Islandská literatura je pro českého čtenáře v porovnání s ostatními skandinávskými státy stále trochu exotikou, a to nejen počtem překladů, které u nás vycházejí. Pomineme-li detektivky (např. Yrsu Sigurðardóttir) a odlehčenější feel good romány spisovatelky Audur Ava Ólafsdóttir, máme možnost už několik let po kapkách ochutnávat to nejlepší z tamní produkce. To představují především autoři jako Sjón (nar. 1962) a Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963). K nim nyní přibyl o něco mladší prozaik, básník a překladatel Ófeigur Sigurðsson (nar. 1975). Všechny tři jmenované spojuje silné pouto k vlasti, láska i respekt k nezkrotné přírodě, k historii tohoto sopečného ostrova i k staroislandským ságám. V mystické krajině a její minulosti hledají tito tvůrci odpovědi na otázky o smyslu života. Ve způsobu, jakým jsou schopni umělecky ztvárnit hluboké propojení s kořeny své země a zároveň oslovit dnešní publikum, spočívá jejich výjimečné know-how.

Kniha Jón Ófeigura Sigurðssona, za niž autor obdržel v roce 2011 European Union Prize for Literature, je zasazena do doby rozmachu osvícenství okolo roku 1750 a jejím hlavním hrdinou a současně vypravěčem je kněz Jón Steingrimsson. Román v dopisech, které Jón píše své těhotné ženě, přibližuje pocity a myšlenky vzdělaného, otevřeného muže, který stojí na prahu nového věku, v němž náboženství přestává být jediným nástrojem nazírání světa. V Jónovi je zvláštní dvojakost, tento duchovní člověk a teolog je zároveň nadšeným objevitelem přírodních zákonů. Sepisuje vědecká pojednání o erupcích sopky Katla a zásazích, jež zanechává v krajině, se stejným zanícením vytváří a šíří návody na stavění kamenných zídek, rozvody vody či zušlechťování luk. Jón se zabývá také anatomií a působí mnoho let i jako lékař. Ve volných chvílích školí rybáře v plavání a ukazuje jim, že mají díky těmto bizarním pohybům na hladině větší šanci na přežití. Spolu se svými přáteli dělá osvětu i v oblasti porodnictví a kojení. To všechno pomáhá zprvu nedůvěřivým místním obyvatelům přežít epidemiemi neštovic, hlad nebo sopečné řádění Katly.

Paralelně s úvahami o praktickém životě na ostrově Sigurðsson do vyprávění vnáší osobní příběh Jóna, který byl nucen kvůli křivému obvinění z vraždy opustit svoji ženu a hledat pro ni i jejich děti nové působiště na jihu země. Zde zatím žije v jeskynní sluji a staví dům, kam by se za ním mohla rodina přistěhovat. Dopisy jsou plné lásky, stesku a toužení a skládají postupně obraz manželské lásky odehrávající se v době, kdy lidé svěřovali své pocity dopisnímu papíru a byli nuceni čekat dlouhé měsíce na to, než se znovu setkají.

Sigurðssonova kniha má ještě jeden rozměr. Jón Steingrimsson je reálná postava a v dějinách Islandu je přezdíván „kněz ohně“, protože se mu podařilo plamenným kázáním v roce 1783 zmírnit sopečnou činnost Katly a zastavit proud lávy valící se na obydlené území. Román sice popisuje období jednoho roku, kdy je v Jónově životopise prázdno, jež autor vyplňuje svojí fikcí, přesto text obsahuje řadu reálií tehdejšího Islandu včetně osobností, se kterými se Jón stýkal. Tím čtenáři proniknou do nepříliš známého výseku severské historie, případné nejasnosti jim skvěle doplní doslov překladatelky.

Dějiny na pozadí osobního příběhu nejsou v literatuře žádné novum. Sigurðssonovi však nejde v první řadě o věrohodný otisk doby, stejně tak ani o vyřešení vraždy, jež zůstává zcela mimo jeho zájem. Svébytný jazyk a styl, na němž je patrný rukopis básníka, knihu posouvají mimo tradiční žánr historické prózy. V dopisech autor přirozeně propojuje různé stylové vrstvy, citovou rovinu hrdiny, jeho niterný svět myšlenek a úvah s popisy událostí běžných dnů. Záznamy činností a setkání se mísí s reflexemi, sny a s obrazy přírody, z nichž nejlepší jsou části věnované nezkrotné sopce Katla. Tok slov autor často odděluje lomítky, ty upomínají na formát poezie a podtrhují asociativní charakter textu. Především v těchto pasážích Sigurðssonův příběh téměř pulzuje před našima očima, tempo nenechá čtenáře odpočinout nebo se nudit, byť se jedná o román v podstatě nedějový: „Katla se probudí, oblékne si své spodky a vyrazí z jižního kraje přes Sprengisandskou planinu / to je pradávná a výhodná cesta / Vonarskardským sedlem / s krátkou zastávkou v lázni / běží směrem na sever přes planinu podél řeky Skjálfandi / veletoku, který odděluje dvě nejstrašnější pustiny světa / planinu Sprengisandskou a lávové pole Ódádahraun / vrhne se do Kidagilské propasti a proběhne Bárdovým údolím / podle Bárda se nazývá celá ta cesta / Katla se přižene až do Húsavíku a povrch zemský se vlní, jako by byl tekutý / Katla se vřítí rovnou do dánských koloniálů / vyndá dveře z pantů a vyhodí je ven / místní obchodník padne do mdlob, sotvaže Katlu takhle v kalhotách zmerčí / rozbijí se tam talíře a kávové soupravy / všechen porcelán skončí jako střepy na podlaze…“ (s. 147)

Knihu Jón můžeme číst jako osobitý dokument o době, kdy se lidé přestali spoléhat jen na zbožnost a začínali racionálními nástroji uchopovat svět a přizpůsobovat si ho. Lze ji také chápat jako milostný román o síle lásky a nutnosti pro ni mnohé obětovat. V neposlední řadě jde o podmanivý text o muži, jenž toužil pochopit zákonitosti přírody, ale ne proto, aby ji ovládl, ale aby s ní mohl lépe koexistovat. S nabývajícími vědeckými znalostmi a stoupající důvěrou ve schopnosti člověka Jón nepřestává věřit v Boha a duchovní stránka života pro něj neztrácí nic ze své síly. Právě tento ekologicko-existenciální rozměr by mohl oslovit současného čtenáře, kterému stačí sednout na letadlo a za pár hodin se prohání v džípu po islandské divočině, kde si připadá zdánlivým pánem.