Laura Lindstedt (*1976) napsala zatím dva romány. Prvotina nazvaná Sakset (Nůžky, 2007) byla nominovaná na cenu Finlandia a druhý román Oneiron, který vznikal osm let, v roce 2015 už tuto literární cenu získal. Sedm žen ze sedmi různých částí světa se v něm setkává v jakémsi zvláštním posmrtném prostoru a postupně si vzájemně odhalují své životní příběhy. Autorka v knize experimentuje s chronologií, využívá nejrůznější žánry od básně a dramatu až po přednášku a zkoumá možnosti textu i jazyka. Není proto divu, že do Prahy přijela jako host multižánrového festivalu Dny Severu, jehož letošním tématem bylo severské podivno.

iLiteratura: Pokud se vrátíme ke vzniku románu Oneiron, v jednom rozhovoru jste uvedla, že nejprve se vám do hlavy vloudilo tohle řecké slovo a teprve potom jste začala knihu psát…
Laura Lindstedt: Do psaní knihy jsem se pustila už chvíli před tím, než jsem výraz „oneiron“ objevila. Věděla jsem, že to bude příběh zasazený do posmrtného meziprostoru. Ale je fakt, že to slovo ke mně přišlo ve velmi časné fázi vzniku románu.

iLiteratura: Román Oneiron v roce 2015 získal nejvýznamnější finskou literární cenu, cenu Finlandia. Jaké pocity to ve vás vzbudilo?
Laura Lindstedt: Když jsem se o udělení ceny dozvěděla, nebylo na nějaké zkoumání pocitů příliš mnoho času, protože potom jedna akce stíhala druhou. Projev, který jsem pronesla při slavnostním ceremoniálu a v němž jsem mimo jiné ostře zkritizovala naši pravicovou vládu za škrty, mi přinesl další publicitu a spustil lavinu žádostí o rozhovor. Domnívám se, že ocenění také pomohlo mé agentce Elině Ahlbäck při nabízení zahraničních práv; momentálně je kniha prodaná už do dvanácti zemí. Překlady a s nimi spojené cesty mě zaměstnávají i nadále, takže svým způsobem stále žiju s Oneironem, i když od jeho vydání uplynuly už více než dva roky.

iLiteratura: Bylo složité si zvyknout na publicitu, kterou s sebou cena přinesla?
Laura Lindstedt: Snažím se to brát tak, že je to součást práce: informovat potenciální čtenáře o existenci díla a tématech, kterými se zabývá.

iLiteratura: Hlavním porotcem ročníku, v němž byl román na cenu nominovaný, byl hudebník Heikki Harma alias Hector. Myslíte si, že hudba, která v románu „hraje“, mohla jeho rozhodnutí ovlivnit?
Laura Lindstedt: Těžko říct, kromě zmiňovaného ceremoniálu jsem s ním pak už nemluvila. Ve svém projevu Hector vyzdvihl Šlomithin dlouhý příběh plný zvratů, prý si musel dokonce ověřit, jestli taková umělkyně někdy žila. Postava Šlomith měla vlastně taky kapelu, jmenovala se Entropy, to bylo ještě před tím, než se z ní stala performerka. Hudba opravdu hraje v mé knize významnou roli, také v příběhu Ulrike, který podbarvuje pozdní tvorba Scotta Walkera.

iLiteratura: Všech sedm hlavních postav jsou ženy. Proč právě jen ony?
Laura Lindstedt: To byl samozřejmě záměr. Chtěla jsem zkoumat mocenské vztahy, které panují mezi ženami, uzavřené, čistě ženské společenství, které v bílém prostoru vznikne, a mimo to i onu sesterskou solidaritu, bez níž by se to v tom neznámém zvláštním místě nedalo zvládnout.

iLiteratura: Hrdinky se setkají v bílém prostoru, který jako by neměl žádné vlastnosti – ani měkký, ani tvrdý, ani studený, ani horký… Proč je bílý? Jaký máte vztah k barevné symbolice?
Laura Lindstedt: Bílá je jakési pozadí, alegorie bílého papíru, na němž se příběhy žen začnou postupně vykreslovat. Je to pro čtenáře i moje postavy pozvánka k tvořivosti a hře, možnost zapojit fantazii. Barvy většinou působí na naše smysly, nesou symbolické, kulturní i individuální významy.

