iLiteratura.cz: Patříte mezi naše nejvýkonnější a nejuznávanější překladatelky. Váš záběr je mimořádně široký, od dětské literatury přes thrillery a detektivní tvorbu, například Agathu Christie, fantasy (mj. Letopisy Narnie, Herbertova Duna) až po největší jména současné angloamerické prózy (např. většina tvorby Michaela Cunninghama, má oblíbená Kate Atkinsonová, v poslední době třeba Kalfařův Kosmonaut z Čech). Je nějaký žánr, který je vám přece jen nejbližší?
Veronika Volhejnová: Děkuju za kompliment. Je fakt, že mám dost široký záběr – poměrně úspěšně to brání rutině. Když překládáte knížku pro osmileté děti a vzápětí nato právnický thriller, je to slušná mozková gymnastika.
Těžko bych si asi vybrala jeden oblíbený žánr, kdybych ale už musela, asi by to byly detektivky. Ne psychologické detektivky nebo thrillery: staromódní „whodunity“. A druhý můj oblíbený žánr je alternativní historie, jako byla kdysi dávno Andersonova Stráž času. Tohle „co by se stalo, kdyby“ je vlastně taky trochu detektivka, a když je dobře domyšlená, je to lahůdka.

iLiteratura.cz: Tvorba pro děti tvoří docela podstatnou část vaší bibliografie: počínaje kdysi obrovsky populárním Adrianem Molem přes sérii knih Davida Walliamse až po momentálně asi neznámější sérii Deník malého poseroutky Jeffa Kinneyho. Je v něčem překládání literatury pro děti jiné?
Veronika Volhejnová: Z Adriana Molea jsem dělala jen dva nebo tři poslední díly, ten první a nejúspěšnější – a několik dalších – překládala paní Helena Hartlová. Poseroutkovské deníky ovšem opravdu dělám od začátku a Davida Walliamse taky. Ještě bych připomněla Eoina Colfera a jeho ságu o geniálním mladistvém superpadouchovi Artemisi Fowlovi, tím to vlastně všechno začalo a já měla ty knížky moc ráda.
Překládání pro děti pochopitelně jiné je. Musím si dát pozor, abych nepoužívala příliš těžká, zastaralá nebo cizí slova, na druhou stranu zase abych nezjednodušovala příliš – děti nejsou hloupé, a když je podceňujete, naštvou se. Mám tři, vím, o čem mluvím. Krom toho postavy musejí hovořit tak, že kdyby ty věty čtenář zaslechl od někoho ve škole, nesmál by se jim. Taky musím brát v úvahu, že oproti rázné a stručné angličtině je čeština košatější jazyk s delšími slovy, takže stejná věta bude působit jinak. A já mám ke košatosti přirozené sklony, o to víc se musím hlídat.

iLiteratura.cz: Ptám se mimo jiné proto, že jestli jsou někde překladatelé skutečně neviditelní, pak je to u dětské literatury. Snad s výjimkou Medků a Harryho Pottera jako by se knihy pro děti převedly z jednoho jazyka do druhého samy. Přitom je však dobrý překlad dětské knihy možná ještě důležitější, než je tomu u knih pro dospělé, stačí občas prolistovat některými dětskými knihami, případně zkusit si některou z nich večer číst nahlas. Setkala jste se někdy vy sama s názorem, že je dětská literatura vlastně takovou tvorbou druhé kategorie, že to je „jen“ pro děti čili že na tom až tak nesejde? A jaký na to máte názor?
Veronika Volhejnová: Přímo s tímhle názorem jsem se naštěstí nesetkala, ale souhlasím s vámi: dětský překlad je strašně důležitý! Když člověka nezačne čtení bavit v dětství, nejspíš ho nezačne bavit vůbec. Na druhou stranu jsem už viděla pár dětských knížek, které skutečně byly „literatura druhé kategorie“, a s tím sebelepší překlad nic nenadělá. Je ovšem pravděpodobné, že nakladatelství, které vydá něco takového, se patrně ani překladem moc trápit nebude. Naštěstí u nás pořád vychází spousta dobrých knížek pro děti, překladových i domácích.

