Celý den jsem se motal mezi bajonety. Vyskytla se nás dole na sekretariátu malá skupina, když přišly stmelené tlupy z medicíny. Byli jsme obklíčeni ze všech stran a dostali jsme se odtud jen mezi četníky, zařazenými v dvojstupu. Takto nás vodili po ulicích, zblízka sledováni jsme několikrát změnili cestu, zrychlili krok, zastavili se v tom či onom dvoře, jen aby ztratili naši stopu.

Až do večera. Až doteď.

Kdyby nebylo nahořklé chuti, utěšitelky nocí strávených hrou, kdyby nebylo otupělého potěšení z pokeru, co by ještě bylo?

A přece něco je. Je rozkoš z pošpinění, skrytá pýcha na upadání, na to, že dnes se zřekneš vykartáčování klobouku, zítra výměny košile, pozítří opravy ošlapaných podpatků. Aby ses ponořil hluboko, na dno, neodvolatelně do bídy, aby sis ji zamiloval pro její bahno, pro její důvěrné aroma, pro kůrky suchého chleba, pro intimní příchylnost poníženosti. A abys věděl, že jsi nadobro ztratil kormidlo života, že jsi ho pustil z rukou, když sis jednoho rána nevyměnil límeček, protože ti to bylo jedno.

Nebylo nám to řečeno už tolikrát, že jsme nečistý národ? Možná je to pravda. Možná, že naše mystika, náš asketismus, naše posvěcení je tahle – špína. Způsob, jak tě srazit na kolena, způsob, jak tě pozvolna, s rozkoší mrzačit, stále dál od jasné hvězdy neposkvrněnosti.

(…)

Rozdílnost našich rodových linií je velmi zvláštní. Z otcovy strany napočítáme alespoň století rumunského života, ve městě či v kraji, žitého s rumunskými sousedy, pracovali s nimi, stýkali se s nimi. Kolik desítek nebo kolik stovek let předtím jsme tady byli, avšak izolováni sami mezi sebou, nevím. Ale v roce 1828 bylo jméno mého pradědečka v soupisu obyvatel města. (…) Pokud jde o mého dědečka, ještě dnes si pamatuji, že míval, když se večer vracel z doků, zvláštní vzezření veslaře, s těžkými holínkami podbitými podkovami, s mozolnatýma rukama, od hlavy k patě bílý od zaprášených pytlů s obilím a kukuřicí, od prachu, který vdechoval celý život, 14 hodin denně, od svítání do noci. Bylo v něm něco drsného a mrzutého, něco z veslaře, z povozníka, z námezdního dělníka. Také on čítal o svátečních večerech z jakýchsi obrovských hebrejských knih, ale nevkládal do toho čtení onu vášeň, kterou jsem cítil v rozechvění druhého dědečka, matčina otce. To byl intelektuál, tento ne, ačkoliv i on znal – řekněme – velmi mnoho knih. Žil venku, na čerstvém povětří, šlapal po kamení a zemi, pozoroval zaplavený obzor bažin, mluvil nahlas, aby svým hlasem přehlušil hukot řeky, houkání parníků, rachocení výtahu. Člověk od Dunaje.

Matčina rodina však opustila ghetto mnohem později. Všichni Bukovinci a Moldavané ze severu byli lidé žijící v domě, ve světle lamp, nad knihami.

Jejich život se odehrával stále kolem synagog. Odtud možná pocházejí jejich černé oči, dlouhé a jemné ruce, bledost tváří. Mají podlomené, nejisté zdraví, které se udržuje spíše silou vůle, než silou tělesnou.

Špatná zpráva, probdělá noc, očekávání je okamžitě devastovaly: černé kruhy pod očima, bledé rty, horečnaté oči. Zvláštní skleníková citlivost – vedle níž houževnatost lidí z otcovy rodiny vypadá jako neomalenost. To možná vysvětluje skryté neporozumění, které je vždy rozdělovalo, jedni příliš nevšímaví, druzí příliš urážliví, zdatnost jedněch připadala těm druhým jako neotesanost, a citlivost tamtěch zase pokládali ti první za vrtoch.

Neporozumění mezi Dunajem a ghettem.

(…)

Na rohu Elisabetina bulváru byla skupina kluků v uniformách, kteří prodávali noviny. „Záhady Cahalu! Smrt Židákům!“

Nevím, proč jsem se zastavil. Obvykle jdu klidně dál, jelikož toto pokřikování je staré, hořké a důvěrně známé. Tentokrát jsem zůstal ohromen, jako kdybych smysl těchto slabik poprvé pochopil teprve v tomto okamžiku. Je to divné. Tito lidé mluví o smrti, a to jmenovitě o mé smrti. A já je míjím bez povšimnutí, myslím na jiné věci a poslouchám jen napůl.

