V dnešním propojeném světě už nenajdeme mnoho událostí, o kterých by se během několika minut nedozvěděli i ty nejmenší podrobnosti lidé žijící na druhém „konci“ zeměkoule. Snad jen Severní Korea si udržuje odříznutost od tohoto volného toku informací, třebaže i zde se možná blýská na lepší časy. Čas od času se ovšem případ podobné totální izolace vyskytne také v Evropě – a sice při tzv. konkláve neboli volbě papeže. Ačkoliv o výsledku konkláve je velká část civilizace informována v přímém přenosu, o jejím průběhu se lze i zpětně pouze dohadovat. Shromáždění volitelé mají přísně zapovězen jakýkoliv způsob kontaktu s vnějším světem a pod těžkými tresty je jim rovněž zakázáno sdělovat konkrétní údaje o průběhu již skončených voleb. Jistě nepřekvapí, že takto tajemný rituál, navazující navíc na tradici starou mnoho staletí, přitahuje pozornost i lidí stojících mimo katolickou církev, jejichž životy výsledkem konkláve obvykle nijak bezprostředně ovlivněny nejsou, a u věřících, nevěřících i jinověrců vyvolává řadu otázek, od těch ryze praktických („Jak se vytváří černý a bílý kouř?“) přes teologické („Kdo se vlastně může stát papežem a kdo ne?“) po historické („Proč jsou vlastně kardinálové neprodyšně odděleni od světa? A bylo tomu tak vždy?“). Je jistě potěšitelné, že na tyto a řadu dalších otázek mohou nyní nalézt shromážděné odpovědi i čeští čtenáři, a to díky knize německého církevního historika Huberta Wolfa (nar. 1959) s jednoduchým názvem Konkláve: Tajemství papežské volby, kterou v překladu Daniely Petříčkové uvedlo na trh nakladatelství Prostor.

Autor vystudoval katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny; dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V českém překladu vyšla loni jeho kniha Případ SantʼAmbrogio: Utajený skandál římských řeholnic. Autorova erudice je zárukou odborných kvalit knihy, což u česky dostupné literatury k dějinám papežství není vždy zcela samozřejmé.

Knihu autor tematicky rozdělil do sedmi kapitol (orámovaných kapitolami úvodní a shrnující). Název každé hlavní kapitoly je tvořen jednou otázkou – Kdo volí papeže?, Kdo se vlastně může stát papežem?, Kde se volí papež?, Jak se volí papež?, Co papeže dělá papežem?, Jak tajná je papežská volba doopravdy?, Jak papež odstupuje?.

Každý oddíl pochopitelně obsahuje víc informací než jen stručnou odpověď na titulní otázku. Autor čtenáře seznamuje s historickými souvislostmi i vývojem předcházejícím ustanovení dnes platných daných pravidel. Zmiňuje ale i dřívější pravidla či zvyklosti, dnes již opuštěné či zrušené (např. právo exkluzivity umožňující některým kardinálům vetovat volbu určitého kandidáta, existenci tzv. korunních kardinálů, kterým bylo dovoleno komunikovat s vyslancem svého panovníka i během konkláve, jiné způsoby volby než hlasováním apod.). Jak je tomu u historických prací obvyklé, autor zařazuje mnohé známé události do nových souvislostí, kvalifikovanými argumenty zpochybňuje tradiční „jistoty“ (např. odmítá obvyklé vnímání nepřetržité papežské tradice od dob sv. Petra a tvrdí, že o nepřerušené návaznosti lze hovořit až od pontifikátu Martina V., zvoleného na jednání kostnického koncilu) a upozorňuje na dodnes nevyřešené principiální rozpory, o nichž se „taktně nemluví“ – zde je možné zmínit případ papeže Formosa, jenž byl posmrtně (!) souzen za to, že kvůli volbě papežem a tedy i římským biskupem opustil svou domovskou diecézi, což je dle církevního práva zločin srovnatelný s porušením svátosti manželství. Ačkoliv soud s Formosem nebyl motivován právě nejušlechtilejšími pohnutkami a otřásl i papežovými současníky, přeci jen v 9. století zvyklými na ledacos, Wolf připomíná, že příslušné rozhodnutí nikajského koncilu o nerozlučitelnosti svazku mezi biskupem a jeho diecézí nebylo nikdy zrušeno. Jaké důsledky by striktní zpětné uplatnění tohoto pravidla mohlo mít pro celou církev, toho se autor raději nedomýšlí.

