Spousta osobností pohybujících se v uměleckém světě se snaží recipientům současného umění usnadnit pohyb na této pohyblivé půdě a podělit se s nimi o své zkušenosti. Současné umění jim nabízí spoustu materiálu, otázka je spíše, jak ho srozumitelně a možná i neotřele uchopit. Zdůraznit finanční stránku? Nebo rozmanitost uměleckých technik? Londýnský historik umění a kurátor současného umění Alistair Hicks (nar. 1956) chce v populárně naučné knize Průvodce světem současného umění: Nové směry 21. století představit společné tendence, ale i specifika umělecké tvorby pomocí geografického hlediska.

Ukotvení
Alistair Hicks svět a knihu rozčlenil na čtyři světové strany, do nichž po svém zahrnul světadíly, s nimiž jsou spjati umělci produkující současné umění. Pod kapitolu Západ spadá Amerika, pod Východ Asie a Austrálie, pod Sever Evropa a Jih zastupuje Afrika a Blízký Východ. Umělci jsou mezinárodní, ale každý se někde narodil, třebaže jde většinou o místo odlišné od aktuálního místa pobytu. Geografie se v globalizovaném světě ukazuje spíše jako ošidný pomocník; většina umělců a umělkyň je zde zařazena podle místa, odkud pochází, kde má rodinné kořeny a odkud bere témata. Jako by se Hicks ztotožňoval s výrokem umělců družstva Raqs, které navštívil v Indii: „Místo ztratilo prvořadou důležitost, ale ukotvení v místě nikoli.“ Například Mária Rosa Jijónová žije v Římě, narodila se ale v Ekvádoru a v jejím díle rezonuje téma kolonialistické nadvlády. Hicks přibližuje její dílo Paradox Manta Manaos, kde záběry řeky Amazonky překrývá stará mapa, již používali konkvistadoři.

Kniha Průvodce světem současného umění: Nové směry 21. století je postavena na výběru uměleckých osobností a jejich díla, většinou se jedná o jednu práci, představenou ihned i obrazově, což čtenáři značně usnadňuje orientaci (nemusí hledat mezi jinými uprostřed či na konci knihy v souhrnné obrazové příloze). Autor nechává působit jak slova, tak samo dílo. V textu se objevují osobní historky o setkání s dílem či umělcem: důraz je opět kladen na místo, v tomto případě místo setkání. Součástí publikace jsou citace rozhovorů, které autor s výtvarníky vedl osobně či e-mailem, ale také citace z textů otištěných v časopisech apod. Osobní rovina přináší čtenářské zpestření, ukazuje leckdy nepřímočarou cestu k pochopení a uznání díla, naráží i na problém vůbec poznat, co je jako umělecký objekt zamýšleno. Například visící mikrofon považoval Hicks zprvu za zapomenutou rekvizitu, než z něj uslyšel hlasy dávno zesnulých činitelů, pákistánského politika Džinnáha a indického politika Nehrúa.

Pomocné čáry stereotypů
Při výběru pracuje Alistair Hicks, který již dvacet let působí jako konzultant Deutsche Bank, jednoho z největších sběratelů současného umění, se svým „vnitřním uměleckým kompasem“. Kompas funguje i jako banální metafora narážející na jistou ztracenost ve světě umění. V Hicksově vnitřním kompasu jsou světové strany častěji konceptem spjatým s určitou emocí než přímo geografickým ukazatelem. Pohybuje se na pomocných osách, které představují stereotypní představy shrnuté do jednoho pojmu: vyrovnanost versus nevyrovnanost jako východ a západ, jih a sever zase zastupují protilehlé body na ose smyslové vnímání a intelekt. Jako zajímavé se ukazuje postavit vedle sebe díla dvou umělců z protilehlých světových stran zpracovávající téma identity, jak to autor provádí v závěrečné shrnující kapitole na fotografiích Jormy Puranena a dvojčat Hasana a Husajna Essopových.

Vybraná díla jsou vesměs společensky angažovaná, podle střelky kompasu v nich rezonuje téma odcizení, globalizace, kolonialismu, apartheidu, rozpadu sovětského impéria. Pozoruhodné je i vypořádání se umělců s tradicí, například tapisérie vytvořené z víček pet lahví od afrického umělce El Anatsuie. A díla, která tematizují mapy, hranice a jejich neukotvenost. Na vratkost a proměnlivost naší existence poukazuje svou mapou z tuny a půl skleněných kuliček palestinská umělkyně Mona Hatoumová, žijící v Londýně a v Berlíně. Ve videu 100 Hand Drawn Maps of India Shilpa Guptová žádá sto lidí, aby nakreslilo mapu Indie, a každá je jiná. Na obálku bylo zvoleno dílo rodačky z USA Oraib Toukanové, jejíž rodina pochází z Palestiny. Skládá se z bílých pryžových magnetů ve tvaru sedmnácti zemí Blízkého východu. Jednotlivé dílky se mají poskládat do společného celku, hra však nemá řešení.

Důležitý je v knize pohyb. Vnější i vnitřní. Prvořadým se opět se ukazuje autorovo setkání s umělci družstva Raqs: „Raqs je stav, do něhož se dostávají dervišové, když se točí pořád dokola. … Chce-li člověk pozorovat, jak se svět točí, musí se sám hýbat.“ Alistaira Hickse zajímají umělci, několikrát parafrázuje Ernsta Gombricha, který tvrdí, že neexistuje umění, ale umělci. A doplňuje ho, že sami umělci se s každým dílem přetvářejí. V jeho pojetí se současní umělci jeví jako novodobí nomádi. Každý si musí vypěstovat vlastní vnitřní kompas, kterým je najde. Hicks jde docela dobrým příkladem.