Majitelé nakladatelství Crew Petr Litoš a Jiří Pavlovský v druhé polovině devadesátých let významně přispěli ke změně vnímání komiksu v Česku. Po několika opakovaně neúspěšných pokusech přivést do českých trafik buď americké superhrdinské série, anebo naopak evropskou klasiku, vždy však spíše tradičního ražení a staršího data vzniku, vsadili ve stejnojmenném časopise na zcela současné komiksy stojící lehce stranou hlavního (superhrdinského) proudu a vyznačující se zachmuřeným i poživačným chlapáctvím, drsným humorem a vyhrocenými a explicitními násilnými a akčními scénami. Nejúspěšnější tehdejší komiksy v čele s Lobem, Sin City či Soudcem Dreddem měly společné především to, že byly určeny převážně mužům, muži v nich hráli zásadní roli a ženské postavy se obvykle musely spokojit s rolí sexuálních objektů.

Od té doby se toho sice už dávno změnilo hodně a nakladatelství Crew má ve svém početném portfoliu i komiksy určené dětem a dívkám, nicméně série Netvora, kterou začalo nedávno vydávat, se přece jen trochu vymyká. Tematicky a obsahově to zdánlivě není nic nového: bizarní fantaskní svět se spoustou krvežíznivých netvorů a jiných nadpřirozených bytostí, k tomu nějaké ty krasavice, občas odhalené, spousta akčních scén a soubojů. Jenže téměř všechny ty souboje absolvují výhradně ženy: v rolích kladných, záporných i vedlejších. Muži se tu vyskytují zřídka a – nepočítáme-li jednoho inteligentního kocoura – v rolích vesměs postranních, ba nicotných. I v Česku už vyšlo mnoho komiksů od žen pro ženy, převážně vztahových. Ale zatím žádný, který by z onoho stále ještě dosti maskulinního, ba dlouhou dobu vyloženě machistického žánru fantasy tak důkladně a cílevědomě vymazával mužský element a nahrazoval jej ženským. V USA i proto Netvoru nazývají feministickým komiksem.

Což ale neznamená, že by to byl komiks nějak méně napínavý, dramatický, strhující. Všech těchto vlastností, které jsou nutné pro úspěch v tom typu inteligentnějšího komiksového mainstreamu, kam Netvora míří, tu najdeme dostatek. A k tomu prvek, který ocení všichni, včetně těch čtenářů, jimž snad mohutné tělnaté ženy ve vojenských uniformách či nesmrtelné čarodějnice, které se v průběhu bojů mění z žádoucích krasavic ve staré ohyzdy, připadají trochu nepatřičné: první svazek Netvory rozevírá vějíř postav, osudů a mytologie tak široce a nevyzpytatelně jako velká fantasy sága. Přičemž scenáristka Marjorie Liu (předtím pracovala mimo jiné na superhrdinských sériích pro Marvel a zajímavostí je, že žije s držitelem Pulitzerovy ceny za literaturu Junotem Díazem, překládaným i u nás) velmi zkušeně ovládá umění neříkat čtenářům o svých dosti rozporuplných postavách mnoho a ty správné momenty prozradit v těch správných chvílích. Navíc mytologii svého fantaskního světa přibližuje v samostatných předělových dvoustranách, a to ústy tamějšího učitele, ve zkratce a bez zdržování děje. Čtenáře tak vlastně vybízí k opakovanému čtení, protože mnohé dialogy či poznámky nelze bez pozdějšího přečtení oněch „školních“ výkladů úplně pochopit.

Platí to zejména o první kapitole (resp. sešitu), kde se seznamujeme se sedmnáctiletou Maikou Půlvlčicí z rasy Arkaniků; teprve později se dozvíme, že jde o křížence lidí s nadpřirozenými bytostmi, kteří vládnou jistými magickými schopnostmi a jsou s lidmi v trvale nepřátelském vztahu. Maika je prodána jako otrok, koupí ji klášter čaromnišek, což je jakási lidská elita, ženský řád, který do značné míry (ideologicky, politicky, mocensky) lidskému společenství vládne. I díky tomu, že objevily tajemství lilia, esence, která jim také umožňuje čarovat. Maika ovšem není jen tak někdo a nechat se zajmout jako otrok byl její plán, který jí umožnil proniknout do pevnosti a vrcholí tím, že Maika díky svým magickým schopnostem část objektu i hlavní čaromnišky zničí. Přitom ovšem objeví leccos (nepěkného) ze své minulosti, získá artefakt, jehož sílu a schopnosti pořádně nezná, a v těle se jí usadí agresivní bytost, jakýsi démon, jehož probuzení obvykle napáchá značné škody a nechá za sebou oběti; což ale může být v boji s nepřáteli docela užitečné. Zbylých pět kapitol, rozsahem tak třetinových, pak variuje oblíbené schéma fantasy románů, totiž cestu, na níž číhá mnoho pronásledovatelů, zrádců a jiných nebezpečí. Maika se dvěma společníky, rozumujícím kocourem a dívenkou s liščíma ušima a ohonem, si s nimi ovšemže vždy nějak poradí, přičemž dál a dál objevuje sama sebe a svou roli v budoucnosti světa.

Ten svět je vizuálně velmi podmanivý, což ostatně u série z nakladatelství Image, které v roce 1992 založili komiksoví kreslíři, tak nějak očekáváme. Sana Takeda je japonská (a v Japonsku žijící) ilustrátorka, což je občas poznat na rysech jejích ženských hrdinek a dětí i na dynamice akčních scén. Ale pro fanoušky mangy to určeno není. Zároveň má celý svět stylizaci evropského fin de siècle, a tedy prvky zdobné secese na straně jedné a opakovací palné zbraně a uniformy blízké těm z první světové války na straně druhé. Neboli trochu steampunk, ale jen decentně, více škody tu napáchají chladné zbraně a samozřejmě magie. Liu si užívá ladných a jemných ženských tváří a jejich následné proměny do vrásčitých až mumifikovaných zrůd, pracuje převážně s chladnými, tlumenými a temnějšími barvami. Dost se blíží kýči, protože všechny postavy jsou buď velmi krásné, nebo naopak nápadně ošklivé (plus několik roztomilých). Naštěstí temný děj i jeho rychlý spád zaplaší čtenářské úvahy tímto směrem; přinejmenším při prvním čtení.

První svazek Netvory je každopádně značně působivý i proto, že doširoka otevírá bránu dalším dějům a prozkoumávání fikčního světa, jak to mají fandové fantasy rádi. Že v tom světě jsou aktivní (v dobrém i zlém) hlavně ženy, je přitom vlastně nepodstatné.