Proč asi bude tak lehké pořvávat na rumunské ulici „smrt!“, aniž by někdo alespoň otočil hlavu? Mám za to, že smrt je přeci jenom dosti vážná věc. Pes rozdrcený pod koly automobilu – i to je dost na okamžik ticha. Kdyby se někdo postavil doprostřed ulice, aby požadoval – co já vím? – „smrt jezevců“, myslím, že by v kolemjdoucích mohl vzbudit ještě jakýs takýs údiv.

Jestli o tom uvažuji správně, pak závažná není skutečnost, že tři kluci se mohou uhnízdit na rohu ulice, aby vykřikovali „smrt Židákům“, nýbrž to, že jejich křik může zůstat bez povšimnutí, bez odporu, jako zvonek tramvaje.

(…)

Já vím, co jsem, a pokud se vyskytnou nějaké potíže, mohou se týkat jedině toho, co jsem, ne toho, co se píše v státních registrech. Ať mě stát klidně prohlásí za parník, ledního medvěda nebo fotografický aparát, já nepřestanu kvůli tomu být Žid, Rumun a Podunajec. „Příliš mnoho věcí najednou,“ šeptá můj antisemitský hlas (i já mám totiž antisemitský hlas, s nímž hovořím v hodinách rozjímání). Jistě, příliš mnoho. Ale všechny jsou pravdivé. Neříkám, že jejich slitina je prostá nesouladu, netvrdím, že se hned usmíří. Naopak, vím, že takový soulad je vzácný, že toto soužití má vnitřní, niterná úskalí. Diskutovat o politickém řešení židovských problémů je pro mne něco naprosto marného. Zajímá mě jediné řešení, a sice to psychologické, to duševní. Věřím, že jediný způsob, jakým je možné v této důvěrně známé bolesti něco vyjasnit, je pokusit se dát do pořádku sebe, sebe samého, pro svůj vlastní život, spletenec nevraživostí a konfliktů, který mě váže k rumunskému životu. A nemyslím, že toto odloučení je únik, nedostatek solidarity s mými, nýbrž naopak, jelikož není možné, aby zkušenost jednoho člověka, který takové drama upřímně přijímá a žije, nevyjevila všem ostatním nápravu. Naléhavější a účinnější mi připadá dosáhnout ve svém životě individuálního souladu židovských hodnot a hodnot rumunských, z nichž je tento život utvořen, než získat nebo ztratit jakási občanská práva. Rád bych věděl, jaký antisemitský zákon bude schopen u mé bytosti zrušit neodvolatelnou skutečnost, že jsem se narodil u Dunaje a že ten kraj miluji.

Měl někdo větší potřebu vlasti, země, pohledu na rostliny a zvířata? Vše, co je ve mně vzdáleného skutečnosti, bylo opraveno a z velké části vyléčeno prostým dunajským výhledem. Vše, co je horečnaté, se zklidnilo, uspořádalo. Nevím, jak by to bylo, kdybych se narodil někde jinde. Jsem jen přesvědčen, že by to bylo jiné. Proti mé židovské zálibě v niterných katastrofách postavila řeka příklad své královské netečnosti. Proti mé vnitřní komplikovanosti postavila jednoduchost krajiny. A mé nejistotě, nepokoji předváděla řeka efemérní a věčnou hru vln.

Ukázka z textu Jak jsem se stal chuligánem
Je nekonečně pravděpodobné, že z vření, které dnes lidstvo prožívá, vzejde nový společenský řád. Je skoro jisté, že se nenacházíme v prosté krizi z nadhodnoty, nýbrž v obrovské krizi strukturální. Politické a ekonomické základy současného světa už nevydrží. Do hry dějin vstupují jiné síly.

Proletariát? Rolnictvo? Pravděpodobně. Není těžké vidět, že dějiny se odehrávají ve sledu stále větších soustředných kruhů, zahrnujících v sobě stále početnější masy lidí a vyvolávajících k životu stále širší a hlubší vrstvy lidstva. Rétorickým obrazem by se mohlo říci, že dějiny rozevírají s každou epochou náruč stále šířeji, aby pojaly co nejvíce lidí. Feudální kruh jich pojme velmi málo, buržoazní kruh znatelně více, proletářský nebo rolnický kruh, nebo – je-li to možné – proletářský a rolnický, jich pojme nesmírně mnoho.

Souhrnně řečeno, tyto revoluční tendence, dnes ještě skryté, se mohou shrnout v jedinou myšlenku: nadřazenost kolektivního nad individuálním.

Je to myšlenka patetická a zdařilá. Je to ale především myšlenka oprávněná. Kolektivita jedince předchází. Historický důraz se přenáší z „člověka“ na „masu“.

