Nakladatelství Paseka slaví velký úspěch s komiksovou sérií Hilda, a i díky tomu zřejmě zkouší, zda se v Česku podobně „chytne“ také další série britského nakladatelství Flying Eye Books, tentokrát od mladého kreslíře Joea Todd-Stantona. Její souhrnný název zní Bájná pokladnice profesora Brownstona a z dvou prozatím vydaných titulů (vedle Artura a zlatého lana z roku 2016 je to ještě Marcy a otázka Sfingy, vydaný loni) je zřejmé, že série bude čerpat z rozličných mytologických příběhů a představovat je dětem. Zároveň to ale není žádné převyprávění starých legend a pověstí: bájný příběh Todd-Stanton používá jako východisko pro příběh vlastní, v němž hlavní roli hraje nikoli udatný rek, ale malý dětský hrdina.

V příběhu Artur a zlaté lano je to konkrétně severská pověst o obřím vlku Fenrirovi, kterého se bohové z Valhaly obávali natolik, že jej po několika neúspěšných pokusech doživotně spoutali řetězem (či spíše stuhou), ukovaným ze šesti zázračných přísad. V Todd-Stantonově verzi stačí přísady jen dvě (zvuk kočičí chůze a kořen hory), které musí chlapec jménem Artur sehnat. Pak se teprve může s pomocí boha Thora na vlka (a další obludy) vydat – a i tak ještě potřebuje jednu lest, kterou si autor schovává jako překvapení.

Fenrir je v autorově pojetí nebezpečná bestie, která škodí lidem i bohům a nikdo neví, co si s ní počít. Ale zároveň jde o knihu pro opravdu malé děti, takže ten obří zlý vlk sice poničí Arturovo městečko a zraní všechny jeho obyvatele, ale nezabije nikoho. A když se střetne s Arturem, namísto aby kluka, který je v poměru k němu velký asi jako myš ke skutečnému vlkovi, sežral celého, jen mu ukousne ruku (což je opět odkaz ke slavné scéně severské mytologie, kdy oklamaný spoutaný Fenrir ukousl ruku bohu Týrovi). Neboli Fenrir i další nadpřirozené obludy mají nahánět strach jen velmi málo.

Podtrhuje to i jemná Todd-Stantonova kresba, ne nepodobná té Pearsonově v sérii Hilda. Je o trochu eklektičtější, rozcuchanější, ale stále spíše roztomilá, laskavě karikaturní. S příjemnými tlumenými barvami, mezi nimiž převažuje zelená a zelenomodrá. Kniha nemá formu čistého komiksu, je to jakýsi hybrid komiksu a obrázkové knížky s texty podél velkých, celostránkových nebo půlstránkových ilustrací. Promluvové bubliny najdeme na pěti stránkách, obrázkové sekvence na šesti, na několika místech autor sekvenci pohybu zachycuje na jediném obrázku s jednou postavou v různých fázích pohybu. Dohromady to celkem funguje a děti, jimž je kniha určena (nejmenší děti, kterým budou číst rodiče, a prvočtenáři), to stejně řešit nebudou.

Ke knihám pro tuto věkovou skupinu zřejmě patří jistá prvoplánovost a naivita – respektive u nich tyto prvky vadí méně než jinde. Je to případ i Artura a zlatého lana, kde malý kluk dosti bohorovně proklouzne mnoha nástrahami, přičemž z leckterých ho dostane zásah odnikud. Při plavbě nebezpečným oceánem jej jen tak mimochodem poškádlí obří chobotnice, když padá ze skály, náhle ho zachrání obří pták, a když dojde na konfrontaci s vlkem, jehož tlama je větší než celý Artur, Fenrir se, jak už víme, spokojí s tím, že mu ukousne ruku, což je při zmíněných proporcích výkon hodný chirurga. Ale děti tyhle souvislosti a logické lapsy nedomýšlejí a nechají se unést hravostí a jemným humorem. A také tím, že malý kluk tu musí zachraňovat dospělé, ba bohy. Vše je tu velmi bezprostřední, možná až příliš. Ale zároveň také civilní a neokázalé, i akční a bojové scény působí tak nějak zdrobněle, mírně staticky a vlastně přívětivě.

V úvodu zmíněná Pearsonova Hilda je o poznání jiskřivější, nápaditější a originálnější série. Ale pokud mají její fanoušci (či možná spíše fanynky) mladší sourozence, Artur a zlaté lano může být právě pro ně. Až se naučí lépe číst, Hilda bude první, po čem pak sáhnou.