Většina lidí ve svém životě potřebuje kolektivní vyprávění, v jejichž nadosobní platnost věří – a podle nichž modeluje své činy a prožívá velké dějinné události. Pro pochopení skrytých, hlubinných motivů je dobré tyto příběhy znát. Jednu z možností, jak detailně proniknout do hlubin prastarých i nedávných mýtů našeho největšího a ekonomicky nejmocnějšího sousedního státu, nabízí výborná kniha Němci a jejich mýty (Die Deutschen und ihre Mythen, 2008), která získala cenu Lipského knižního veletrhu v kategorii literatury faktu a esejistiky a cenu Fritze Meyera-Struckmanna pro humanitní a společenské vědy. Její autor Herfried Münkler (nar. 1951) studoval němčinu, filozofii a politické vědy na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem; napsal kolem dvaceti knih, zabývá se politickými teoriemi a dějinami idejí, zejména ideologií a mytologií německého nacionalismu.

Ve své (první do češtiny přeložené) knize Münkler nesleduje faktografii politických dějin, ale důkladně probírá báje, které jednání hlavních aktérů i to, jak bylo vnímáno současníky, spoluurčovaly. Od Tacitova popisu života starých Germánů přes Arminia, vítěze nad Římany, Píseň o Nibelunzích a císaře Barbarossu přes Goetha až k současnosti.

Tři posledně jmenovaná témata mají samostatné kapitoly ve vstupním oddílu nazvaném Národní mýty; v části následující (Boj proti Římu) autor probírá představy „vlastního“ a „cizího“, stereotypy „my“ a“ oni“. Další oddíl je zaměřen na mýtus Pruska o tom, že blahobyt lidi rozmazluje, zatímco chudoba a skromnost je nutí k disciplíně a přijetí povinnosti, v čemž Prusko mělo jít zbylým oblastem Německa příkladem, mělo být „politicko-mytickou výzvou“, a v části čtvrté (Hrady a města) probíhá pátrání po narativních a ikonických kořenech specifické německé cesty a hrad Wartburg je představen jako symbol „ochrany a vzdoru, bezpečí a svobody, příslibu a vykoupení“. Své kapitoly zde mají i Výmar, Norimberk a Drážďany, ideál města „vystavěného jako ztělesnění národní identity i regionální hrdosti“. Vynechána nemohla být ani zkazkami opředená řeka Rýn. V poslední části knihy, asi nejméně přehledné, autor rozebírá politické mýty po druhé světové válce, a to zvlášť v NDR (kde saským přízvukem mluvící Walter Ulbricht dával příkazy k ničení symbolů pruské moci), a odděleně v západním Německu.

Vlastní kapitolu v knize nemá Otto von Bismarck, který se však průběžně objevuje napříč celou knihou. Slavný kancléř byl kupříkladu prohlašován za nového Siegfrieda, po opuštění úřadu je vnímán jako obdoba císaře Barbarossy, jehož návrat mnozí toužebně vyhlížejí; byl také ústřední postavou pruského mýtu.

Hrůza z nahodilosti
V úvodu autor rozebírá různé teorie politických mýtů. Kriticky se vymezuje proti Rolandu Barthesovi, který v mýtu viděl nástroj politické pravice a demytizaci označil za privilegium levice. To je podle Münklera málo přesvědčivé, když si připomeneme kult velkých vůdců levicových stran, který byl mýty přímo „prošpikovaný“.

Podle německého politologa mohou mýty plnit velice různé funkce: naléhat na změnu a nutit jednat, ale také vyprávět o nezměnitelnosti dějin a podřízení se danému osudu; většinou pak „spojují minulost a budoucnost a poskytují návod pro jednání v současnosti“. Blízké je mu pojetí německého filozofa Hanse Blumenberga, podle něhož je v mytickém vyprávění překonávána archaická bázeň. I politické mýty mají především přemoci hrůzu z nahodilosti, poskytovat jistotu v oblasti, která by byla jinak vydána napospas chaotickému boji o moc.

