Snad každého někdy zaujal cizí člověk, kterého míjel na ulici, jeho úsměv, gesto, chůze, a zatoužil znát jeho životní příběh. Fotograf a filmař Tomáš Princ se nebál tento poměrně rozšířený lidský rys, zvědavost, uplatnit v praxi. Donedávna se mohlo některým jedincům přihodit, že je v Praze na ulici zastavil muž s otázkou, jestli je může vyfotografovat, a následně se začal ptát na jejich život. A zajímavé je, že mu lidé odpovídali, a někteří docela otevřeně. Svou tvář a svá slova pak mohli najít na Princově blogu Humans of Prague, který funguje od roku 2012. V roce 2016 za něj autor získal cenu Magnesia Blog roku a vybrané příběhy mohly vyjít i knižně pod týmž názvem.

Zoom

Pomocí subjektivní metody orální historie vzniká v posledních letech mnoho zajímavých literárně-fotografických dokumentů, často zaměřených spíše na marginální skupiny obyvatel, jejichž hlas byl dlouho upozaděn. A nejde jen o levná paperbacková vydání, nýbrž krásné originální knihy, které vzdávají hold obsahu, stejně jako se to povedlo nakladatelství Labyrint při vydání Humans of Prague Tomáše Prince. Například malé genderově založené artové nakladatelství wo-man zajímají příběhy žen od Slečen (autorkami jsou Barbora Baronová a Dita Pepe) až po Ženy 60+ (tuto knihu vytvořily Pavla Frýdlová a Libuše Jarcovjáková). Tomáš Princ svou sociální sondu ohraničil geograficky – plot tvoří ulice hlavního města Prahy. Při vzniku projektu se inspiroval blogem Humans of New York amerického fotografa Brandona Stantona. V současné době se chce vydat za lidmi do dalších oblastí České republiky.

Princ zoomoval fotoaparát na seniory, studenty, lidi středního věku, děti, ženy, muže, osoby napříč společenskými vrstvami, etniky… V knize jsou na třech stech sedmdesáti stranách nahromaděny autorem vybrané útržky z rozhovorů, jež s lidmi vedl; většinou jsou upraveny do monologické podoby jako koherentní celek, jež se točí kolem jednoho motivu, ale některé jsou ponechané ve formě dialogu. Do knihy byly zahrnuty zajímavé lidské osudy, jak ty spojené s válečnou nebo komunistickou historií, tak příběhy zachycující rodinné tragédie, či nevšední záliby jako hledání hrobů západních spojenců, kteří za druhé světové války zahynuli v Československu. Vedle nich jsou zde také vtipné situační glosy, například dialog s mužem v kostýmu templářského rytíře: „,Mohl bych vás vyfotit?‘ ,Ale rychle, jsem v tom od rána.‘ ,Co jste dělal?‘ ,Nechával se fotit za prachy.‘“

Čtení z rýh

Portréty, lidské tváře nebo siluety jsou občas nahrazeny fotografiemi rukou – a i z nich se dá vyčíst minulost. Vězení, útěk od psychicky nemocného partnera, stáří, které přes krásný život dosud trápí válečné události, mizení židovských známých a spolužáků. Ruka, která drží fotku dítěte, obrazově dolaďuje či stručně shrnuje výpověď člověka, jenž se nedokáže vyrovnat s minulostí: s dětstvím poznamenaným přítomností násilnického otce.

V knize narazíte na vlastence, který znal osobně Masaryka, „posledního soukromého majitele“ nemovitosti na Václavském náměstí, na ženu, jejíž pes slyší pouze na indonéské povely. Jsou v ní lidé, kteří vzpomínají na událost, která jim utkvěla v paměti a dosud ovlivňuje jejich život, jako například šikana ve škole od spolužaček nebo setkání s dějepisářem ze střední školy. Někdy jsou to zamyšlení, někdy vyloženě epické příběhy, třeba ten, jak dívka chtěla vrátit vypadnuvší peněženku a srazilo ji při tom auto.

Nadčasový nekonečný příběh, který žijeme. Psychoterapie pro dotazované i čtenáře. Působivé lidské osudy, každý je jiný, přitom stejně důležitý. Výborně namíchaný mix, ukojující zvědavost. Knihou Tomáše Prince budete dlouho a rádi listovat. A propos, už víte, co budete vyprávět vy, až se někdo zeptá? Protože každý z nás má co říct, stačí poslouchat.