V rodném Dánsku oblíbená a také úspěšná spisovatelka Ida Jessenová (nar. 1964) se díky nakladatelství Paseka a překladatelce Heleně Březinové konečně představuje i českému publiku. Autorka proslula především románovou trilogií Den der lyver (Ten kdo lže, 2000), Det første jeg tænker på (Co mě první napadne, 2006) a Børnene (Děti, 2009), jejíž děj se odehrává ve fiktivním jutském městečku Hviumu a jejímž ústředním tématem jsou vztahy mezi rodiči a dětmi. Mezi Jessenové největší literární ocenění nepochybně patří dvojí nominace na Cenu Severské rady za literaturu, poprvé v roce 2010 právě za román Børnene a v roce 2014 za sbírku šesti psychologických povídek Postkort til Annie (Pohlednice pro Annie, 2013).

V prvním českém překladu se setkáváme s Jessenové předposledním románem Nový čas (En ny tid, dánsky 2015), v němž se autorka vrací zpátky v čase i prostoru, konkrétně do první poloviny 20. století a do městečka Thyregod, kde sama vyrůstala. Skrze deníkové zápisky sledujeme osud Lilly Baggeové, původně učitelky svobodné školy, která se provdá za o generaci staršího lékaře Viganda Baggeho a stává se ženou v domácnosti. Do psaní se Lilly naplno pouští až s blížící se smrtí manžela, kdy si klade otázku, co s ní bude dál. Nečekaný pocit svobody provází osamělost a hledání nového smyslu existence. Na deníkový Nový čas volně navazuje, resp. ho doplňuje kniha Doktor Bagges anagrammer (Anagramy doktora Baggeho, 2017), díky níž lze celý příběh nahlédnout také z manželovy perspektivy, navíc prošpikovaný svízelnými anagramy. Ten zatím na český překlad čeká.

Zápisky začínají dne 3. ledna 1904 krátkou poznámkou o cestě do Thyregodu: „Odjíždím. Všechno mám sbalené. Ani na psaní už není čas. Pokračovat budu potom.“ Ono potom trvá 23 let, během nichž se z mladé entuziastické učitelky, razící Grundtvigovy osvícenské metody „školy pro život“, stane vdova, která má najednou v padesáti letech před sebou nový začátek. Lilly po příchodu do Thyregodu příliš snadno propadla naději na hezký život s fešným lékařem a souhlasila s jeho poněkud překotnou a chladnou žádostí o ruku. „,Raději bychom se měli natotata vzít. Zavdali jsme teď lidem podnět k řečem.‘ A pak mě vzal za ruku. ,Budeš dobrou manželkou,‘ pravil chlácholivě.“

Lilly se díky psaní, do něhož se prolínají i vzpomínkové pasáže, dostává zpět ke svému dřívějšímu já, k té Lilly před Vigandem, k silné moderní ženě z přelomu 19. a 20. století, ženě plné nápadů, jejíž vize však zadupal do země autoritativní manžel, který jí neustále připomínal, kde je její místo. Lilly se postupně vymaňuje ze své sociální předurčenosti a zahání Vigandovy uštěpačné poznámky, které jí zní v hlavě i po jeho smrti. V deníku, který obsahuje i rozhovory a zaslechnuté básně a příběhy, reflektuje, kým vlastně dřív byla a kým se chtěla stát. Díky intimnímu charakteru zápisků se hrdince dostáváme velmi blízko a pocítíme, že i ztráta nejbližšího člověka může přinést úlevu. Lilly se pozvolna staví na vlastní nohy, za zděděné peníze si pořizuje auto a nový domov, jezdí na výlety a otevírá knihovnu, v níž nakonec nachází životní lásku – to vše je na její dobu i věk zcela mimořádné.

Tichá existence
Nový čas je zároveň svědectví o době, kdy o sobě sousedé ve vsi či městě věděli snad všechno a pro běžného člověka svět končil s hranicí města či kraje, přestože společnost jako taková procházela bouřlivou proměnou (ženy získaly volební právo, byla zavedena elektřina, zakládala se hnutí a spolky, tolik určující pro dánské kolektivní hospodářství) a zmítala jí první světová válka. Thyregod v samém srdci Jutského poloostrova bylo tehdy jen malinké městečko a lékař i učitelka, kteří přišli do maloměstského společenství zvenčí, byli považováni za spořádané lidi, k nimž je třeba chovat úctu. Střední Jutsko bylo zároveň oblast neúrodná, větrná a nehostinná, charakter krajiny jako by odrážel pustinu, která se oproti veškerému očekávání po svatbě rozhostila v Lillyině nitru. Jediným vzrušením v jejím životě je setkání s věhlasným spisovatelem Johannesem V. Jensenem a jeho sestrou, rovněž známou spisovatelkou Thit Jensenovou.

V líčení Lillyiny existence Ida Jessenová navazuje na tradici tzv. tichých existencí, které do dánské literatury přivedl Herman Bang (1857–1912). Jeho odkaz rozvíjejí i další současní autoři jako například Helle Helle. Stejně jako u hrdinek Hermanna Banga musí i Lilly potlačit své vnitřní touhy a pocity a dostát společenské roli, u čehož tiše trpí, protože nemůže žít život, který by si přála. Doktor Bagge sice perfektně rozuměl lidskému tělu, avšak již mnohem méně lidské duši a už vůbec ne věcem duchovním, byl citově chladný, a možná i proto zůstalo jejich manželství bezdětné. Na rozdíl od Bangových žen se však Lilly dokáže ze strnulosti vymanit a v závěru se v ní probouzí až nečekaná vřelost, která stojí v poměrně ostrém kontrastu k celému dosavadnímu vyprávění.

V románu Nový čas, který vlastně představuje literární experiment, neboť působí jako napsaný skutečně v době, v níž se odehrává, se zrcadlí prudký vývoj společenského postavení ženy v průběhu 20. století. Pořídit si auto, mít volební právo, najít si v padesáti letech nového partnera – to všechno nám dnes připadá samozřejmé, avšak ještě před sto lety se to jevilo takřka nepředstavitelné a právě pokrokové ženy jako Lilly nám prošlapávaly cestičku. Ohlédnout se za uplynulým stoletím, trochu se zastavit v čase a spolu s Lilly si uvědomit, že každý konec znamená nový začátek a že se ženy před sto lety vnitřně vyrovnávaly s podobnými citovými dilematy jako dnes, je osvěžující a chlácholivé zároveň.