Tato příliš povšechná pravda však ukrývá bezpočet hrozeb a strašnou nástrahu. Od reality se snadno dojde k abstrakci: smrti jedince. S velkým zápalem ji vyhlašuje i krajní pravice i krajní levice, tuto smrt, která se může velmi snadno stát vraždou.

Komunisté a fašisté činí tohoto „kasárenského ducha“ osou svých politických akcí. Více než to: jejich morálním ospravedlněním. „Člověk v uniformě“ je typ lidského velikášství, které se praxe pravicových i levicových extremistů snaží vnutit naší době. Černé, hnědé, modré a zelené košile hrubě zjednodušují myšlenky, přístupy a pocity, redukujíce je na barvu, znak, provolání. Takto se najednou vyřeší všechny možné pochybnosti, setřou se nuance, pod obrovským nivelizujícím tlakem se zahladí osobní myšlenkové postoje. Ve hře nezůstane než několik absolutních a mlhavých pravd, na které se nikdo nesmí tázat, ale pro které každý musí zemřít. Ano, ne – bílá, černá. Tolik. Zbytek je potlačen, vymazán z našeho vědomí, v našem vnímání sterilizován. Košilí, hymnou, pozdravem a insignií jsi vyřešil všechny problémy, našel jsi všechny odpovědi. Chceš náboženství? Zde je seznam členů. Chceš metafyziku? Zde je hymna. Chceš vášeň? Zde je vůdce.

Je to nadmíru jednoduché. Klíč k pravdě, klíč ke všem pravdám spočívá v této košili, která zaujme své místo ve tvém vědomí, chápání, cítění a konání. Člověk v saku podléhá omylům. Člověk v uniformě je neomylný. Zřídka mělo lidstvo před sebou tolik vymožeností pro řešení vnitřních problémů. Hákový kříž, svazek prutů, kladivo a srp shrnují, řeší a potlačují vše.

Vysmívat se této mystice člověka v uniformě by bylo příliš snadné. Přiznejme si, že odpovídá přirozené zálibě v obřadnosti, skutečnému bažení po víře ve fikce a podřízení se jim. Člověk je živočich s instinktem spektáklu a mezi spektákly je tím nejopojnějším spektákl davu. Sto tisíc mladých lidí, kteří v aréně pozvedají pravou paži, sto tisíc paží, které se vystřou jakoby z jednoho ramene, je stroj, který lichotí jakémusi instinktu moci, jakémusi biologickému smyslu.

Nepodceňujme toto bažení. Je až příliš nebezpečné. Tuto slabost jednoho krásného dne odhalí geniální korzár, troufalý rotmistr, zahvízdá na signální píšťalku, shromáždí kolem sebe deset tisíc hochů, poručí jim vztyčit pravici... A udělá revoluci.

Nesmějme se této přirozené slabosti, ale podezírejme ji. Je to opojení mocí a opojení podrobením, které se navzájem podporují, jedno druhé podněcuje a ruku v ruce míří k těm nejnechutnějším formám demence. „Demence moci“ způsobila ve světě mnoho krveprolití, a tato krveprolití, vždy smutná a bolestná, za sebou zanechávala po časech závrati a rozkoše nevyléčitelnou pachuť hořkosti.

Viděl jsem často silné muže neschopné bojovat a odolávat, protože byli... polichoceni. Odpusťte mi srovnání, ale mám dojem, že velcí korzáři historie, její velcí zbojníci, „dobří tyrani“, vždy postupovali tak, že hledali citlivá místa davu. V okamžiku, kdy tyto citlivé body našli, v okamžiku, kdy věděli, „kde pošimrat“ – byla partie vyhrána. Reakce mas byla vždy eliminována stimulací jejich prostoduchých choutek. Sbory, rytmický pochod a prázdné symboly, tato psychologická opojení jsou prima materia každé diktatury. Málokoho zajímá, zda jsou, nebo nejsou nečestná. Jsou však účinná, a to stačí. Existuje jediný nepřítel, který se jim může postavit: kritický rozum. Proto každá diktatura, fašistická nebo komunistická, začíná tím, že jej potlačuje. „Zavržení kritického ducha“, který alkohol a diktatura odstraní po prvních excesech, někdy ze studu, vždy ze strachu... I tohle odmítnutí jasného myšlení je další lákadlo, neboť pozornost není pohodlná, přísnost k sobě samému není příjemná a bdělost není odpočinková. Proflámovaná noc však pomine a za svítání přijde zhnusenost. Proflámované noci někdy v historii trvají dlouho: roky a desetiletí, ne-li staletí. Když však skončí, přijde nepochybně znechucení.

