Následky cunami uklízeli hasiči, policisté, dobrovolníci a ne-vojáci (jak jinak bychom jim měli říkat, když Japonsko v souladu s poválečnou ústavou nemá armádu?). Dvacet čtyři milionů tun odpadu. A dozajista několik set milionů tun bláta. Ve světě po cunami platila jediná zásada. Uklidit co nejrychleji. Obaly od žíravých látek, kabely, plastové láhve – to všechno šlo na hromadu.

Ovšem vzpomínky se nepálí. Vedení měst uvolnilo některé zachovalé budovy jako dočasné sklady na uchovávání vzpomínek. Ukládali je do krabic. Později vymyslí, co s nimi udělají.

Paní Šimada vyprávěla o hledání vzpomínek Munemasovi Takašimu, který spustil projekt Lost & Found. Hledala je na vlastní pěst. Těsně po cunami stála před prázdným místem, kterému kdysi říkala domov. Dívala se na zem a nechápala, co se stalo. Děti poslala k příbuzným do Sendai, hodinu cesty od Jamamota. Zůstala, aby pomohla lidem, kteří žili v evakuačním centru. Vařila jim polévku. Až po týdnu, kdy přijely první transporty s pomocí, vyrazila za dětmi. Zvláštní pocit. Tohle teď má být její domov? Vzpomínky hledala od samého začátku, od prvního dne. Co cítila? To je těžké říct. Poznáš nějaký detail a okamžitě víš, že je to ono, že jsi našla kus sebe. Někde uvnitř se probouzí radost. Všechno samozřejmě nenašla. Poslední nález se uskutečnil před dvěma lety. Předměty má vždycky u sebe, v kapse.

Vzpomínky, které posbírali hasiči, policisté, dobrovolníci a ne-vojáci jsou zablácené, slepené k sobě a promáčené. A když se oteplilo, začaly hnít. Proto je v některých městech uchovávali v mrazničkách.

Než je vrátí původním majitelům, musely se vyčistit. Není to nic složitého, i když to zabere spoustu času. Ty, které se slepily, je potřeba oddělit. Kartáčkem očistit od zaschlého bláta. Ponořit do vlažné vody. Nesmí být teplejší než 30 stupňů, ani studenější než 20. Jedině tak se vzpomínky zbaví vrstvy soli, která rozežírá stříbrnou vrstvu. Pak vyndat a kolíkem připevnit na šňůru. Nechat je usušit v zatemněné místnosti bez prachu. Očíslovat. Zaznamenat popisky ze zadních stran či z listů alb. „Začíná říkat, co chce, dělá přitom legrační chyby. Pořád si chce hrát na dvoře. Bojí se panenek daruma.“

Jamamoto. Sedm set padesát tisíc vzpomínek.
Ócuči. Tři sta tisíc vzpomínek.
Kesennuma. Milion dvě stě tisíc vzpomínek.
Ófunato. Tři sta padesát tisíc vzpomínek.
Sendai. Tři sta tisíc vzpomínek.
Natori. Dvě stě čtyřicet tisíc vzpomínek.
Onagawa, Rikuzentakata a Minamisanriku. Přes čtyři sta tisíc vzpomínek.

Jakmile vzpomínky vyschnou, vyfotí se – každá zvlášť. Nebo se skenují. Pak se zase vloží do čistých alb. Ty, které našly jen tak, se umístí do krabic se štítkem označujícím místo nálezu.

S krabicemi plnými vzpomínek dobrovolníci objíždějí prozatímní domy. Třeba někdo pozná sám sebe? Některé organizace tvoří internetové databáze, kde fotografie rozdělili na kategorie černobílé, prázdniny, svatby, děti, sport.

Lidé tráví dlouhé hodiny prohlížením tváří, domů, vzorů oblečení. Potřebují alespoň malý kousek, co by je spojil s životem, který dávno není. Důkaz, že místa, ve kterých žili, skutečně existovala. Že lidé, které milovali, skutečně žili. A že žili i oni sami.

Představuji si to takto: někteří si spolu povídají u šálku čaje, jiní se s nikým nebaví a rychlými pohyby se probírají stohem fotografií. Jako třeba sedmdesátiletá Mijoko, která svými krátkými prsty hbitě listuje vzpomínkami uloženými v krabici. Je velmi soustředěná, hledá detail, který by upoutal její pozornost.

„Nevěděla jsem, že jsem byla taková koule! Na stará kolena jsem zhubla,“ říká Mijoko s úlevou Franku Langfittovi, reportérovi NPR. Pozoruje, jak žena nachází fotografii z prvního školního dne její dcery. Je na ní několik matek v kimonech, jak sedí s rukama složenýma v klíně. Mijoko ukazuje na jednu z žen. „Kajo Suzuki. Vlna ji spláchla na útěku. Tohle je Kajoko Kon, vrátila se domů pro věci. Víckrát už jsem ji neviděla.“

Jamamoto. Sedmdesát pět tisíc fotografií.
Ócuči. Tři sta tisíc fotografií.
Kesennuma. Milion dvě stě tisíc fotografií.
Ófunato. Tři sta padesát tisíc fotografií.
Sendai. Tři sta tisíc fotografií.
Natori. Dvě stě čtyřicet tisíc fotografií.
Onagawa, Rikuzentakata a Minamisanriku. Přes čtyři sta tisíc fotografií.

Cunami změnilo fotografie v abstraktní umění. Tam, kde bakterie zničily stříbro pokrývající papír, zmizely barvy. Bílý papír se skvrnami – nohy v kraťasech, propletené ruce, kus svatebních šatů, nos obrovského Buddhy, rameno v obleku, brož, oko, dětský úsměv.

Některé fotografie jsou bez barev, jiné vypadají, jako by na ně někdo aplikoval červenožlutý filtr. Nebo si hrál s počítačovým programem, měnil barvy, zaostření, pastel, kresba tužkou, olejomalba, bublinková mozaika, akvarel, zrnění, rozostření.

Barevné a šedé skvrny vypadají jako tahy štětcem namočeným do tuše. Nebo jako tahy na skle. Žluté šmouhy. Oranžový jas. A na pozadí lidi. Na pláži, na obchodních jednáních, během oslavy konce školního roku, před vchodem do chrámu, v parku, v domě, na lyžích, u moře.

Ty, na kterých je alespoň kousek budovy nebo třeba vzor na oblečení, anebo jsou z rubu popsané, se čistí, suší a fotografují či skenují. Třeba někdo pozná střechu své školy, dceřino kimono, písmo bratra, se kterým jel v roce 1954 do Tokia. Třeba se někdo díky těmto zlomkům vrátí do slunečného léta, kdy se i s celou rodinou vypravil na prázdniny do hlavního města. Znovu ucítí hrdost na dceru, které je dvacet a je přijata mezi dospělé. A když pohlédne na střechu školy, třeba si vybaví, jak s kamarády zvítězil v baseballovém turnaji. Paní Suzuki, proč pláčete? Něco vás trápí, pane Hondo? Že nevidíte obličej? V japonské estetice je přece důležité právě to, co není vidět. Na kamenných zenových zahradách je dráždivý právě prázdný prostor mezi balvany. V tušových malbách přesahují višňové větve okraje papíru. Možná se to, co je podstatné, ukrývá právě tam?

Hledejte, prosím.