Výraz „chuligán“ udělal v meziválečném Rumunsku zvláštní kariéru. Slovo je původně odvozeno od jména rodiny Hooliganů, která žila v Londýně koncem 19. století a jejíž příslušníci dávali hlasitě najevo nespokojenost s anglickou nadvládou nad Irskem. Kromě významu „výtržník“ se také stal označením člověka nepřizpůsobivého, jenž se tím či oním způsobem nepodřizuje společenským normám a může se stát až personou non grata. Mircea Eliade nazval svůj román z roku 1935 o mladé rumunské meziválečné generaci Huliganii, opravdovým společenským vyděděncem se však ve skutečnosti stal jeho židovský přítel, prozaik, dramatik a novinář Mihail Sebastian (vl. jménem Josef Hechter, 1907–1945), jehož „židovský“ román, který ve své době vyvolal takový skandál, loni vyšel v češtině v solidním překladu Hany Herrmannové.

Sebastianova próza není klasický román, autor zvolil formu občasných (nedatovaných) deníkových zápisků a poznámek, které si píše mladý židovský intelektuál – nejprve student architektury a později architekt, působící v těžebním průmyslu. Pokud však jde o prostředí, je patrné, že se jedná o Rumunsko 20. a počátku 30. let, kterým průběžně ve větší či menší míře zmítaly antisemitské vášně. Na rozdíl od Rakušana Gregora von Rezzori, který ve svých povídkách (Paměti antisemity, 2016, Argo), mj. rovněž z Bukoviny a Bukurešti, zkoumá antisemitismus a přemítá o vztahu k Židům z hlediska většinové populace, Mihail Sebastian nejen rozvažuje o různých, často velmi subtilních, podobách antisemitismu, ale kriticky hodnotí i různá pojetí židovství u Židů samotných, jejich revoluční zápal, sionismus i utrpení: „V pronásledování je velká rozkoš a cítit se ukřivděným je pravděpodobně jedna z nejmarnivějších soukromých radostí.“

Sebastianovy úvahy se odvíjejí už od pouhého vědomí vlastní odlišnosti a subjekt citlivě vnímá nejistotu své existence s ohledem na okolí: „Nikdy jsem se s nikým nebavil, aniž bych se ho s obavou zeptal, jestli ví, nebo neví, že jsem Žid, a pokud to ví, jestli mi to odpustí, nebo neodpustí.“ Výraznou postavou románu je obdivovaný profesor Ghiță Blidaru, pro něhož nakonec hlavní hrdina navrhuje a staví vilu u jezera Snagov poblíž Bukurešti a tato práce mu přináší největší uspokojení v životě. Předobrazem tohoto rumunského myslitele nebyl nikdo jiný než charismatický profesor filozofie Nae Ionescu, s nímž se Sebastian seznámil již jako středoškolský student a u něhož studovali rovněž Mircea Eliade, Emil Cioran, Constantin Noica aj.

Nae Ionescu se na přelomu 20. a 30. let minulého století stal ideologem fašizujícího hnutí Legie archanděla Mihaila, jehož ozbrojenou složkou byla nechvalně proslulá Železná garda. Právě on, respektive jeho předmluva k románu, o jejíž napsání ho Sebastian s důvěrou požádal, vyvolal skandál, který se obrátil především proti samotnému spisovateli. Na tomto místě se sluší uvést, že i tato předmluva je součástí českého vydání, stejně jako související publikace Jak jsem se stal chuligánem. Tu vydal Sebastian později a vyjadřuje se v ní k útokům všeho druhu na jeho osobu a redakci časopisu Cuvântul, kde působil.

Na Sebastianovo „chuligánství“ navázal o několik desetiletí později další rumunský spisovatel židovského původu – Norman Manea, který dokázal vyvolat počátkem 90. let v Rumunsku podobné nenávistné reakce poukázáním na to (v eseji Felix culpa), že světoznámý religionista a prozaik Mircea Eliade v meziválečném období rovněž do jisté míry sympatizoval s výše uvedeným legionářským hnutím. K Sebastianovu odkazu se pak přihlásil i názvem své memoárové prózy Chuligánův návrat (česky 2008, Havran).

S dalšími osudy Mihaila Sebastiana se pak český čtenář může seznámit v jeho skutečně soukromém Deníku 1935–1944, který byl po druhé světové válce odeslán diplomatickou poštou do Izraele a jehož vydání v Rumunsku v 90. letech rovněž vyvolalo pozdvižení – spisovatel v něm působivě zachytil svou společenskou marginalizaci koncem 30. let a obtížná válečná léta, která však v Bukurešti se svou rodinou dokázal přežít.

Vydání románu Už dva tisíce let včetně předmluvy a Jak jsem se stal chuligánem tak přispívá k hlubšímu poznání „židovské otázky“ z dobového hlediska. Sebastianovy pronikavé úvahy o podobách antisemitismu a židovství mají mnohem univerzálnější charakter, který přesahuje územní a časové hranice, a proto stojí za to se s nimi seznámit.