Původci mýtů přitom můžou být různí, klidně i cizí: například málokdo udělal pro sebeporozumění Němců tolik jako římský historik Tacitus spisem Germania. Popis germánských mužů jako bytostí bojovných, odvážných a nežijících v přepychu (na rozdíl od tehdejších Římanů) po znovuobjevení textu v patnáctém století Němci sebeidentifikačně převzali – a ostatní národy jsou s tímto stereotypem často srozuměny: jeho ozvuky nachází autor i v dnešních článcích britského tisku o tom, že němečtí fotbalisté na hřišti nepředvádějí hru, ale válečné tažení…

Podvratné zacházení a cynické inscenace
Herfried Münkler dokáže působivě popsat sílu mýtů a plasticky vylíčit, co pro dobové aktéry znamenaly. Sám však jejich magické moci nepodléhá, naopak se suchou ironií ukazuje, jak je politici pronášející idealisticky formulované proslovy dokázali velmi pragmaticky využívat, reinterpretovat, případně vyměňovat za jiné. Například když se německý kancléř roku 1908 odvolával ve vztahu k Rakousku-Uhersku na věrnost Nibelungů, šlo o rétorickou kamufláž jeho chladnokrevné politiky. Kniha rovněž naznačuje, jak mohla víceznačnost mýtů odlišně působit na různá publika. Například když papežský legát Giovanni Antonio Campano vyzýval Němce k boji proti Turkům a apeloval na jejich bojové schopnosti zděděné po germánských předcích: podle autora se v oné chvále současně skrývalo opovrhování národem, jehož bojechtivost Campano ztotožňoval s barbarstvím. Posílaje tento jemu nesympatický národ do boje proti Osmanům, zřejmě si tajně sliboval, že se obě civilizační hrozby zničí navzájem.

K živosti výkladu přispívá i to, že autor rád cituje literáty, kteří si s váženými mýty pohrávali a neváhali je i mírně parodovat. Jako Heinrich Heine, jenž znázornil císaře Rudovousa jako skrblíka, který dává svým spícím vojákům malý žold potichu, takřka potají, aby se s nimi nemusel dohadovat o jeho výši, a do pole zatím nevytáhl proto, že má málo koní.

I když dané mytické látky pocházejí z různých dob, jejich politickou instrumentalizaci autor popisuje především v posledních dvou stoletích. Líčí tedy na jedné straně kulturně politické boje o výklad a přivlastnění si klasiků jako Schillera a Goetha a radikální reinterpretace postavy Fausta, ale na druhé straně i rituál, který přispěl k legitimizaci Hitlera. Když 21. března 1933 prezident Hindenburg nad hrobem Fridricha Velikého při slavnostním aktu promluvil o tom, že duch onoho místa by měl vstoupit i do „dnešního pokolení“, aby došlo ke sjednocení a duševní obnově Německa, šlo podle Münklera o „inscenaci posvátného transferu z Hindenburga na Hitlera“, symbolické potvrzení aliance mezi konzervativními nacionalisty, vzhlížejícími ke starému Prusku, a nacisty.

