Víkend v Londýně je Folného třetí prozaická kniha. Po značně úmorném debutu Od sebe | k sobě následovala sbírka povídek Buzíčci, ve které autor ukázal, že je velmi flexibilní vypravěč. Folný dokáže experimentovat s formami vyprávění, zvládne výrazně obměňovat vypravěčský hlas a využívá při tom slovní zásobu různých věkových a sociálních skupin. Tato jeho dovednost nakonec zachraňuje i Víkend v Londýně, a to navzdory nepříliš vydatnému ději a chcípáckým hlavním postavám.

Tři hlavní hrdinové, nebo spíše antihrdinové, jsou představeni v třech samostatných úvodních kapitolách. Petr a Adam v er-formě z pohledu autorského vypravěče, Marek prostřednictvím svého přichystaného dopisu na rozloučenou. Dozvídáme se tu poměrně zevrubně, v čem spočívá chmurnost života každého z nich. V momentě, ve kterém je kniha zastihuje, jsou svojí životní krizí všichni tři úplně pohlcení.

Každá postava má jiné osobní problémy, ale ztvárněna je vždy trochu jako klišé a zároveň jako karikatura (což ale neznamená, že nejsme podobnými charaktery a problémy ve skutečnosti obklopeni). Všichni tři kamarádi od života očekávali víc lásky, sexu nebo úspěchu. Naděje, které do života kdysi vkládali, se nenaplnily. Konstelace jejich soužení se různí – potýkají se s počínajícím tělesným chátráním, profesním selháním, nedostatkem peněz, sexuální frustrací, špatnou volbou životního partnera, rozpadem rodiny a podobně. V charakteristikách se klade důraz i na detaily – hemoroidy, vypadávání zubů, povislá břicha. Nicméně autor svým postavám přisuzuje jen málo oživujících rysů, které by nebyly pouze dalšími příznaky jejich čtyřicátnické nespokojenosti. Vzácným příkladem je Petrova záliba v číslech a statistikách.

Po úvodních kapitolách, které zabírají téměř třetinu knihy, začíná vlastní příběh londýnské alkoholové anabáze, vyprávěný odteď už vždy střídavě z perspektivy jednotlivých hrdinů. Tři kamarádi ze střední školy se po letech shledávají na popud Marka, zkrachovalého umělce, který má v úmyslu v Londýně naposledy zapařit a pak se zabít. Během jejich tažení se dlouho nic zajímavého nestane, dle očekávání popíjejí, zvracejí a dost žvaní.

Plytká pařba v Londýně je vlastně jen kulisou pro pokračující expozici všeobecného a všestranného marasmu, ve kterém se všichni tři čtyřicátníci topí. Ať dělají, co dělají, duševní únavu, chudobu, trapnost, nevzdělanost a všechny osobní frustrace si nesou neustále s sebou a chtě nechtě na ně poukazují svým jednáním, mluvením i myšlením. Jediný, kdo v Londýně získává novou energii, je Marek, čtenář ale tuší, že jeho euforie je pouhá mánie, příznak jeho nejzásadnějšího problému – alkoholismu. Čtyřicátníci jsou v tomto duchu prezentováni dost dlouho na to, abychom jich měli plné zuby. Pomalu vzniká dojem, že obsahem Víkendu v Londýně bude přežvykování stále téhož zoufalství na pozadí nudného děje a skuhrání postav.

Naštěstí dojde k zásadnímu zvratu, po kterém se dostanou ke slovu i další postavy z životů všech tří hlavních hrdinů. Především kapitoly vyprávěné jejich rodinnými příslušníky jsou z celého díla nejlepší. Díky poslední třetině, která představuje jakýsi dlouhý epilog víkendového debaklu, se úroveň románu nesmírně zvedne. Folný zde skvěle využívá svůj vypravěčský rejstřík a konkrétně pasáž ve formě vnitřního monologu Petrova syna považuji za unikátní zachycení slangu šestnáctiletých adolescentů. Působí to sice velmi literárně a zhuštěně a není snadné věřit, že takový způsob mluvy, resp. myšlení odpovídá realitě, ale na tom vůbec nesejde. Jde o originální ukázku svébytného jazyka, který většina čtenářů nemá šanci jinde zaznamenat.

Závěr knihy a zmnožení perspektiv přináší také mnohé nové podněty k interpretaci. Obraz hrdinů je relativizován – někdo z toho vychází lépe, někdo hůře. Zjišťujeme také, jakým způsobem se jednání protagonistů dotýká jejich blízkých. Hlavně se ale ukazuje, že někteří možná řešili jiné věci, než řešit měli, že se dívali špatným směrem a že víkend v Londýně byl jen další součástí jejich omylu.

Jan Folný věnoval svou knihu všem mužům v nejlepších letech, zřejmě tedy všem čtyřicátníkům. Měl ji však věnovat spíše všem třicátníkům, aby si uvědomili, dokud mají čas, co jim za deset let hrozí. Víkend v Londýně totiž naznačuje, že čtyřicítka je věk, kdy už není úplně jisté, že lze se životem ještě něco udělat.