Donal Ryan (1974), jedna z nejvýraznějších postav současné irské literární scény, pochází z hrabství Tipperary, a než se stal spisovatelem na plný úvazek, pracoval ve státní správě. Rukopis jeho románu The Spinning Heart byl sice mnohokrát odmítnut nejrůznějšími nakladateli, ale když se kniha roku 2012 konečně dočkala vydání, vynesla Ryanovi nominaci do širšího výběru prestižní Man Bookerovy ceny a získal za ni cenu britského deníku The Guardian za nejlepší literární prvotinu. Jeho druhý román, nazvaný The Thing About December, který byl ve skutečnosti napsán dříve, následoval v roce 2013. Českého vydání obou titulů se chopilo nakladatelství Kniha Zlín, které se současné irské literatuře dlouhodobě věnuje (kromě Ryana vydává například Gerarda Donovana či Claire Keegan) a překlad svěřilo Alici Hyrmanové McElveen. Na jaře 2015 vyšel Prosinec už je takovej (The Thing About December) a v říjnu téhož roku následovalo Srdce na obrtlíku (The Spinning Heart). Na podzim loňského roku navštívil Donal Ryan Prahu, při autogramiádě se setkal se čtenáři a pokřtil česká vydání svých děl.

Oba Ryanovy romány se odehrávají ve stejné vesnici v rurálním Irsku na počátku nového milénia a sledují vliv, jaký má na životy obyčejných lidí prudký ekonomický rozvoj země a následně jeho pokles. Hlavním hrdinou a vypravěčem Prosince je mladý muž jménem John Cunliffe, přezdívaný Johnsey. V rodné vesnici platí za opožděného prosťáčka a celý jeho život, který sledujeme ve dvanácti kapitolách, pojmenovaných podle měsíců v roce, se zdá být nekonečným sledem ústrků a trapných situací. V úvodní lednové kapitole se dočítáme o neustálé šikaně, jíž byl Johnsey od dětství vystaven, o smrti milovaného otce, který jej jako jediný přijímal takového, jaký je, i o tom, že ve svých bezmála třiceti letech nikdy nemluvil s žádnou dívkou. Po smrti matky zůstane Johnsey sám na velikém rodinném statku a musí čelit nejen složenkám a samotě, ale také nátlaku developerů i místní komunity ohledně prodeje svých pozemků. Ty jsou totiž poslední překážkou stojící v cestě rozsáhlému projektu, který by vesnici ekonomicky pozvedl. Johnsey však prodej z úcty k mrtvým příbuzným rezolutně odmítá. Po střetu s partičkou místních povalečů skončí Johnsey s těžkými zraněními a dočasně slepý v nemocnici, kde na něj čekají důležitá prozření ve faktickém i metaforickém slova smyslu. Na pokoji s ním leží Dave, tlučhuba a budižkničemu, který se s Johnseym svým způsobem spřátelí, a ošetřuje je rázná sestřička Siobhán, díky níž se mu dostane prvních milostných zkušeností.

Skutečnost, že je čtenáři celý příběh předkládán z Johnseyho perspektivy, mu dodává na intenzitě a zároveň nenápadně poukazuje na to, že navzdory tomu, co si o něm myslí okolí a jak sám o sobě uvažuje, je Johnsey velice vnímavý a citlivý mladík. Díky tomu, že stojí trochu mimo společnost a nebere mnohé věci za samozřejmost, jsou popisy líčené Johnseyho očima komické, krutě výstižné a poetické: „A kterejkoliv večer se může stát, že mu do domu bez varování vtrhne tetička Theresa s ušlápnutou Nonií a naštvaným, znuděným manželem Frankem, aby se do něj pustila, že už je opravdu na čase, že se Johnsey musí rozhodnout, co bude dál, co bude s domem, a jestli by oni neměli jít hned teď nahoru a roztřídit ty věci po Sáře, načež on koktá a mumlá, jen aby už se jich zbavil, protože jakmile jednou vránám dovolíte, aby vašemu mrtvýmu pejskovi začaly vyklofávat oči, nebudete si už moct dál hrát na to, že vám jenom usnul“ (s. 52).

Ryan rozhodně není první autor, který využívá úhlu pohledu člověka, který stojí mimo společnost (dítě, člověk s mentálním postižením), a proto je schopen mnohé věci pojmenovat s výjimečnou bezprostředností a syrovostí – ze současných úspěšných anglofonních spisovatelů můžeme zmínit spisovatelku No Violet Bulawayo a její ceněný debut Chtělo by to nový jména. Prosinec už je takovej je velmi působivá, tragikomická i znepokojivá sonda do Johnseyho mysli zmítané svéráznými interpretacemi katolické nauky, sexuálními fantaziemi, steskem po rodičích, touhou po lásce a porozumění, nejistotou a obavami z většinové společnosti a stále více potlačovanou frustrací a vztekem, které se vyderou na povrch v překvapivém závěru románu.