Série Barbarella patří k těm komiksům, které zcela zásadně ovlivnily médium jako takové. Francouzský kreslíř a scenárista Jean-Claude Forest (1930–1998) inspiroval nejen své kolegy francouzské (a evropské), ale také zámořské, a dokonce i ty české (především Miloše Macourka a Káju Saudka), jak připomíná v doslovu k prvnímu českému vydání Tomáš Prokůpek, jehož texty pomalu začínají být jakýmsi povinným inventářem u každého vydání starších komiksů. Vliv Barbarelly byl silný v několika rovinách: do komiksových příběhů, do té doby výrazně maskulinních, vnesla emancipovaný ženský element, pozdvihla úroveň komiksů pro dospělé (což bylo tehdy synonymum především pro komiksy erotické, však také Barbarella vycházela v takzvaném „pánském“ čtvrtletníku V-Magazine) a tehdejší populární subžánr sci-fi komiksu (v USA to byl Flash Gordon, v Británii Dan Dare a samozřejmě spousta jejich nápodob) podvracela nadsázkou a humorem. Právě posledně zmíněné kvality fungují po půlstoletí od vydání asi nejlépe.

Podstata Barbarelliných dobrodružství bývá obdobná: načesaná, spoře oděná kráska se ocitne uprostřed nějaké podivuhodné civilizace (přičemž necestuje pouze vesmírem, ale v několika případech také skrze planety, jakýmsi podzemním přepravním strojem „krtkem“), kde proti sobě stojí vládnoucí skupina a rebelové. Situace přitom není černobílá a jak utlačovaní, tak vládnoucí mají platné argumenty, proč se nějak chovají. A namísto efektního vyvrcholení bojem nebo alespoň potyčkou zde konflikty končí smířením obou stran, k čemuž Barbarella napomůže tím, že svede jejich vůdce. Erotika je to ovšem krotká, v duchu ještě dosti cudné doby počátku 60. let, takže sex začne polibkem a končí uspokojenou dvojicí na loži; odhaleně nahá je vždy jen Barbarella.

Ale Forest se nespokojuje se schématem, které si rychle získalo své příznivce, a to nejen mezi čtenáři „pánského“ časopisu, a různě jej variuje: s oblibou do něj přivádí jiné krasavice, častokrát proradné, které ovšem také touží po Barbarellině těle a nakonec se dokážou „polepšit“. Asi nejvtipnější je epizoda z civilizace inspirované módou devatenáctého století, kde Barbarellu neustále pronásledují dvě pubertální dvojčata (samozřejmě opět dívky velmi pohledné), které jí všelijak škodí a fyzicky ubližují, až dostanou od otce na holou.

První polovinu svazku tvoří epizody propojené spíše volně, tak jak je Forest kreslil pro čtvrtletník. Úvodní dvě mají deset stran, pak se rozsah ztenčil na osm. Obvykle jsou otevřeny větším (nejčastěji půlstránkovým) oknem a až závěrečný příběh úvodní série je rozsáhlejší (32 stran), do té doby jde o eskapády uzavřené a předělené hrdinčiným odchodem za novým dobrodružstvím. Jejich povahu výstižně charakterizuje sám Forest: „Ani trochu jsem je neplánoval a jen jsem se nechával vést proudem vyprávění.“ Následuje ucelený šestasedmdesátistránkový příběh Minutožroutův hněv (v jehož názvu se českému nakladatelství podařilo vykouzlit svým způsobem roztomilý překlep „hňev“), který autor dle datace na poslední stránce dokončil v prosinci 1968, ale vyšel až o šest let později; mimochodem, aby byla Forestova Barbarella kompletní, schází ještě příběh Le Semble-lune vydaný v roce 1977 (lze přeložit jako Přízračný měsíc, v angličtině vyšlo album pod názvem Barbarella a měsíční dítě), který je ale barevný a především se již dosti vzdaluje od původní kreslířovy elegantní linky.

Ta vychází z tehdejšího komiksového mainstreamu, takže muži mají patřičně výrazné brady a slečny úzké pasy a kotníky, postupně se však zejména mužské postavy blíží krasavcům éry hippies, tedy s dlouhými vlasy a vousy. Není to kresba pokaždé dokonalá, nicméně zejména při častých ukázkách hrdinčina dokonalého těla si Forest dává záležet. Z dnešního pohledu všichni ti bizarní obyvatelé různých izolovaných měst či planet působí poněkud naivně, stejně jako mnohé překotné zvraty a skoky v ději, je však nutné mít na paměti, že Forest reagoval na soudobou produkci napínavých sci-fi seriálů a odtud vychází i jeho mimozemská „zoologická zahrada“ a způsob vyprávění, omezený navíc ještě časopiseckým publikováním.

Ale snad právě tyto nelogické, impulzivní skoky a přemety v ději lze číst jako jistý postmoderní humor, dost možná autorem nezamýšlený. Ne že by Forest do příběhu úmyslně nezapracoval humorné situace (slavné robotovo postesknutí po sexu s Barbarellou: „Mé pohyby jsou příliš mechanické“) či vyloženě podvratné gagy (Barbarella s laserovou pistolí: „Ten krám má ale smysl pro dramatickou zápletku. Zaseklo se to“), ale mnoho krkolomných prvků, které se autor spíše neúspěšně snaží v duchu sci-fi žánru vysvětlit, jako by připutovalo ze snu nebo z nějakého surrealistického obrazu. A jestliže ve své době byla Barbarella vnímána jako symbol sexu i feminismu, jako demonstrace sexuální svobodomyslnosti a volnomyšlenkářství, dnes, kdy už jsou tyto boje dávno vybojovány, už funguje hlavně jako parodie na dávnou triviální sci-fi produkci.