Jak svoje účinkování v Divadle Járy Cimrmana vnímají známé osobnosti jako Jiří Menzel, Jiří Stivín nebo Jaroslav Uhlíř? Kterého spolupracovníka hledal Zdeněk Svěrák s obavou, jestli se neoběsil? Jak se přihodilo, že se Petr Brukner údajně narodil ve dvou městech současně? Čeho nejhoršího se dopustil Miloň Čepelka? Jaký je největší herecký problém Miroslava Táborského při vystupování s cimrmanovci? Kterak reagoval Jan Kašpar, který byl právě v kině s Olgou Havlovou, na zprávu, že se má okamžitě dostavit na představení, ve kterém měl roli? Jak dlouho Zdeňkovi Svěrákovi trvalo, než odpustil zapomenutou rekvizitu? Jak úspěšně se synům daří nahrazovat unavené otce a přebírat od nich herecké role?

I na tyto otázky odpovídá kniha Půlstoletí s Cimrmanem: legendární divadlo z odvrácené strany. Vyšla při příležitosti padesáti let divadla, které se mezitím stalo významnou kulturní institucí. Navazuje na předchozí, systematičtější opusy jako Divadlo Járy Cimrmana: v letech 1997–2007 nebo Divadlo Járy Cimrmana: divadlo, které se proslavilo. V úvodním, nejdelším textu Zdeněk Svěrák shrnuje její historii formou soukromého dopisu Ladislavu Smoljakovi; každý člen divadla pak přidal svůj kratší příspěvek. Ty mají formu sebeobžaloby (Čepelka), souboru karikatur (Weigl), záznamu snové epizody (Jan Klusák), případně neskrývají, že jde o text psaný víceméně z donucení a na objednávku. Tím je dán poněkud anekdotický charakter svazku. Mnohé z kapitol totiž připomínají nějaký trapas či zaškobrtnutí a to, jak se s danou situací dokázal soubor vyrovnat; podobné historky by se přitom asi daly sesbírat o i leckterém jiném hereckém kolektivu.

Nijak zvlášť sebeoslavný není ani text Svěrákův. Autor v něm připomíná dobový kontext, ve kterém většina her fiktivního klasika vznikala: například předobrazem replik děda Vševěda byly „dementní plky papalášů“, tématem Vyšetřování ztráty třídní knihy zase devótnost vůči nadřízeným. Autor ve své rekapitulaci zvláště onoho dění, které již Smoljak nezažil a o němž ho chce zpravit, nevynechává ani poslední prezidentskou volbu, u níž se přiznává, že svému favoritovi Karlu Schwarzenbergovi během televizní debaty příliš nepomohl. Zmíněny jsou i různé jazykové mutace Cimrmanových her, u kterých Svěrák polovážně poznamenává: „Jsme světoví.“ Především v ní ale jde o loučení s odcházejícími herci, například Janem Kašparem (1952–2013), který musel půlku života prosedět na vozíku. Podle Svěráka se „smrtkou“ svedl rytířský souboj: „Začalo to tím, že ztrácel dech. Svaly, které si jako všichni paraplegici vypěstoval na rukou, mu nebyly nic platné, protože pohyb na vozíku neudýchal. A kapacita plic každým dnem klesala. Uvažovali jsme o transplantaci, jenže vzhledem k jiným zdravotním problémům, které vozíčkáře trápí, nebyla v jeho případě možná. Ale pořád chtěl na jeviště. Děda Vševěda, svou poslední roli, zahrál s hadičkou u nosu a s kyslíkovou bombou na zádech.“ Další ztrátu přineslo úmrtí Pavla Vondrušky. Ten divadlo rovněž opouštěl postupně: „Vyhasínala mu chudákovi paměť, takže se vzdával jedné role po druhé, až přestal hrát docela. Ještě jsem ho stačil navštívit, ale mluvil se mnou anglicky, jako bych byl zahraniční návštěvník.“

Pokud anotace slibuje, že kniha přináší „neznámou tvář nejslavnějšího českého divadelního souboru“, pak je to možná pravda, i když podstatnější pohled do zákulisí jeho vzniku a fungování přinesla třeba letošní publikace Nedělňátko aneb S Cimrmanem v zádech. Vstřícně naladěný čtenář ale i v Půlstoletí s Cimrmanem najde stránky, jež ho snad potěší. Třeba vzájemné špičkování Svěráka a Smoljaka o tom, kdo má jak fungující mozek. (Smoljak prý Svěrákovi jednou řekl, že jeho vlastní hlava pracuje jako počítač, kdežto Svěrákova jako žebřiňák. „Pánbůh to chvástání slyšel,“ dodává Svěrák, pročež příštího dne Smoljak nebyl schopný nastartovat svoje auto, a byl tak odkázaný na pomoc Svěrákova stroje.) A diváci méně zkušení si díky této knize a jejím fotografiím třeba udělají pořádek v tom, který známý herecký obličej přiřadit ke kterému povědomému jménu.

Je paradox, že kniha připomínající divadlo spojované s laskavým humorem místy působí nostalgicky až pochmurně. Ovšem nostalgie byla přítomna už v samotné postavě titulního hrdiny, záměrně umístěného do zlatého období Rakousko-Uherska, jde tedy o nostalgii „na druhou“. Zůstává otázka, jestli kniha skutečně přibližuje pocity tvůrce, který „před půlstoletím pomáhal vytvářet legendu a nyní občas neví, co si s ní počít“, jak stojí v jedné recenzi. Ale jistě jde o text, v němž jediný z dosud žijících hlavních tvůrců cimrmanovských her bilancuje a loučí se. Fakt konečnosti nijak šaškovsky nezastírá ani nekamufluje, naopak jej tematizuje překvapivě upřímně (i když pro někoho snad naivně) a také dojemně (hranice sentimentality je zde ovšem značně prostupná). Ano – postava Cimrmana je sice věčná, ale pro jeho tvůrce platí, že si pro ně postupně přichází „sekáč, který se nezakecá“. Což je dictum banální, otřepané, ale především klasické. A proto v souvislosti právě s touto publikací vhodné a přiléhavé.