Nejvíc mi je líto člověka
Štěpánek, Radek

Nejvíc mi je líto člověka

„V básni Mrak zmiňuji čínské delfínovce – píšu o nich jako o šedých andělech z řeky Jang-c’-ťiang. Pamatuji si, že v šesté třídě, to bylo ke konci 90. let minulého století, za mnou přišel táta do družiny a ukázal mi článek z novin nadepsaný ‚Delfínovců v řece Jang-c’-ťiang ubývá‘. A už v roce 2006 byl tento druh definitivně vyhubený,“ říká v rozhovoru básník Radek Štěpánek, jenž tím zároveň prozrazuje hlavní téma své nové sbírky Hic sunt homines.

Jihočeskému básníkovi Radku Štěpánkovi v květnu vyšla nová básnická sbírka Hic sunt homines, jejíž úryvky jsme mohli číst i v nejnovější knize Hany Librové Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti. V kontextu současné české poezie se jedná o významnou událost – autor ve sbírce stanovuje novou polohu lyriky, kterou můžeme označit jako environmentální. Spisovatel v rozhovoru prozrazuje, jak k této podobě básnictví dospěl a jaké jsou podle něj nejzávažnější globální problémy současného světa.

iLiteratura: Radku, ve všech svých předchozích sbírkách jsi vždy inklinoval k přírodě, ale nikdy jsi ji nereflektoval v tak vysoké míře environmentálně. Vnímáš z tohoto pohledu Hic sunt homines (Tady jsou lidé) jako svou přelomovou sbírku?
Radek Štěpánek: Podle mě jsem ve své tvorbě, tedy kromě prvotiny (Soudný Potok, 2010, pozn. L. S.), k environmentalismu tíhl vždycky. Na první pohled to ale asi není příliš znát. Předešlé sbírky byly stylově jiné, ale environmentální témata bychom v nich mohli dohledat.

iLiteratura: Mohl bys být konkrétní?
Radek Štěpánek: Třeba už ve sbírce Krajky Pagu píšu o útesech, které nenávratně mizejí, v Rámu pro pavoučí síť pak třeba o vrabčácích, kteří nemůžou najít louži na sídlišti, protože tam byla vystavěna nová silnice. Zmiňuji tam i čápy, jejichž louka byla přeměněna na golfové hřiště.

iLiteratura: Přesto je ale až v Hic sunt homines daleko zřetelnější onen morálně angažovaný apel upozorňující na environmentální problémy současného světa. Čím to je?
Radek Štěpánek: Když jsem v roce 2013 dopisoval „Krajky“, které jsou celé situované na chorvatský ostrov Pag, kam jsem mimochodem jezdil předešlých deset let, uvědomil jsem si, že se ostrov od mé první návštěvy velmi výrazně změnil. Na vlastní oči jsem viděl, jak toto místo podléhá postupné devastaci zapříčiněné lidskými zásahy. Po této negativní zkušenosti jsem si řekl, že tento kritický pohled musím přenést i na svět u nás doma, přírodu, kterou znám důvěrně.

iLiteratura: Když čtenář otevře tvou novou sbírku, přečte si nejprve motto od polského básníka Czesława Miłosze: „Čeho je tady líto, / ptám se. / Lva? Žraloka? Tygra.“ Je zajímavé, že u spirituálního básníka nalézáme takovéto verše. Na druhou stranu profesorka Hana Librová s oblibou cituje amerického historika Dunlapa. Ten tvrdil, že enviromentalismus má společný základ s náboženstvím.
Radek Štěpánek: Ano, s tím souhlasím. Navíc si myslím, že ta nejlepší poezie v sobě má vždy nevědomky místy obsažen i onen přesah k environmentalismu a nemusí to být primárně poezie zabývající se přírodou. Třeba básnířky Mary OliverLouise Glück jsou toho typickým příkladem. Tento básnický přesah, kdy je víra v existenci vyššího řádu latentně prolnuta s environmentalismem, obsahuje i poetika Czesława Miłosze. Na jeho otázku „čeho je tady líto?“ si pak odpovídám jednoduše: líto je mi především člověka.

iLiteratura: A v kontextu současné české poezie by tě napadlo nějaké jméno, u kterého bys mohl vysledovat básnickou spřízněnost?
Radek Štěpánek: Teď budu asi hodně přísný a možná někoho i naštvu, ale co se týče současné české poezie, z mého pohledu je dlouhá řada básníků zahleděna hodně sama do sebe. Tvorba je myšlenkově dost chudá a stará se jen o jejich ego. Myslím, že se hodně řeší, jak se věci píší, ale málo se řeší, co se vlastně píše. Líbí se mi básně, které mají silnou myšlenku.

