Ivan Horáček (nar. 1952) je profesor zoologie na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se systematikou, evolucí a ekologií savců, zejména netopýrů, paleoekologií čtvrtohor – a také filozofickými přesahy přírodovědných témat. O tom, jak široké má zájmy, nejnověji svědčí jeho kniha Lébnsvelt, zahrnující široké spektrum témat od lingvistiky přes filozofii, ekologii až po výtvarné umění.

Jde o výběr z textů z let 1987–2017, v němž, jak autor sám uvádí, se leccos opakuje a leccos je špatně. Nevíme, co zde měl filozofující zoolog přesně na mysli, velmi provokativní je ale například teze, že nás již kácení původních pralesů příliš netrápí – jako by nešlo o mediálně často probírané téma celosvětových kampaní.

Když si však odmyslíme některá Horáčkova přehnaná či poněkud temná vyjádření, v knize nám zůstanou poutavé úvahy na pomezí přírodních věd, kultury a dalších oblastí. Například v hutné a nutně zjednodušené zkratce podaný vývoj zobrazení ženy od prvotních „venuší“, což podle autora byly první zobrazované lidské bytosti, až k obrazům stylizovaných kosočtverců na pánských záchodcích. Nevšední je též přírodovědcův pohled také na gotické postavy chrličů.

Členitost jsoucího
Jako znalec netopýrů Ivan Horáček výborně a velmi živě popisuje vztahy mezi samečky a samičkami, takže by se za jeho líčení nemusel stydět ani leckterý spisovatel a pasáž by klidně mohla být součástí série literárních pokusů o odpověď na otázku, jaké je to být netopýrem, v románu Davida Lodge Profesorské hrátky. Horáček dokáže dokonce vylíčit i netopýří pojetí krajiny, do níž jsou vepsány jejich sociální vztahy. Možná s nadsázkou tvrdí, že netopýr se v krajině orientuje podobně, jako se v ní díky síti sakrálních bodů orientoval barokní poutník.

Na jiné úrovni pak autor hledá analogie mezi lidským putováním krajinou a vzruchy běhajícími v síti naší nervové tkáně. Netradičně působí některé i jeho popisy dalších živých organismů: například strom je podle něj nepatrná vrstva lýka obalující rozlehlý monument vlastní mrtvoly. Podnětné jsou také některé písemné debaty s kolegy, které Horáček do knihy zařadil. Zvláště o možnostech kultivace lidské povahy s biologem Janem Zrzavým, kterého provokuje k překvapivým i pregnantním vyjádřením: „Člověk je taková opice, která žije ve skupinách, má silné statkové puzení a extrémní sexuální vybíravost – co na tom proboha kultivovat?“

Ivan Horáček se hlásí k surrealismu jako průniku k „povaze reálného světa nad výměrem jeho všeobecných výkladových rámců“. Pročež se opakovaně vymezuje proti „osvědčeným čítankovým pravdám“, stejně jako proti umělému světu „facebooků, zdravotního pojištění a dálničních známek“. To je pochopitelný postoj, ale aktuálním problémem dneška je možná spíše to, že mnozí příslušníci mladších generací už znají hlavně youtubery, nikoli ony proklínané čítankové pravdy. Každopádně Horáčkova surrealistická cesta myšlení „faktické členitosti jsoucího“ může být pro čtenáře inspirativní, a u některých dokonce může pomoci překonat odpor k surrealismu jako k něčemu iracionálnímu, nepochopitelnému, jakkoli s ním nemusí sdílet pocit, že je to cesta vždy „osvědčená a spolehlivá“ – protože taková není žádná.