Joe Hill se už na českém trhu relativně uchytil. Podařilo se dokončit vydávání jeho skvělé komiksové série Zámek a klíč, vydat komiksovou adaptaci (a rozvinutí) stejnojmenné povídky Plášť a pravidelně vycházejí i jeho romány. Dva poslední přitom shodně měly hodně přes šest set stran – a bohužel měly shodně i problémy s tempem a hluchými pasážemi. Oznámení o plánované sbírce čtyř delších povídek tak s sebou neslo velká očekávání.

Joeovi Hillovi totiž kratší rozsahy evidentně sedí lépe. Dokázal to nejen v románech, jako jsou Rohy, ale i v řadě povídek (shrnutých především ve sbírce Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy). A nad to – formát čtyř příběhů, resp. novel je mistrovskou disciplínou Hillova otce Stephena Kinga. Jak mladá generace v tomto srovnání obstála? Se ctí. I když na Kingovy Čtyři roční doby Hillovo Divné počasí nemá, Černočernou tmu poráží a se sbírkou Čtyři po půlnoci to uhrává na remízu.

Každý ze čtyř příběhů Divného počasí má výborný nápad, velmi dobré provedení… a bohužel také nějaký ten zádrhel. Dopředu se přitom sluší poznamenat, že Hill tentokrát nenapsal horory, což může být pro některé čtenáře nepříjemný šok – především v případě prvního příběhu. Momentka o střetu samotářského obézního chlapce s tajemným Féničanem, jehož fotoaparát krade vzpomínky, totiž ze začátku působí jako vyloženě kingovská hororová povídka (konkrétně má blízko k novele Sluneční pes). Evokace dítěte, které poprvé začíná chytat „vysílání rádia Dospělost“, je perfektní, stejně jako líčení děsu člověka, který je pomalu připravován o osobnost, který je znásilněný ve vlastní mysli. Bohužel se příběh náhle uzavře a poslední třetina povídky představuje sice zajímavé, ale v podstatě emocí prosté meditování nad pomíjivostí všeho lidského s poněkud trpkou příchutí melancholického, především však nuceného patosu.

Nejrealističtější povídkou sbírky je Nabito. Zamyšlení nad rolí zbraní (a fetišismu s nimi spojeného) v americké společnosti, pátrání po příčinách mnoha vražedných tragédií… Na jeden příběh je té závažnosti skoro až moc, ale funguje to. Jakmile se tedy dostaneme přes hned trojitý úvod, v němž jako by Hill ještě netušil, čí příběh chce vlastně vyprávět. Jakmile se však situace vyjasní a hrdinové vykrystalizují, je to asi nejděsivější čtení v knize. A pointa je opravdu mrazivá – pokud tedy pomineme skutečnost, že věta, v níž spočívá, moc neladí se svým mluvčím.

V nebi je nejbizarnější příběh Divného počasí. Během skupinového seskoku padákem se jeden z účastníků akce ocitne sám na podivném mraku putujícím po obloze. Ano, na mraku. Na mraku, který s ním dokáže na určité úrovni komunikovat a plnit mu jeho přání (jakkoliv jíst mrakem vytvořené jídlo nejde a sex s umělou ženou ze zhmotnělé páry… drhne). Pokus o útěk se zdá být nemožný, ale člověk si s trochou štěstí najde způsob… V nebi má trochu slabší prostřední část, ale nakonec výborně graduje a hlavně v prostřizích do hrdinovy minulosti ukazuje, že Hill skutečně nepotřebuje hororový žánr, aby byl skvělým vypravěčem. Vlastně… celá flashbacková linie by obstála jako samostatná a opravdu výborná povídka o jednom patologickém vztahu a moci sebeobelhávání.

Závěrečný příběh Déšť je dle slov autora jakási sebeparodie, která tvoří určitý protiklad k jeho zatím poslednímu románu, Ohnivému muži. Jednoho dne začne pršet – avšak místo kapek vody padají z nebe jako jehla ostré krystaly. Počty mrtvých jdou do tisíců a katastrofa rozhodně není jen lokální; naopak mají postavy povídky co do činění s přírodní změnou paradigmatu. Ovšem mladou Honeysuckle to nezajímá. Ona se jen potřebuje dostat do Denveru, aby sdělila starému muži zprávu o smrti jeho ženy a dcery (hrdinčiny přítelkyně). Odysea přes „pouhým“ deštěm znetvořenou krajinu je plná krutých výjevů (vede utrpení těžce zraněného kocoura) i děsivě bizarních situací (například organizované masové pohřbívání pod patronací globálních korporací doprovázené např. hláškou „McDonald’s by vám rád vyjádřil upřímnou soustrast“). Honeysuckle sleduje krátkodobý rozpad společnosti a způsob, jak v lidech katastrofa probudí to nejhorší. V tomto „otráveném světě“ by byla radost zůstat déle – pokud by si některý z příběhů zasloužil pořádnou románovou podobu, je to právě Déšť. V aktuální podobě je konec bohužel příliš náhlý – i když na druhou stranu je nutné Hillovi přiznat, že dává perfektní smysl a i onen ždibíček naděje na samotný závěr potěší.

Ve všech čtyřech příbězích Hill dokazuje, že vypravěč je výborný a jeho příběhy umějí být děsivé i bez klasických monster – vlastně čím menší roli nadpřirozená monstra v jeho příbězích hrají, tím lépe. Jejich nahrazení zdánlivě obyčejnými psychopaty, nepochopitelnými úkazy či vyšinutým americkým prezidentem, který by vše nejraději vyřešil taktickým jaderným útokem, je více než dostatečná. Hill dokazuje, že se ani zdaleka nemusí omezovat mantinely fantastiky a hororu…, zároveň ale dokládá, že vyloženě mainstreamový příběh by pro něj byl stále ještě příliš odvážná změna – i v povídce Nabito nakonec dojde alespoň na apokalyptické ohnivé inferno. Jako by měl Hill obavu, že nějaké ty žánrové obezličky potřebuje. Nepotřebuje. Skutečně ne.