Pátá básnická sbírka polského básníka Piotra Macierzyńského Antologie esesáckých básní je zároveň jeho první sbírka přeložená do češtiny. Jak autor sám uvádí, je hodně odlišná – už jen tématem – od jeho ostatních knih. Čím to, že právě ona se stala debutem pro české čtenáře? A čím to, že její první vydání bylo v Polsku do půl roku vyprodáno, ačkoli na ni nebyla napsána žádná recenze? Při bližším hledání konkrétních recepčních projevů polských čtenářů se můžeme na mnoha literárních fórech dočíst, jak silné emoce sbírka vyvolala. Na druhé straně je Macierzyńskému doporučováno, aby ji na svých veřejných čtení vynechal. Dokáže i v Česku vyvolat podobné pocity?

Sbírka se měla podle původního autorova záměru skládat pouze z básní psaných z pohledu fiktivních esesmanů. Při psaní se však rozhodl „dát slovo“ i druhé straně osvětimského tábora, vězňům. Vznikla tak antologie složená ze dvou částí: Osvětimské básně a Esesácké básně. Macierzyński uvedl, že mu byly inspirací různé dochované dokumenty, například deníky dozorců. Balancování mezi tím, co může být fikce a tím, co může být inspirováno skutečností, je na celé sbírce to nejděsivější a zároveň nejpůsobivější. Po dočtení některých básní v nás zůstává otázka, zavrtaná hluboko do naší mysli: opravdu se toto mohlo stát?

Antologie esesáckých básní rozehrává hru děsivé představivosti, v níž zlo nabývá různých podob. Vězeňské básně se často dotýkají motivu pekla: „rozdíl mezi Osvětimí a peklem je ten / že v táboře mají ďáblové šarže / a zdraví se zdvižením ruky / kdoví jak je to v pekle“, tedy místa, kdy není jasné, zda zítřek přinese vítězství, nebo jen další utrpení. Nečekejme však stránky plné patosu a prvoplánové deskripce pocitů. Lyričtí mluvčí nám nabízejí bez příkras a zbytečných slov pohled, který je sám o sobě výmluvný. Pohled, jejž očekáváme; avšak konečné vyznění básně ho bortí, přetváří tak, že zintenzivní a zesílí: „sleduj umírající / abys jim hned po smrti ukradl oblečení / kůrku chleba zlaté zuby / ledaže bys měl sílu a odvahu udělat to dřív // […] nezištnost poctivost a laskavost / tady straně zkracují život“. Tato báseň s názvem Desatero mrtvoly dokládá zvrácená pravidla, jimiž se vězni, pokud chtějí přežít, musí řídit. Pravidla zcela odlišná od normálního světa, světa, kde není místo pro Boha. Vězni pozbývají schopnosti uvěřit v něj, i přesto se na něj obracejí: „někteří hned na začátku přestávají věřit v Boha / jiní teprve po ztrátě blízkých / já se držím myšlenky / že jestli Bůh existuje / možná lze naše utrpení nějak vysvětlit“. Nyní však prosby vystřídalo obvinění: „Ty jenž dokážeš zůstat bez pohnutí / nad pláčem ženy v plynové komoře / víme jak velká je Tvoje hluchota / jak kruté srdce jež milujeme / strach pomyslet co by bylo / kdybys nebyl milosrdný“.

Básně této sbírky mají být čteny. Obrazy, naléhavé, a přesto s dávkou pokory schované za slovy, umožňují nahlédnout do míst, na která nelze zapomenout. Boří představy o tom, kde bylo schováno zlo. Nepůsobí prvoplánově, nechává se pocítit, prožít, jako by nikdy neodešlo. Holocaust není jen přežitá vzpomínka, něco ukončeného. Antologie esesáckých básní je toho důkazem, tím spíše, vezmeme-li v potaz ticho, jež se po jejím vydání rozhostilo v polské literatuře. Ticho za zemřelé? Ticho stále ještě ustrašené? Ticho zděšení? Ticho pokorné? Ticho.