iLiteratura: Každá postava pochází z jiného kouta světa, nemají ani společný jazyk, a přesto dokážou komunikovat. O problémech komunikace v díle francouzské spisovatelky Nathalie Saurrautové píšete i disertační práci. Jak podle vás vypadá současná komunikace? Je problematičtější, nebo nové technologie a sociální sítě komunikaci usnadňují?
Laura Lindstedt: To je velmi široká otázka, o které by se daly napsat, a už taky byly napsány, metry knih. Nejdřív bychom si museli definovat, co vlastně chápeme jako komunikaci. Komunikace se liší podle situace, podle fóra, na němž se odehrává. Sociální média komunikaci na jedné straně demokratizují, na druhé ji korumpují. V podstatě kdokoliv může spustit změnu a nenávratně otřást mocenskými vzorci, jak to dokázala třeba kampaň #Metoo. Dnešní manipulativní zprávy, jako například dezinformační kampaně vedené z Ruska ve snaze ovlivnit volby v západních zemích, mají dříve nevídané možnosti, jak využít důvěřivé hlupáky.

iLiteratura: Některé z vašich románových postav jsou mladé, některé středního věku, ale žádná z žen nezemřela na sešlost věkem. Do onoho bílého meziprostoru se tedy dostanou jen předčasně zesnulí?
Laura Lindstedt: Na to neznám odpověď; je to jeden z možných výkladů. Malinké společenství sedmi žen, o němž román Oneiron vypráví, spojuje předčasná smrt. Ale kdo ví, jaké další příběhy by se v bílém meziprostoru ještě daly najít?

iLiteratura: Je vám některá z postav bližší, nebo to máte stejně jako rodič s dětmi a jsou pro vás všechny stejně důležité?
Laura Lindstedt: Každá má kousek ze mě, jinak bych o nich psát nedokázala. Řekla bych, že nejbližší mi jsou Šlomith, Ulrike a Polina.

iLiteratura: Kromě ženského údělu a násilí páchaného na ženách je podle mého názoru Oneiron hlavně o smrti a jejím přijetí, smíření se s ní. Není to v dnešní společnosti spíš zamlčované téma? Doma už se moc neumírá, jen zřídkakdy se lidé ocitnou v bezprostřední blízkosti smrti…
Laura Lindstedt: O smrti se píše hodně, tedy aspoň ve Finsku. Momentálně u nás například probíhá velmi vzrušená debata o euthanasii. V roce 2011 byla založena Suomalaisen Kuolemantutkimuksen Seura (Finská společnost pro výzkum smrti), která zastřešuje všechny, kteří smrt zkoumají z nejrůznějších úhlů pohledu. Smrt je přítomná i v zábavě – podívejte se na americký televizní seriál Odpočívej v pokoji (Six Feet Under) nebo všechny ty upírské seriály. Neřekla bych tedy, že je to zamlčované téma. Jiná věc ovšem je, jak se o něm mluví.

iLiteratura: Vím, že jako své vzory uvádíte spíše zahraniční autory (např. Samuela Becketta, Marguerite Durasovou, Thomase Bernharda), ale inspiroval vás i některý z finských spisovatelů?
Laura Lindstedt: Pokud bychom se vrátili v čase do minulosti, k finskojazyčnému modernismu, pak mým nejdůležitějším vzorem byla Marja-Liisa Vartio.

iLiteratura: Co jsou podle vás silné stránky současné finské literatury, jak se daří finskému románu?
Laura Lindstedt: Máme opravdu mnoho originálních, dokonce i experimentálních prozaiků, jako jsou Marjo Niemi, Satu Taskinen, Jaakko Yli-Juonikas, Miki Liukkonen, jen abych uvedla aspoň několik jmen. Mezi finskošvédskými autory nelze pochopitelně pominout Moniku Fagerholmovou. Neudržují se umělé hranice mezi žánry, současní autoři si jsou vědomi šíře literárních prostředků a umějí je využívat. Romány píše i mnoho básníků. Finské próze se momentálně daří opravdu skvěle.