Kdyby se to říkalo česky, rozuměli by tomu všichni, a to by měl náš obor těžké. – I takto někteří vědci reagují na námitky, proč nedokáží o předmětu svého výzkumu mluvit bez samoúčelného používání cizích slov a šroubovaných obratů. V takovém případě bychom se ale měli ptát, jakou má taková věda vůbec cenu a smysl. Naštěstí dnes postupně sílí povědomí o tom, že věda není dokončena, dokud není pokud možno srozumitelně komunikována veřejnosti. A právě o tom, jak správně komunikovat vědecké výstupy, nedávno vyšla první souhrnná kniha s názvem Science Communication. Úvod do komunikace vědy. 

Obsahuje obecné pasáže o roli vědy v současném světě, o hrozbě omračujících fake news a konspiračních teorií, které se na internetových sítích bohužel šíří rychleji než ověřená a pro leckoho nudná fakta. Citován je v této souvislosti Jan Konvalinka, podle něhož na úspěšné popularizaci ověřeného vědeckého vědění závisí přežití demokracie i „naše přežití jako lidského druhu“. Více ale kniha ukazuje, jak odlišnou formu popularizace může mít: včetně komiksů, animovaných seriálů typu Byl jednou jeden život nebo spolupráce s divadelníky (viz inscenaci Dejvického divadla Elegance molekuly o objevech Antonína Holého). Dále se pak zaměřuje na praktické návody, jak vybrat chytlavý ilustrační obrázek, proč je dobré u článku na webu přidat možnost si jej vytisknout nebo proč při prezentaci před laickým publikem není nejvhodnější za každou cenu zdůrazňovat, že daný vědec pochází z té a té konkrétní katedry: pro základní orientaci publika je hlavní a často dostačující název celé školy či zastřešující instituce. I když námitky proti tomu bývají časté a stále se opakující: „Vždyť naší katedře (nebo fakultě) univerzita nikdy nic nedala! Ten vizuál je špatný. My s nimi vlastně nemáme nic společného! Vždyť rektorát či vedení jsou našimi největšími nepřáteli. Vše se vlastně děje vedení či zkostnatělému rektorátu navzdory!“ 

V tomto směru kniha nabízí poutavý a někdy i nelichotivý pohled do zákulisí zdejších akademických a vědeckých institucí, rekapituluje i některé dobře známé kauzy soudně konstatovaného podvádění vědců. 

Autoři také poukazují na obecnější problém: aktuální akademický systém popularizaci nepodporuje, protože za ni nejsou „vědecké body“. Ti, kteří se k ní odhodlají, na ní „pracují ve svém volném čase“. Někteří odborníci (nejen) proto popularizační knihy nevydávají vůbec a s novináři odmítají komunikovat. A na druhé straně existuje nebezpečí efektu „Brouka Pytlíka“, jemuž podléhají ti vědci, kteří jsou kdykoli ochotni vyjádřit se k jakémukoli tématu daleko za hranice své odbornosti, i když mu reálně nerozumějí více než kterýkoli průměrný laik. Autoři v tomto směru raději nikoho nejmenují a jsou možná až příliš opatrní, zvláště když třeba geologa Václava Cílka, na něhož by se takové označení dalo vztáhnout především, v jiné souvislosti jmenují jako jednoho z (úctyhodných) držitelů Ceny předsedy Rady pro výzkum, vývoj a inovace. 

Zároveň se publikace snaží přiblížit každodenní realitu fungování novinářů; mimo jiné vyzývá: „Vědci, buďte shovívaví k titulkům a perexům. Je to totiž hlavní možnost, jak zaujmout. V následném textu článku jsou pak informace (v optimálním případě) vysvětleny v širším kontextu a třeba i s odkazy na odborné publikace, což je zvláště v online médiích snadné. Ale pokud bude titulek nuda, i když bude super korektní a jako vědci s ním budete zcela spokojení, protože ‚přesně vyjadřuje podstatu problému‘, nikdo na to neklikne,“ vysvětluje novinářka Lenka Vrtišková Nejezchlebová.  

Autoři a jejich respondenti v knize probírají širokou škálu témat a ne na všech se shodnou. Kupříkladu astronom Jiří Grygar v ní až příliš optimisticky tvrdí, že je s úrovní popularizace vědy u nás „velmi spokojen“. Dokonce dodává, že prakticky v každém oboru máme špičkové odborníky, kteří se věnují popularizaci. Oproti tomu Petr Koubský v knize realističtěji vyjadřuje obavu, že u některých speciálních témat je popularizace velmi obtížná, či v případě jejich převedení do běžného článku v denním tisku nemožná. Dodejme, že stejně nejednoznačně dopadla i nedávná debata Věda je na vrcholu možností, ale mnozí jí nevěří. Co s tím?, kterou v Knihovně Václava Havla Petr Koubský moderoval. Geolog Petr Brož v ní razil tezi, že v každém oboru existuje, respektive musí existovat zajímavý příběh, který se dá odvyprávět a do něhož se dá „zabalit“ i nudné zjištění, což další přítomní problematizovali. Opakovaně se v knize vrací myšlenka, že popularizační kniha by měla obsahovat poutavý příběh (buňky, brouka, člověka, národa, vědního oboru či celého vesmíru, říká Jiří Padevět). Samostatným problémem by pak ovšem bylo to, jak pomocí příběhů popularizovat třeba právě vědu o příbězích, naratologii.   