Samotnou válku si německý diktátor představoval coby gigantickou inscenaci mytické předlohy a z ní pramenících fantazií, mýtus o Nibelunzích se totiž pro něj proměnil „v politický návod k jednání“. Na tentýž mýtus, respektive scénu, kdy hrdinní Burgundové umírají v sále hunského krále Etzela, se odvolával i Hermann Göring, když v souvislosti se situací 6. armády u Stalingradu psal: „Známe velkolepou hrdinskou píseň o boji, jemuž není rovno, tedy boji Nibelungů. I oni se ocitli v hale zachvácené požárem, žízeň tišili vlastní krví, ale bojovali do posledního muže. Takový boj tam dnes zuří, ale ještě za tisíc let bude každý Němec o tomto boji mluvit a vzpomínat na něj, neboť Německo tam navzdory všemu vybojovalo vítězství.“ Autor dodává, že tato slova se dala co do míry cyničnosti jen těžko překonat, zvlášť když nacistický politik nejdřív ujišťoval, že vojska bude zásobovat ze vzduchu, a pak vykládal, že „žízeň lze utišit (vlastní) krví“. Pozornost si však v knize vysloužil také plukovník Stauffenberg (autor plánu Valkýra, atentátu na Hitlera v létě 1944), který kdysi stál čestnou stráž u rakve básníka Stefana Georga, což umocnilo jeho mytický potenciál. Popravený plukovník byl po porážce nacismu vybrán za jakéhosi symbolického patrona západoněmeckého Bundeswehru; jeho nedocenitelnými přednostmi prý totiž bylo, že nebyl protestant ani Prus.

Dohasínání velkých mýtů?
Po konci války se zájmy lidí přeorientovaly ze starosti o přežití na zvyšování materiální úrovně, a k tomu se Arminius, Nibelungové ani jiné starší mýty už nehodili. Jen mýtus výmarské republiky mohl pomoci nově strukturovat, co to znamená být Němcem; osudem Fausta se dal vysvětlit soumračný vývoj předchozích let; zato mýty spojené s krajinou Porýní mohly „okouzlit hlavně Američany“.

Přání po mytickém návratu císaře Barbarossy (očekávaném stejně jako příjezd blanických rytířů v  zemích českých) zmizelo také: po katastrofálním tažení do Ruska, nazvaném po tomto panovníkovi, jeho jméno v politickém ohledu ztratilo jakýkoli význam. Ani boj proti antickému či papežskému Římu už netáhl, alespoň v SRN jej vystřídaly cesty do Itálie na dovolenou. A Píseň o Nibelunzích a Wagnerův Prsten Nibelungů se naštěstí opět staly tím, čím byly původně: „pouhým“ uměním.

Autor zmiňuje také slavného „Brouka“, auto vzbuzující dojem, že má velké oči a nadměrnou hlavu jako dítě, čímž působilo dojmem nevinnosti a neškodnosti. Přitom navazovalo na starší lidový vůz KdF ještě z nacistické éry. Společně s tehdy postavenými dálnicemi tak bylo možné minulost částečně integrovat do přítomnosti tak, aby nebyla totožná jen se strádáním a ztraceným mládím.

Zde bychom moli namítnout, jak si Münkler může být tak jistý, že zmíněné mýty někdy nebudou znovu vzkříšeny, sám ostatně v knize připouští: „Pohled na politické mýty Němců v minulosti ukazuje, že některé z nich mohou znovu ožít, jiné se mohou nově vytvořit a že zesílená pozornost pro mytickopoetické inscenování politiky je stále namístě stejně jako otázka, jestli se politika dokáže obejít bez mytických vyprávění a příslibů do budoucna.“ Stejně tak se můžeme kriticky ptát, zda autor příliš radikálně neodděluje mýty ekonomické a politické, jak mu v českém doslovu vytýká i literární vědec Roman Kanda.

S autorem doslovu každopádně můžeme souhlasit, že kniha Němci a jejich mýty Herfrieda Münklera představuje jakéhosi alternativního průvodce po německých dějinách, který se zaměřuje na významy, symboly a archetypy. Dílo je ukázkou vysoké úrovně německého sociálně vědeckého myšlení. Přesvědčivě ukazuje, jak mocnou sílu mají znaky a rituály a jak symbolické posílení něčí pozice často brzy (či okamžitě) znamenalo i zvětšení moci reálné. Můžeme se z něj leccos dozvědět o obyvatelích jednoho sousedního státu, ale také se inspirovat při studiu našeho vlastního sebeporozumění. I pro nás totiž platí, že „politická budoucnost celku závisí ve velké míře na tom, kdo disponuje velkým vyprávěním“. A také jakým.