V souvislosti s otázkou „Kdo může být papežem?“ Hubert Wolf zmiňuje i případ údajné papežky Jany, v krátké zmínce ale shromáždí řadu argumentů, proč je tento příběh nutné odsunout do říše výmyslů. (Ačkoliv pasáž o Janě zabírá v knize jen necelé tři stránky, na obálku knihy byl použit úryvek právě odtud.) Jen velmi stručně se autor věnuje otázce sociálního původu papežů (a to v podstatě jen u těch pozdně středověkých a novověkých) a zcela pominul fenomén více než 450 let trvajícího „italského“ papežství, zlomeného teprve v roce 1978 volbou Jana Pavla II. Přestože nikdy neexistovalo žádné psané pravidlo, že papežem musí být zvolen kardinál, jehož mateřštinou je italština, bylo by jistě zajímavé se o tomto aspektu voleb dozvědět více.

Jak napovídají uvedené názvy jednotlivých kapitol, autor se zabývá i dalšími pravidly, týkajícími se organizace volby papeže, přičemž často připojuje osvětlující výklad či upozornění na určitou nedomyšlenost všech variant, jež mohou nastat – například předpisy stanovené v roce 1996 Janem Pavlem II. výslovně určují jako místo konání volby Vatikán, přičemž není žádným předpisem ošetřena „možnost, že by Vatikán byl zničen zemětřesením nebo obsazen nepřátelskou armádou“. Tato poznámka se může zdát jako čiré hnidopišství, avšak je dobré nezapomínat, že Itálie je stále seizmicky poměrně aktivní oblast a variantu ničivého zemětřesení není možné zcela vyloučit.

Zejména v páté kapitole (Co papeže dělá papežem?) pak ale autor od samotného tématu knihy odbíhá. Otázka, zda se papež ujímá svého úřadu okamžikem volby, přijetím biskupského svěcení, intronizací, korunovací, nebo až poté, co obdrží souhlas císaře, hrála samozřejmě v dějinách svou roli (a protože někteří zvolení papežové zemřeli dříve, než stačili potřebné kroky vykonat, působí i určitý zmatek v oficiálních přehledech), ale striktně vzato s tématem už přímo nesouvisí. Totéž platí pro tzv. Konstantinovu donaci, jíž se Wolf rovněž věnuje. Otázku volby papežského jména, ke které dochází sice již po volbě, avšak stále ještě během konkláve, naopak pojal velmi stručně, jen na několika řádcích, aniž se čtenář dozví, že jako jeden z příkladů uvedený papež Jan II., vlastním jménem Mercurius, byl prvním papežem, který tento krok učinil.

Sedmá kapitola (Jak papež odstupuje?) je zcela evidentně inspirována relativně nedávným nezvyklým krokem Benedikta XVI. a s tématem knihy souvisí skutečně jen velmi okrajově. Většinu této kapitoly tvoří opět rozbor příslušných předpisů, dále analýza, do jaké míry byly v případě této abdikace dodrženy, a také apel na jejich změnu ve prospěch jednoznačnějších formulací, má-li být papežská abdikace do budoucna častějším jevem a nezpůsobovat situace nebezpečně se blížící schizmatu. Z autorových výtek je cítit upřímná snaha upozornit odpovědné činitele na nutnost změny dříve, než se takový či podobný krajní scénář naplní. Je zajímavé, že o abdikaci uvažovali v posledních desetiletích i někteří další papežové, nakonec se ale údajně zalekli obtíží, které by po takovém kroku nezbytně následovaly.

Závěrečná kapitola je pojata jako fiktivní budoucí řád papežské volby. Autor zde v podstatě shrnul všechny své procedurální výtky zmíněné v kapitolách předchozích. Radikální reformisty ovšem patrně zklame: ani v tomto fiktivním dokumentu datovaném do roku 2059 církevní historik Hubert Wolf nepřiznává ženám při papežské volbě volební právo (aktivní ani pasivní).

Ač je kniha opatřena bohatým poznámkovým aparátem, nejedná se o nezáživný výklad z církevních dějin, ale o čtivé dílo, srozumitelné i sekularizovaným čtenářům s alespoň základní orientací v historii. Ocenit je nutné i práci překladatelky a redakce, zejména příslušná odborná terminologie vychází z českého úzu a nemate čtenáře prapodivnými novotvary. Snad jen škoda, že přiložený seznam doporučené literatury je pouze převzat z německého originálu, takže český zájemce zůstane při pátrání po další tematické literatuře bez základního vodítka. Politováníhodnou vadou na kráse je ale každopádně chyba hned v první větě první kapitoly, kdy je scéna biblického vyvolení Šimona Petra za prvního pozemského náměstka Kristova datována již do roku 13. To může v řadě čtenářů vyvolat nedůvěru i v další údaje, které kniha obsahuje, což by byla jistě škoda, neboť se jedná o sbírku informací a souvislostí, na něž lze v češtině narazit jen zřídka, pokud vůbec.