Mrazení místo cákání krve
Hill, Joe: Zámek a klíč

Mrazení místo cákání krve

Horor v posledních letech degradoval do subžánrů populárních především mezi pubertálním publikem. Série Zámek a klíč naproti tomu přináší psychologické mrazení hororů staré školy, samozřejmě poučené. Příběh je důmyslně rozvržený, kompozice už při druhém dílu začíná vzbuzovat úctu. Škoda, že v Hlavohrátkách se toho stane tak málo.

Horor v posledních letech degradoval do subžánrů populárních především mezi pubertálním publikem: od takzvaných vyvražďovaček přes všelijaké zombie strašáky až po úplný úpadek v romantických limonádách pro dospívající dívky. Starším ročníkům nezbývá, než vzpomínat na starou školu mrazivých příběhů, jejímž posledním velkým autorem byl (a stále ještě je, byť už jeho sláva značně ustoupila) Stephen King. A v jeho stopách jde také jeho syn Joe Hill, zkušený autor jak v oboru literatury, tak komiksu. Jeho nejznámější komiksová série Zámek a klíč se atmosféře slavných prací jeho otce trochu blíží – především v tom, že ač tu nechybí nadpřirozeno, ty největší hrůzy se obvykle odehrávají v lidských hlavách.

Když česky vyšel první díl nazvaný Vítejte v Lovecraftu, zdálo se, že inspirací budou mnohé jiné horory či hororová schémata, nejvíce pak dílo klasika H. P. Lovecrafta, po němž Joe Hill pojmenoval město, kde se jeho příběh odehrává. A že tedy půjde o nějaký postmoderní pastiš, jakých je i v komiksu plno. Odpovídala tomu i tajemná členitá viktoriánská vila, připomínající svou velikostí spíše zámek, kam se nastěhovala rodina Zámkových po tragédii, kterou celý příběh začíná. A odpovídalo tomu i tajemné podsvětí, respektive jedna zlá nadpřirozená bytost, která chce ven a chytře k tomu využívá lidí rozličných druhů a povah. Ale nakonec se ukazuje, že Zámek a klíč je spíše psychologický horor staré školy, kde se neplýtvá bubáky ani krvavou akcí. První díl končil tím, že rodina Zámkových odrazila útok psychopatického kriminálníka, ale dotyčná bytost byla vypuštěna do lidského světa. Druhý díl sleduje, co všechno tato bytost v těle pohledného teenagera v lidském světě vyvádí, aby se dostala blíž ke svému cíli.

Co tím cílem je, není zcela zřejmé. Hill totiž příběh buduje zkušenou a pevnou rukou seriálového vypravěče, takže jen velmi opatrně a zdráhavě odhaluje minulost hlavních i vedlejších postav i domu jako takového. Ostatně hlavní padouch (respektive: momentálně v mužském těle, předtím na sebe bytost brala vzezření zákeřně krásné čarodějky) se snaží zabránit především tomu, aby si některé postavy vzpomněly na události ze svého mládí nebo dětství, což se mu převážně daří.

Hill zároveň používá jeden starý oblíbený trik napínavých příběhů: že je padouch padouchem, totiž ví jen jedna postava, ostatní mu věří (čím dál víc) a bezelstně mu přihrávají trumfy do rukou. Je to trik lety vyzkoušený a vděčný a i zde funguje dobře, ale přesto již dosti obehraný a laciný. Dotyčná bytost má navíc k dispozici kouzelné klíče, a kdyby chtěla, mohla by během jednoho večera vyvraždit celé městečko; krvelačná je na to dost. Ale v Hillově plánu má nějakou jinou úlohu nebo záměr, který zřejmě vyjde najevo až v mnohem pokročilejší části série.

V tom tkví síla, ale také slabost Zámku a klíče, zejména jeho druhého dílu. Spousta nedořečeného nás nutí číst dál, zjišťovat, co bylo v minulosti, jaká traumata si s sebou které postavy nesou, jaké překvapení nám nachystají padouši i zdánlivě bezbranné oběti. Ale zároveň tomu chybí větší tah, nějaká zjevná základní linka, která bez ohledu na epizodní děje potáhne celý příběh. Rýsuje se sice, ale jen velmi pozvolna: bude jí ono tajemství kouzelných klíčů, z nichž mnohé ještě čekají na objevení, a souvislost se zločiny a křivdami, kterých se dopustili jak obyčejní lidé, tak nadpřirozené zlo. Druhý díl je (i oproti podstatně dynamičtějšímu dílu prvnímu) v tomto směru dietní – vše posouvá dost líně, charaktery se vybarvují jen pomalu (matka rodiny je stále z většiny dění v podstatě vyřazena, ale jistě je pro ni důležitá role ještě připravena), všechno je zatím spíše v náznacích a děj je kouskován na dílčí překážky, se kterými se hlavní padouch postupně vypořádá. A samozřejmě je ve shodě s názvem zaměřen na pozoruhodnou, snad trochu dětinskou magickou vlastnost jednoho klíče, totiž že dokáže otevřít hlavu člověka, aby do její paměti mohlo být něco vloženo (ideální pro rychlé naučení školní látky) či naopak vyňato, což už hrozí být operací se závažnějšími důsledky.

Kdyby to byl druhý díl knihy, asi by neobstál. Komiksové zpracování naštěstí zachraňuje výtečná Rodriguezova kresba. Na první pohled se nezdá být ničím výjimečná, teprve při opakovaném čtení/prohlížení vyjdou najevo její přednosti: preciznost, schopnost držet civilní rovinu a z ní rychle a nečekaně přejít do hrozivé nálady, nenápadné, ale účinné střídání tempa, cit pro detail i přehlednost. Takhle kreslí mistr, který se svým uměním nepotřebuje (nebo přinejmenším nechce) vychloubat, ale maximálně slouží scénáři. Někomu to možná může připadat málo hororové a místy trochu infantilní, ale dobře víme, že právě to je ten trik, jak potom na ukolébaného čtenáře nejlépe vybafnout. Už Hillův otec ho uměl používat skvěle.

A jen jedna poznámka k překladu. Je jasné, že když Jan Kantůrek přeložil příjmení rodiny (Locke) na Zámkovi, bude to mít nějaký význam (zatím ve dvou prvních dílech příliš patrný není). Nicméně mezi ostatními anglosaskými jmény to působí krajně nepatřičně a rušivě, zvláště když křestní jména jsou také anglosaská (Rendell Zámek, Tyler Zámek). Teď už se to zachránit nedá, ale stálo možná za úvahu převést do češtiny všechna jména, aby to bylo přinejmenším jednotné. Chápu, že je to řešení, které zavání dobami a překladatelskými zvyklostmi (naštěstí) dávno minulými, ale v tomto případě by to jistě působilo lépe než výsledný hybrid.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Joe Hill; Gabriel Rodriguez: Zámek a klíč. Hlavohrátky. Přel. Jan Kantůrek, Comics Centrum, Praha, 2013, 160 s.

Zařazení článku:

komiks

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%