V knize jsou zastoupeni reprezentanti (a uváděny příklady) různých vědních disciplín, nicméně převahu mají rozhodně ty exaktní. A to i když byli součástí autorského týmu absolvent sociologie Aleš Vlk nebo etnolog Martin Rychlík, sám mimo jiné autor velmi úspěšné knihy Dějiny lidí, takže asi hlavně díky němu se v knize mihne zmínka o kulturním antropologovi Martinu Soukupovi. Nebo pochvalná poznámka o podcastu Přepište dějiny. Kromě toho tam ovšem na adresu humanitních a společenských věd zaznívá: „Svá zjištění, jak to funguje, musejí řádně komunikovat sociologové…, médiologové, historici i filozofové.“ Bylo-li to snad zamýšleno tak, že to nedělají nebo se o to aspoň nepokoušejí, tak doplňme, že zvláště sociologové na sebe poslední dobou upozornili řadou oceňovaných a hojně diskutovaných popularizačních textů, ať už od kolektivů (47 odstínů české společnosti) nebo jednotlivců (Daniel Prokop, Pavel Pospěch), i když u těch jde pak často i o velmi kvalifikované vyjadřování občanských postojů či „policy making“, podobně jako v případě Terezy Matějčkové, popularizátorky filosofie. Každopádně nad některými ze zmíněných autorů se nabízejí otázky, kde končí popularizace a začíná pábení, respektive jak moc se může popularizace překrývat s politickou angažovaností: sice se nevylučují, ale kdy začíná být angažovanost přehnaná?   

Kniha se zaměřuje na vědce nějak institucionálně zakotvené. Vypadávají z ní tedy ti autoři, kteří rovněž popularizují vědu, i když aktuálně na žádné veřejné instituci nepůsobí, jako Pavel Pecháček nebo Vladimír Socha. A zmíněna není ani Straka v říši entropie, soubor bajek, v němž spisovatelka a výtvarnice Markéta Baňková popularizovala fyzikální zákony. A velmi úspěšně: knihy, kterou pochválil i Jiří Grygar, se jen u nás prodalo 43 000 výtisků, přeložena byla ve třech zemích a vydání dalšího překladu se chystá. (Dodejme, že knihy Slepé skvrny Daniela Prokopa se podle nakladatele prodalo přes 23 tisíc výtisků.)  

Je možná také škoda, že větší prostor v recenzované knize nedostal biolog a zkušený popularizátor vědy (jen stručně zmíněný) Jaroslav Petr, autor úspěšné publikace Desatero smyslů (7 000 prodaných výtisků). Ten mimo jiné píše i sci-fi: rád vysvětluje, že někdy se mu zachce napsat vědecký článek, ale protože se bojí odmítavé reakce kolegů, vytvoří na základě téhož námětu raději vědeckofantastickou povídku, formou fikce rozvíjí svoje vědecké hypotézy. 

Každopádně je dobře, že se popularizace vědy dostává do centra pozornosti, a to nejen v recenzované knize; takřka souběžně vyšla v Pasece publikace Neviditelné řemeslo. Tajemství redakční práce s osobněji laděným příspěvkem na totéž téma od Zuzany Válkové. I když by se s knihou Science Communication dalo v lecčems drobně polemizovat nebo ji doplňovat, celkově jde o srozumitelný přehled o tom, jak dnes popularizace vědy vypadá, kolik odlišných podob má a co dělat pro to, aby se dále rozvíjela. Což je navýsost žádoucí, protože navzdory názoru Jiřího Grygara je u nás schopných popularizátorů stále málo. 

Autoři knihy přitom zůstávají realisté a rozhodně neslibují, že by se dalo na takovýchto knihách v českém prostředí automaticky zbohatnout (nebo že by se autor zákonitě stal tak slavným jako moderátor České televize Daniel Stach, který knihu mimochodem doprovodil předmluvou): je prostě nutné přijmout fakt, že výsledné dílo bude „spíše pro radost než pro honorář“. Dodejme, že Straka v říši entropie nebo Desatero smyslů jsou v tomto směru asi spíše výjimkou...