iLiteratura.cz: Deník malého poseroutky je v originále dost slangový, plný idiomů a dalších překladatelských hříček. Při překládání takové literatury stojí překladatel vždy před volbou, do jaké míry může být v češtině nespisovný, musí si stanovit určitou hranici, kam až může jít. Jak toto dilema řešíte vy a kde případně hledáte inspiraci pro některá svá skutečně vtipná řešení?
Veronika Volhejnová: Snažím se vždycky řídit duchem originálu. Pokud je prakticky spisovný, překládám taky tak a mírnou nespisovnost používám jen v přímých řečech. Dvanáctileté dítě prostě nemůže mluvit jako kniha a v češtině je rozdíl mezi spisovnou a hovorovou řečí mnohem výraznější. Na druhou stranu, pokud si na třech stránkách musím dohledat pět slangových výrazů – zaplaťpánbůh v takových případech za Google a Urban Dictionary –, můžu to rozjet naplno. Stejně tak pokud si vypravěč slova vymýšlí a komolí po svém (taky dobrá lahůdka).
Slang se navíc tryskovým tempem mění. Dokud byly moje vlastní děti v příslušném věku, chodila jsem se jich vyptávat, jak by to či ono řekly a jestli by vůbec použily výraz, který mi připadá vhodný. Obvykle se ukázalo, že jsem sto let za opicema. Dnes jsou už skoro dospělé a tak se vyptávám různých menších příbuzných. Taky sociální sítě v tomhle hodně pomáhají.
Mimochodem, knížkám plným slovních hříček a překladatelských špeků, a někdy taky veršů, já říkám „chodicí literatura“. Příslušné pasáže si vytisknu nebo ofotím, strčím je do kabelky a prostě s nimi „chodím“ – nosím je všude a přemýšlím nad nimi třeba ve frontě u pokladny. Nejlepší řešení mě napadají v tramvaji.

iLiteratura.cz: Vrátíme-li se k vaší překladatelské práci obecně, našel by se nějaký román, který byl pro vás něčím výjimečný? Ať již z překladatelského hlediska, či vám prostě přirostl nejvíc k srdci?
Veronika Volhejnová: Pár jich za ta léta pochopitelně bylo. Všechny detektivky Agathy Christie – v podstatě od dětství jsem ji milovala, a tudíž mi fakt, že ji můžu překládat, přišel skoro neuvěřitelný. Vlastně vůbec každé podobné setkání s „legendou“ člověka potěší, a já na pár takových štěstí měla: Clarke, Asimov, Crichton, Doctorow …
V současné době se moc těším na každou novou knihu Michaela Cunninghama. Je to zvláštní – píše často o lidech, s kterými bych já sama v normálním životě asi neměla moc společného a jejich problémy jsou mi v podstatě cizí. Ale píše tak fantasticky, že mi to nevadí. Má neuvěřitelnou slovní zásobu a svět vidí jako básník. Překládat ho je obrovská dřina a obrovská radost. Ostatně převzala jsem ho po překladatelské legendě panu Miroslavu Jindrovi, tak se snažím nedělat ostudu.
A protože člověku obvykle hodně utkví to, co mu dalo nejvíc zabrat, nejspíš nikdy nezapomenu na Neměnnost leopardích skvrn od Kristophera Jansmy. Přeložit – mimo jiné – velké kusy textu tak, aby se v nich nevyskytovala dvě celkem běžná písmena, a přitom aby nepůsobily násilně… to bych si nechtěla zopakovat. Ba ne, kecám, pochopitelně že chtěla!

iLiteratura.cz: Co vás čeká v nejbližší době (tedy kromě minimálně dalších osmi dílů „Poseroutky“ aj.), pokud to smíte prozradit? Existuje nějaký autor či román, který byste si ráda přeložila?
Veronika Volhejnová: Dál běží několik sérií, které jsem začala, a několik „mých“ autorů vydalo další knížku, takže o práci mám postaráno dost dlouho dopředu. Žádného vysněného autora asi nemám – naštěstí mě hezké práce potkalo už hodně, a doufám, že ještě potká. Jen ten Michael Cunningham už aby zas něco napsal…