykem, která se projevuje zejména v nezvykle barvitých, plastických a celkově neobyčejně působivých popisech.

Příběhy jsou vskutku nesmírně pestré, a to jak tematicky, tak co se týče jejich zasazení do prostoru či doby, v níž se odvíjejí. Jak napovídá třeba titul jednoho z nich (Dveře na Saturn), děj se kolikrát ani neodehrává na Zemi, což autorovi dává prostor k tomu, aby popustil uzdu představivosti a dráždil čtenářovu fantazii líčením prazvláštních obyvatel neskutečných krajů, v nichž číhají všelijaká těžko představitelná nebezpečí. Ne vždy však musí Smith za vesmírným zlem cestovat mimo Zemi. Například v báječné povídce Bestie z Averoigne, která se odehrává ve 14. století a jejíž pointu čtenář rozplétá z několika různých pohledů, se ukáže, že Země před vesmírnými hrozbami nebude nikdy v bezpečí, jelikož: „Nebe se hemží věcmi, jejichž poznání by přineslo šílenství, a mezi zemí, měsícem a vzdálenými galaxiemi poletují podivné odpornosti. Přišly sem neznámé, mimozemské hrůzy, a přijdou zas. A zlo z hvězd není stejné jako zlo ze země.“ Povídka je mimo jiné z těch, jež se nějakým způsobem pojí s mytickou zemí ležící daleko na severu, snad v místě dnešního Grónska, kterou dávní Řekové pojmenovali Hyperborea. V tomto případě je oním pojítkem pouze kouzelný prsten, jindy se však do hepyrborejského kraje podíváme i přímo, ať už v trochu snovém příběhu Ubbo-Sathla, či v kapku černohumorné taškařici o dvou zatoulaných smaragdech Osud Avoosla Wuthoqquana. V již zmíněném Averoigne, fiktivním regionu na území Francie, se potom odvíjí také děj poněkud snového, leč zbytečně uspěchaného Dostaveníčka v Averoigne, které na scénu přivádí i jedno z klasických „monster“, jimiž jinak autorovo dílo příliš neoplývá.

Dalším mytickým místem, které hraje ve Smithových dílech velkou roli (co do počtu titulů snad i největší), je země zvaná Zothique. Zde se odehrává například bezútěšný Ostrov mučitelů či Říše nekromantů, nevšedně pozoruhodný příspěvek do „zombie“ žánru, který kromě jiného zaujme i tím, že nekromanti si zde vedle otroků oživují i milenky. Trochu snad uklidní, že když už nic jiného, aspoň k vykonávání této funkce oživují pouze ty ženy, jež po letech strávených v zemi zůstaly nejlépe zachované. Nekromancie, potažmo snahy o reanimaci zemřelých se ve Smithových příbězích vyskytují často. Mimo již zmíněné můžeme uvést třeba grimmovsky laděného Pohřebního boha či Poslední zaklínadlo, v němž mocný kouzelník poznává hranice, za které jeho čáry již nedosáhnou. Jednou z nejlepších povídek svazku, jež reflektuje reanimátorskou tematiku a kombinuje ji s klasickým viktoriánským hororem, je bezesporu působivě naturalistický Čarodějův návrat. Z věčného odpočinku ovšem svět mrtvých nevytrhují pouze nekromanti, ale též ghúlové, což nejlépe dokládá Ghúl, tísnivý příběh o lásce, smrti, vině i trestu.

Nicméně strádat nebudou ani čtenáři, jimž nekromanti, ghúlové, čarodějové či fantastické krajiny pozemské i mimozemské mnoho neříkají a kteří preferují trochu tradičnější náměty. V tomto ohledu nadmíru potěší Utajený potomek, který se odehrává ve staré dobré Anglii a v němž nechybí rozpadající se rodové sídlo, majitel zničený dávnou smrtí své ženy a nestvůrné prokletí. Stejně vydařená je i povídka Genius loci, pojednávající o malíři, který našel neblahou a sžírající inspiraci v podivné louce, na níž kdysi za podivných okolností zemřel majitel nedalekého sadu. Patrně vůbec nejlepším kouskem celého výboru je Semeno z hrobky, plíživě znepokojující příběh dvou lovců orchidejí, kteří během cest Amazonií dorazí do starobylého města, odkud si jeden z nich namísto vzácných botanických exemplářů odnese něco, co mělo raději zůstat navždy skryto uprostřed neprostupných deštných pralesů.

V několika povídkách Smith využívá ve své době značně populární představu o existenci vyšších prostorových dimenzí, které mají být sídlem všelijakých zásvětních bytostí a za určitých okolností se mohou s naším světem v různé míře prolínat. Jedním z příkladů je Gorgona, v níž dostane mladík na londýnské ulici 20. století neodolatelnou nabídku spatřit hlavu Medúsy sťaté Perseem a zjistí, že čas i prostor jsou pojmy povážlivě relativní. Další ukázkou prolínání světů jsou jemně faustovští Lovci ze záhrobí, v nichž umožní peklu strkat prstíčky škvírou do naší dimenze sochař, který už nechce při modelování svých odporných soch spoléhat pouze na nedokonalou fantazii. Zmínili jsme se již, že na Smithovu tvorbu měl bezesporu určitý vliv i sám mistr Lovecraft. Nepřímé stopy tohoto působení lze pozorovat ve více povídkách, například v chapadlovitém Příběhu Satampry Zeirose, avšak běžné jsou i přímé odkazy, zejména v podobě četných citací a odkazů na Necronomicon poblázněného Araba Abdula Alhazreda.

Jak již padlo výše, jestli Smithovým příběhům něco nechybí, pak je to rozmanitost. Nutno dodat, že čtenáři, kteří se s autorem setkávají poprvé (a těch je patrně většina), budou mít zpočátku trochu zmatek v tom, kde se jaká povídka odehrává, jestli se dané město nachází na území Hyperborey, Zothique, nebo někde úplně jinde. Avšak s každým dalším příběhem budou nepochybně pronikat do Smithova díla hlouběji a pomalu, leč jistě se jim v hlavě začnou různé mýty a legendy postupně spojovat ve stále zřetelnější a podmanivější obraz. Podobně to koneckonců platí i pro samotný Smithův styl, který zprvu okouzlí spíš úžasnou hrou s jazykem než atmosférou, ale v momentě, kdy čtenář plně přistoupí na jeho hru a začne dílo vnímat i s ohledem na fakt, že povídky vznikaly skoro před sto lety, bude si jednotlivé příběhy užívat naplno jako celek (a se vzestupnou tendencí). I přes určité vlivy, podobnosti či paralely s jinými autory fantastické a hororové literatury první poloviny 20. století nelze pochybovat o tom, že Smithovo dílo je ryzí, osobité a originální a v mnoha ohledech jistě i poutavější než obdoby leckterých jeho současníků. Největší záhadou proto zůstává, jak je možné, že se k nám překlady jeho textů dostávají ve větším rozsahu teprve nyní. Avšak nad tím už si asi nemá cenu lámat hlavu a nezbývá než netrpělivě vyhlížet připravovaný druhý díl sebraných spisů s názvem Vládce snů.