Mnohé komiksové (ale i filmové či literární) série nadchnou čtenáře svými úvodními díly, udržují či ještě eskalují zájem, aby pak zklamaly v závěru, který oproti očekáváním působí nevýrazně, neuspokojivě či přinejlepším nedostatečně promyšleně. Občas tvůrci z hlavní linie uhnou trochu stranou, jindy série končí jakoby useknutě, ale nejčastěji se stává, že závěr díla, které zpočátku vypadalo obdivuhodně a ambiciózně, prostě jen není také jeho vrcholem. Dost často se ukazuje, že série nebyla promyšlena jako kompletní ucelené dílo, že možná tvůrci měli hotové základní kontury, ale mezitím se jim příběhy rozkošatěly a přibylo postav, z nichž mnohé se z příběhu prostě vytratily, a rozuzlení je oproti předešlému ději dosti chabé.

Nuže Zámek a klíč je skvělou ukázkou, jak by taková uzavřená komiksová série měla vypadat. Scenárista Hill s kreslířem Rodriguezem si ji rozvrhli do šesti knih obvykle po pěti kapitolách (s epilogem navrch), avšak poslední dva svazky (pátý je pečlivou přípravou na finále, tak trochu tichem před bouří, kdy Hill připravuje svým postavám půdu) už obsahují kapitol šest. A vlastně to je šest dílů skvěle prokomponovaného románového celku. I proto, že scenáristou je spisovatel Joe Hill, syn Stephena Kinga, jehož některé romány vynikají právě mistrnou kompozicí.

Zámek a klíč si drží chronologické schéma jednoho školního roku (hlavními hrdiny jsou dva teenageři a jeden školák), ale zároveň odbíhá jak do minulosti nedávné (tj. do doby, kdy ve věku současných hrdinů byli jejich rodiče), tak do té vzdálenější. Nejprve ve fiktivních deníkových záznamech rodinných předků, jakémsi apendixu na posledních stránkách všech svazků, úvodní kapitola páté knihy se pak celá odehrává v době americké války za nezávislost, kdy se skupinka rebelů ukryla před drancující anglickou armádou do pobřežní jeskyně a objevila tu portál do jiné dimenze. Teprve v tu chvíli čtenáři začíná do sebe vše zapadat, všechny předchozí náznaky a drobné záhady se najednou složí do logického a nikde nedrhnoucího celku, vyjasní se motivace mnohých postav. A také se ukáže, že občas autoři čtenáře strašili trochu poťouchle.

Je to sympatické a obdivuhodné i proto, že u třetího či čtvrtého svazku to vypadalo, že autoři budou jen zmnožovat počet kouzelných klíčů, které sourozenci Zámkovi nacházejí ve svém tajemném novém domově. Zvláště čtvrtá kniha chvíli působila jako oddechový čas (nezapomeňme, že hlavní hrdina hraje hokej), i proto, že Rodriguez si v ní kreslířsky dost hraje, úvodní kapitolu například pojal jako poctu humoristickým stripům Calvin a Hobbes, jejichž formát přejímá.

Jistě, jedná se o horor, navíc teenagerský, což bývá žánr dosti obehraný, zanesený mnoha klišé, zejména ve filmových verzích. Ale – když už jsme u rodiny Kingů – právě Hillův otec patřil k jeho průkopníkům. A Joe Hill se vyhýbá „lekačkám“, pomrkávání na fanoušky (budiž, občas tam nějaký ten postmoderní vtípek nalezneme, ale není jich mnoho) a dalším laciným, ale osvědčeně fungujícím trikům. Samozřejmě tu proplétá pubertální trable s bojem proti velkolepému zlu, proti němuž sice neopětovaná láska nebo vrstevnická rivalita může působit malicherně, ale neznamená to, že tyto prvky v chování postav tváří v tvář nadpřirozenu ztratí na významu, jak Hill několikrát chytře ukáže. Zároveň pečlivě vykresluje charaktery většiny postav, nejsou to jen jasně definované typy, všechny mají své slabosti a síly, které v jejich osudu budou hrát podstatnou roli.

Onen závěr je působivý nejen v tom, jak odhalí příběh v jeho celku, ale také v rozvíjení charakteru hlavního zloducha. Tím je bytost z blíže nedefinované jiné dimenze, která je velmi brutální a nebezpečná a odkud do našeho světa lze proniknout pouze uvnitř živého lidského těla. Po celou dobu usiluje o to, aby se dostala k portálu, aby jej otevřela a vpustila sem další, ale postupně se ukáže, že dlouhý pobyt v lidském světě pozměnil její původní krvežíznivé plány a posunul ji k nápadu o nic méně hrozivému, jen méně devastačnímu.

Jsme samozřejmě na půdě hororu, takže se tu občas dějí věci, nad nimiž jeden vrtí hlavou. Ale většinou se ukáže, že mají oporu v logice příběhu: když ve finále proti zlu zasáhnou vzpomínky zhmotnělé do malinkatých bytůstek, jeden se zarazí, jak je možné, že mají materiální podstatu, než se ovšem vrátí o tři knihy zpět, kde už je tato materiální podstata jasně odhalena. Takže jediné, co trochu zarazí, je nečinnost (či nanejvýš průměrná aktivita) policie, která se příliš nepozastavuje nad náhlým vysokým počtem vražd, nehod a jiných úmrtí v do té doby relativně poklidném maloměstě. Případně absence médií.

Jestliže příběh se zdál být pevně hotový už od počátku, pak kresba Gabriela Rodrigueze se přece jen vyvíjela. Otázkou zůstává, zda správným směrem. Zatímco totiž zejména v první knize chilský výtvarník zarazil a následně okouzlil trochu neobvyklou kresbou s výraznými, místy až hrubými linkami a s náběhem do karikatury (s nepatrně předimenzovanými hlavami u některých postav), postupně jako by jeho styl zkrotl a přiblížil se mainstreamovému průměru. Nevadí to, navíc si Rodriguez občas dovolí nějaký výtvarný vtípek (komiks kreslený dítětem, případně parodii na superhrdinské komiksy šedesátých let) a vyloženě si vychutnává postavy stínových příšer, patřičně hrozivých a velkolepých, které se na hrdiny vrhají z vynalézavých úhlů.

Série s opravdu vysokým počtem lidí, kteří nezemřeli přirozenou smrtí, mnoha zoufalými postavami, jež se lepšího života nikdy nedočkají, a explicitním zachycením vražd a násilí trochu překvapí útěšným závěrem, když všechny hlavní kladné postavy přežijí v podstatě bez úhony. Vlastně je to jediné zklamání; zde se Zámek a klíč náhle odpoutává od hororového žánru a míří k young adult fantasy. Bez ohledu na to je to ale série mimořádná: především právě proto, že to vlastně není série, ale jedno sevřené dílo. Čtenáři posledního svazku totiž po jeho dočtení záhy otevřou ten první a celé to děsuplné dobrodružství rodiny Zámkových si dopřejí znovu, aby docenili, jak skvěle to bylo od začátku vymyšleno a vyprávěno.