Tato kniha je o vypravěči. To není floskule „otomismu“, která by pravděpodobně byla v literární recenzi nežádoucí, to je prosté konstatování, motivované potřebou odpovědět na otázku: o čem je ta kniha? Čtenář si totiž během dlouhé cesty šestisetstránkovým románem takovou otázku nutně nejednou položí a bude se mu nabízet několik odpovědí. V autorově domovině dlouho očekávaný román A vége (Konec, 2015) maďarského prozaika a fotografa Attily Bartise (nar. 1968 v sedmihradském Târgu Mureş, česky zatím vyšel román Klid v r. 2010 v překladu Kateřiny Horváthové) je v první osobě vyprávěná fiktivní autobiografie světově úspěšného fotografa jménem András Szabad a pojednává o rodinných traumatech z minulosti, o matčině smrti, o otci, který je pod jakousi trapnou záminkou za revoluce v roce 1956 zatčen a po třech letech se vrací, aby s Andrásem žil ve společném bytě v Budapešti, o otcově smrti na rakovinu, o dělnické práci v tiskárně, o Andrásově osudové lásce Évě a o katastrofálním konci jejich vztahu, o několika dalších ženách, které prošly jeho životem, a ovšem o umění fotografovat.

I kdyby však o „otomismus“ šlo, byla by první věta předchozího odstavce pravdivá. Vypravěčský subjekt je výrazný „tahoun“ děje a ostatní roviny výstavby textu jsou vůči němu takřka ve služebném postavení. Andrásův hlas promlouvá ve tvaru, který na jedné straně připomíná žánr memoárů či autobiografie, na druhé straně je však strukturován rafinovanou kompozicí. Text není členěn na kapitoly v tradičním slova smyslu, ale na krátké úseky v rozsahu od jednoho odstavce do maximálně několika stran, které spolu souvisí s různou mírou volnosti, ať už chronologické, či kauzální a logické; jsou to dílčí epizody z Andrásova života, relativně uzavřené jednotky, většinou překvapivě pointované. Autor je uvádí jednoslovnými nadpisy, graficky vyznačenými závorkami, a odmítá jakkoli graficky rozlišovat mezi přímou a polopřímou řečí. Celkový timbre je monotónní, bez přeryvů v dějovém tempu, i vzrušené a vzrušující situace jako by vypravěč podával s jakýmsi nezúčastněným odstupem. Vzniká tak podmanivý, téměř extatický prozaický rytmus. Kdybychom si ho představili jako kardiogram či graf funkce v matematice, byla by to po většinu času vodorovná čára s drobnými seismickými záchvěvy, přerušovaná ovšem na správných místech výraznými výkyvy.

Účinek takového autorského postupu je dvojí. V první řadě slouží jako prostředek sugestivního líčení atmosféry socialistického Maďarska, zejména Budapešti s jejími secesními činžáky, špinavými dvorky s klepadly na koberce, olbřímími ocelovými mosty na Dunaji, tramvajemi, starosvětskými kavárnami, zapadlými vinnými sklípky a ošklivými samoobslužnými jídelnami, města, kde jako by se zastavil čas a panoval trvalý pozdní podzim. Což vlastně zmíněné miniaturní kapitoly nejsou, podobně jako Andrásovy (nebo jakékoli jiné dobré) fotografie, vlastně jednotlivé, vůči sobě navzájem ohraničené obrazy, ve kterých je v jediném zlomku času zkomprimován příběh, co do atmosféry stejně černobílý jako Andrásovy zvětšeniny? Což v nich stejně jako na dobré fotografii nezaujme vnímatelovo oko nejprve vhodně zvolený detail, kolem kterého je příslušný příběh vybudován?

Za druhé, a to je ještě důležitější, je kompozice nástrojem charakterizace hlavního hrdiny. András Szabad se jeví jako víceméně pasivní, téměř až indolentní jedinec, spíše pozorovatel vlastního života než jeho skutečný subjekt, někdo, komu se to všechno děje. Po této stránce se také stěží dá mluvit o jeho vnitřním vývoji; když je jako dospělý muž konfrontován se situací, kdy se k němu Éva zachová s krutou bezohledností (k čemuž ovšem nedojde pouze jednou…), reaguje stejně bezmocně jako ve školních letech, když před ním zfackuje její matka spolužačku, kterou si dovolil doprovázet domů.

Román se dotýká řady dílčích otázek – historických, psychologických, existenciálních –, avšak lze s jistotou konstatovat, že v Andrásově osudu se proplétají témata politiky, dějin, tvůrčí síly a lásky. Jsou to vlastně mocnosti, které na hlavního hrdinu dotírají a nutí ho zaujímat k nim postoje, byť by se tomu sám nejraději vyhnul; tu ho dusí, tu ho ženou vpřed. Ony jsou ve skutečnosti jeho protihráči na autorem zinscenované scéně, nikoli další, vedlejší postavy, které tak či onak spoluutvářely jeho osud a které sehrávají své role v jednotlivých epizodách, aby se buď objevily o několik set stránek dál, nebo navždy zmizely ze scény – důstojník, který na konci války v jejich zrekvírovaném bytě spáchal sebevraždu, Andrásův přítel, doppelgänger a Mefistofeles jménem Kornél, záhadný dr. Zenta, jenž Andrásovi dopomůže k modré knížce, ale jehož skutečná úloha v jeho životě vyjde najevo až na samém konci, otcovi přátelé z jakési ilegální protikomunistické odbojové organizace (či možná spíš parodie na ni), několik postelových souputnic s prazvláštními sexuálními preferencemi, stařičká hraběnka, která v maličkém bytě v budapešťském činžáku s aristokratickou hrdostí uchovává zbytky světa, který už není, a další a další. A právě v tom, jak zobrazuje potýkání jednotlivce nikoli s jinými jednotlivci, ale s těmito nadosobními silami, je román Konec nejsilnější. Je to ovšem markantní v různé míře, která se proměňuje hlavně v závěrečné fázi románu. Autor zde čtenáři přichystal několik zvratů a anagnorizí, které převrátí vzhůru nohama dosud budovaný obraz románového světa, a tím vyrazí dech nejen Andrásovi, ale hlavně čtenáři.

Vraťme se tedy zpět na začátek: o čem je ta kniha? Jak již víme, o řadě témat, zachycených v drobných příbězích a obrazech. O učení a uměleckém zrání fotografa, o lásce, za kterou stojí za to jít až na hranici sebezničení, o zemi dušené totalitním režimem, o budapešťských figurkách… Hlavně ale o jednom člověku Andrási Szabadovi, o jeho vnitřním životě, o rozumu a emocích (o těch hlavně), o věrnosti sobě samému, o svobodě, ke které paradoxně může přispět i existence železné opony, o zoufalství a otřesech, o soubojích, ve kterých žádný jedinec nemůže vyhrát. Přesto se o to pokouší: v románech se mu říká hrdina.