iLiteratura: Lze tedy vůbec v české poezii na někoho v rámci tzv. environmentální lyriky navazovat?
Radek Štěpánek: Navazovat nemůžu na nikoho, protože tento typ poezie se u nás vlastně asi nikdy nepsal, dřív možná nebylo ani moc proč a teď to prostě nikdo, o kom bych věděl, nedělá. Environmentální cítění vnímám třeba u Demla nebo Reynka, ale tím to asi tak zhruba končí. Moc rád bych nalezl další souputníky, protože je to podle mého velké téma, které bude nabývat na důležitosti a bylo by dobré si o tom s někým popovídat. Editora knihy mi dělal básník Jan Frolík, jenž je mi blízký skrze svůj zájem o ornitologii a přírodu obecně. Určitý typ spřízněnosti cítím v díle Kamila Boušky, zejména v jeho básnické sbírce Hemisféry. A Kamil taky překládal třeba Mary Oliver.

iLiteratura: Co třeba poezie amerického autora Robinsona Jefferse? Do jaké míry tě ovlivnil? Jeho poezie byla s přírodou rovněž bytostně spjatá. Najdeme v ní i kritiku civilizace a její sklon k úpadku.
Radek Štěpánek: Ovlivnil mě dost, ač jsem se k němu dostával hodně dlouho. Z mého pohledu to byl vizionář, jelikož spoustu věcí týkajících se zkázy přírody předjímal. Na druhou stranu měl ale štěstí v tom, v jaké době žil. Největší hrozba pro něho byla atomová zbraň, popřípadě válka. On tu žalostnou situaci sice předvídal, ale nikdy s ní nebyl konfrontován. Byly to vize, ne realita. Právě proto jsem si říkal, že k tomu tématu musím přistoupit s plnou odpovědností a Jeffersův přístup inovovat.

iLiteratura: Asi i kvůli tomu ve sbírce přímo píšeš: „Pandořina skříňka je otevřena. / Ne děti, ne vnuci, já sám přihlížím, / jak současnost překresluje mapy světa“, je to tak?
Radek Štěpánek: Ano, ale tyto verše se zároveň příčí klasickému environmentálnímu názoru o tom, že když teď něco neuděláme nebo nezměníme, pocítí to naplno teprve další generace. To je omyl. My už v tom katastrofickém scénáři dávno žijeme. Problém ale je, že s tím neumíme pracovat. Týká se to samozřejmě i naší domoviny. Každý je zděšený z toho, že jsou pláže na Bali zanesené plasty, ale podívejme se na naše pole. Celková situace tu není o moc lepší. Myslíme si, že můžeme systém donekonečna ochuzovat a on se s tím nějak zázračně vyrovná. To je ale nesmysl. Promrháváme svět proto, abychom si dali každý den maso, abychom létali jako lajky dokola kolem světa. Připadá mi to dost šílené.

iLiteratura: Tvoje poezie ale prvoplánově neřeší pouze problematiku environmentálních otázek. Když třeba čtu tvoje verše o zebřičkách, které „balancují nad propastmi svých / radostí, do zárodků tisknou vlastní život, / tak, aby se směl znovu poohlížet po věčnosti. / Právě ten zpěv musí být tím, / co dovolí ještě nezrozené generaci přežít,“ napadá mě, že přes všechnu propast mezi přírodním a lidským tíhneš k potřebě univerzálního smíru. Zachováváš přirozený koloběh života a smrti.
Radek Štěpánek: Téma dotýkající se pohybu a jeho opakování je pro mě stěžejní už od začátku. Právě tomu je věnován můj rukopis Perpetuum mobile, na kterém jsem pracoval s básníkem Vojtěchem Kučerou. Z různých důvodů sbírka nevyšla knižně, ale pouze na webu Aluze.cz. V jádru mého básnictví je důležité, že přirozený běh přírody je člověkem neustále narušován. Souhlasím s tím, že jsme se ocitli ve věku antropocénu, kdy lidstvo svou činností globálně ovlivňuje zemský ekosystém. Člověk je schopný přesunout největší koloběh prvků v přírodě a totálně ho rozvrátit. Z biologického druhu se přetváříme v nějaký geologický faktor. Naše síla je v tomto směru hrozivá a přibližuje nás zániku celých ekosystémů a dost možná i našemu vlastnímu zániku.