„Smrt jedince“ je smrt kritického rozumu. Nevěřím v takové úmrtí. Znamenalo by prostě smrt člověka. Nevím, kam nás dovede dnešní nebo zítřejší revoluce. Nevím, kde skončí proces rozkladu, který bezesporu zažíváme. Vím však, že existují jisté nezničitelné lidské hodnoty. Ty zůstanou.

Ani revoluce v nás neodstraní vědomí protikladu mezi „já“ a „zbytkem světa“. Ani revoluce ho až dosud neodstranila. Pokrok je možný na jakékoli rovině, jenom na této ne.

Je několik esenciálních dramat, která byla člověku uložena a která si člověk podrží nezávisle na svých materiálních podmínkách. Nikdo nám nemůže udělit generální dispens od žití tohoto dramatu a od jeho vykupování naším životem. Žádný společenský systém nepokřiví skutečnosti svědomí, skrze něž jsme lidmi a o trochu převyšujeme zvířenu.

„Já a zbytek světa“ je drama, které člověk v uniformě nezná. Je to šťastlivec. Šťastlivec jako včela, jako mravenec. Jeho místo ve světě je jisté, horizont pevně daný, úloha jasná. Ale lidstvo nemůže příliš dlouho žít v ignorování vlastních zákonů. Že někdy směřuje k úlu a mraveništi, je vysvětlitelné, jelikož úl je režim absolutních, a proto uklidňujících jistot. Ale naší přirozeností je svoboda, stav obtížný, dramatický a zavazující. Je snadnější být včelou než člověkem. Bohužel však není možnost volby. Zůstaneme lidmi, i když se budeme snažit jimi už nebýt. Svoboda není nárok a ani ideál, nýbrž silný strukturální závazek, proti němuž se čas od času bouříme, když závidíme štěstí mravencům.

„Člověk v uniformě“ má pro civilistu připraveno zdrcující odseknutí: individualisto! Je to strašná urážka, ale i neobratná nepřesnost.

Ne. Vzdorovat duchu úlu není individualistický přístup, nýbrž naopak přisvědčení pojetí člověka, které musí být zachováno. V tomto vzdoru není nic abstraktního a nic židovského. Není v něm zejména nic egoistického. Náš takzvaný „individualismus“ nemá co do činění se společností, v níž je devět desetin lidí drženo v drtivých podmínkách podřadnosti. Lidstvo bude dříve či později postaveno před problém chudých a bohatých. Náš takzvaný „individualismus“ nezabrání tomuto chodu věcí, který ale nemůže potlačit náš vnitřní život, nemůže nebrat v potaz naši osamocenost a práva této osamocenosti, jediné tvůrkyně lidských hodnot. Všechny hranice, všechny kulomety, všechny doly na světě nestačí na to, aby tato práva, tyto závazky vyvrátily z kořenů. Aby je zabily, musely by nejdřív zabít samotného člověka. Na hřbitově by ten problém byl snadný.

V marxismu a fašismu může být obsaženo na sto nezvratných politických a ekonomických pravd, ale oba vycházejí z hrozného pohrdání člověkem. V marxismu i ve fašismu je nedostatek života a nadbytek umělých schémat, která od samého počátku vytvářejí. Tahle věc se vyjeví dnes nebo za sto let, ale vyjeví se.

*

Přiznávám, že tuto pozici mezi extrémy není snadné udržet. Když polovina lidí křičí „ano“ a druhá „ne“ a ty jsi postaven mezi tyto dvě nesmiřitelnosti, hrozí ti, že budeš zasažen dvakrát. Je těžké pohybovat se dnes ve světě idejí bez uniformy. Kritický rozum nikdy neměl uniformu. Je to rozum civilní.

Vždy jsem se bránil absolutním pravdám, které si dáváš do kapsy jako zbrojní pas. Snažil jsem se uchovat si své skromné, ale houževnaté právo rozumět věcem v nuancích a distinkcích. Nejsem partyzán; jsem vždy disident. Nedůvěřuji než jednotlivému člověku, jemu ale důvěřuji opravdu hodně.

To neříkám a neplatím za to poprvé. Byl jsem „fašista“, když jsem mluvil o marxistech; byl jsem „marxista“, když jsem mluvil o fašistech. Dnes jsem reakcionář i bolševik.

Uvědomuji si, že jakékoli upřesňování je zbytečné. Tito lidé slyší jenom to, co chtějí; vidí jenom to, co si myslí, že vidí.

Už dva tisíce let klade ten problém jenom nahodile, a jenom pokud jej prožívají hrdinové knihy. Ale napsal jsem v tomto smyslu nespočet článků do novin a časopisů, ve stejném smyslu jsem měl několik přednášek. Marně. Zůstanu chuligánem a bolševikem.