iLiteratura: Když ale budu znovu citovat profesorku Hanu Librovou, v jednom z rozhovorů prohlásila, že příroda je natolik chytrá, že se svou slabostí chrání. Chystá na nás vlastně takovou fintu. Co si o tom myslíš?
Radek Štěpánek: Je jasné, že příroda nakonec vyhraje, pokud to tak lze vůbec označit. Ale opravdu chceme být ti poslední, kteří na planetě budou? Chceme být skutečně ten poslední druh, jenž bude přihlížet, jak s ním příroda zamete? Pro mě jsou to zásadní spirituální otázky. Pokud jsme jediní myslící tvorové na světě, kteří jsou schopni si uvědomit, že to, co děláme, má negativní dopad, kam až můžeme zajít? Tady nejde pouze o globální oteplování. Pro mě je daleko důležitější úbytek biodiverzity, děsí mě, že jsme schopni ničit celé ekosystémy. My sice chráníme všechny druhy, které jsou ohroženy, ale zároveň je hubíme tím, že ničíme jejich životní prostředí. Chráníme velryby, nechceme je lovit, ale ony stejně vyhynou, jelikož v oceánu nebudou mít potravu. V deseti letech jsem si tuto situaci neuměl představit. V jedné básni Mrak zmiňuji čínské delfínovce, o kterých píšu jako o šedých andělech z řeky Jang-c’-ťiang. Pamatuji si, že asi v šesté třídě, to bylo ke konci 90. let, za mnou přišel táta do družiny a ukázal mi článek nadepsaný Delfínovců v řece Jang-c’-ťiang ubývá. Někdy v roce 2006 pak už byl tento druh vyhubený. Právě i tímhle je ten rok pro mě tak nějak zásadní. Podle mě jsme v něm přesáhli určitou hranici. Do té doby druhy mizely jeden po druhém, nyní mizí po stovkách. Je to lavina a brzy to pocítíme všichni.

iLiteratura: Je i z tohoto důvodu v závěrečné části sbírky Hic sunt homines poezie metaforicky připodobněna ke zbrani? Vnímáš slovo jako prostředek k obraně?
Radek Štěpánek: Pro mě osobně je to jedna z možností, jak se bránit. Přírodu mám navíc opravdu rád a chci za ni bojovat, takže v tom smyslu bych mohl svou poezii označit za angažovanou. Popravdě si ale nemyslím, že by vydání této sbírky mělo nějaký efekt. Na druhou stranu ale chci v jistém slova smyslu skrze svou tvorbu alespoň zakonzervovat současný stav světa, ochránit to, co mám rád. Třeba žraloky jsem ve volné přírodě nikdy neviděl. Těžko můžu udělat něco pro ně, to musí ti, kteří je znají důvěrně, patří k nim. Já znám vlaštovky a rorýsy, tak se snažím dělat něco pro ně. Třeba na našem paneláku hnízdí rorýsi dál i po tom, co jej zateplili.

iLiteratura: Šlo by tedy na tvoji tvorbu pohlížet jako na určitý typ svědectví?
Radek Štěpánek: Rozhodně. Píši o něčem, co už za deset let třeba nebude existovat. Poezie se může stát posledním útočištěm těchto věcí. Je to hrozně smutné, ale je to tak.

iLiteratura: Není žádným tajemstvím, že letos k vydání chystáš další sbírku, která se bude jmenovat Eroze. Kam tvoje poetika bude nyní směřovat? Lze vůbec po takovéto negativistické zkušenosti psát něco dalšího?
Radek Štěpánek: No, Eroze není sbírka, ale jedna dlouhá báseň, tvořená ze sedmi částí. Ale ano, skutečně jsme se domluvili, že by mohla vyjít v nakladatelství Adolescent v Jihlavě u Aleše Kauera. Mám z toho velkou radost, protože Aleš mi dělal už v roce 2012 bibliofilii Přeletět moře nad Bezdreví a tenkrát se toho ujal skvěle, ta knížka je nádherná. Jsem moc zvědavý, jak to dopadne s Erozí, která je úplně jiná. Je to experiment, který spojuje řadu pro mě důležitých témat. Po dlouhé době jsem se vrátil od psaní básní v próze k rytmu veršů. Ale i jinak je Eroze jiná. Beru to jako krok od Hic sunt homines k jedinému východisku, které teď nacházím. Je to pro mě ústup z lidské pozice ještě dál. V člověka věřím silně a někde na dně duše pořád věřím i v lidstvo a doufám, že se nějak zmátoříme. Reálně ale vnímám, že všechny změny k lepšímu následují až po ohromných ztrátách. A teď to vypadá tak, že jsme prostě v dělání dobrých věcí mnohem pomalejší než v dělání věcí zlých. Takže se snažím zbavit svého obzoru, svého času a dívat se na svět z dálky. Uvědomil jsem si, že kdysi byli všude na světě dinosauři, stejně, jako jsou tu dnes lidé. Okupovali každý kontinent, každý prostor. A pak zmizeli – a co je po nich? Pár zkamenělých kostí. Možná se totéž stane s námi. Ale planeta znovu ožije i po nás, stejně, jako ožila po dinosaurech. Možná jsme tady prostě od toho, abychom to tady zplundrovali a připravili prostor pro další. V tom je má útěcha.