Na začátku je pozvání na vzpomínkovou slavnost za zemřelého. Pozvání, které se mladá žena Eva de Wolfová rozhodne přijmout, a tak se po letech vrací do rodné vesnice, aby se tam pomstila. Komu, jak a za co – to je tématem dalších více než čtyř set stran debutového románu vlámské spisovatelky Lize Spitové Tání.

Události, k nimž došlo v životě Evy a jejích dvou kamarádů v létě roku 2002, představují jednu z časově-syžetových linií, ze kterých se román skládá. Vedle ní je zde ta současná: vlastní akt pomsty se odehraje v průběhu jednoho dne, který rámuje vše, co mu časově a hlavně kauzálně předcházelo a o čem se dozvídáme v dlouhých retrospektivách a hrdinčiných vzpomínkách. Eva tvořila se svými dvěma dětskými kamarády Pimem a Laurensem nerozlučný trojlístek, když však jednoho léta vtrhlo do jejich života dospívání se vším všudy, prošlo jejich přátelství zatěžkávací zkouškou, ve které neobstálo. Zápletka to není úplně originální, ale podaná je působivě: co původně vypadalo jako dětská hra, něco na způsob „vadí-nevadí“ nebo hry na fanty, překračuje postupně jednu hranici za druhou, aby to skončilo nefalšovaným malérem – a vezmeme-li v úvahu všechny dějové linie dohromady, v konečném důsledku tragicky.

Kompozice je promyšlená a na výstavbě románu je znát, že autorka je vystudovaná scenáristka. To, jak pečlivě pracuje s gradací, se zámlkami, s flashbacky, a dokonce i se starou dobrou dramatickou zásadou pojednávající o pušce visící na stěně (zde jde ovšem o zahradnický sázecí kolík...), prozrazuje, že umění kreativního psaní má zvládnuté. Formální stránka románu vzbuzuje dojem celku, ve kterém do sebe všechny částečky zapadají a nic není ponecháno náhodě, a nástroje žánrové poetiky užívá Lize Spit s natolik úzkostlivou kontrolou, že to působí až nepřirozeně; autorka tím čtenáři nechtěně umožňuje, aby jí koukal do kuchyně. Lépe jsou na tom postavy, neboť ty jsou přirozené a charakterově vyhraněné. Zejména je bohatým vnitřním životem obdařena hlavní hrdinka, která je současně vypravěčkou. Celou patálii sledujeme jejíma očima a zjišťujeme hlavně tolik, že v Evině životě je špatně úplně všechno, především rodina, kterou tvoří její rodiče, oba těžcí alkoholici, bratr a mladší sestra Teska, u níž se postupně rozvíjí duševní porucha. Dalším faktorem, který přispívá k všeobecné mizérii, je prostředí: vlámská vesnice je, pravděpodobně jako vesnice kdekoli jinde na světě, mikrokosmos s podivně abnormálními společenskými vztahy, kterým dominují pomluvy, faleš a sobeckost. Eva je zkrátka do partie, kterou se svými vrstevníky, rodinou a sousedy sehraje, vybavená hodně mizernými kartami a autorka věnuje velmi mnoho prostoru tomu, aby o tom čtenáře přesvědčila ze všech možných stran a úhlů a zapojením nejrůznějších detailů. Taková péče o podrobnosti ovšem neplatí jen pro Eviny karty; děj se – hlavně v prvních dvou třetinách knihy – kvůli prodlévání u sebemenší maličkosti odvíjí takřka bolestně pomalu a možná, že kdyby editor trochu odvážněji škrtal, výsledné podobě Tání by to bylo spíš ku prospěchu než na škodu. Ani vedlejší dějové linie, jako je Evin vztah s Teskou nebo vyštípání lesbické učitelky z místní školy (a několik dalších), nemají pro vlastní rozuzlení žádný podstatný význam, jen přidávají dalších pár odstínů pochmurné šedi k dokreslení a zplastičtění kulis hlavního příběhu.

Jazyk románu je přitom až nezúčastněně syrový. Způsob, kterým autorka Evinými ústy popisuje prázdninové události – snad je možné prozradit, že jde o sexuální hrátky – připomíná prózu takového Iana McEwana, se kterým bývá Lize Spit srovnávána. A opět, zdaleka to neplatí jen o těchto motivech; Eva bez pozastavení a s chladnou věcností glosuje všelijaké funkce a produkty lidského těla (nejen toho svého), které jsou normálně tabuizovány, ale stejně zde najdeme i nonšalantní popisy nejrůznějších odporných věcí, které patří k venkovskému životu. Těžko říct, zda se z autorčiny strany jedná o kalkul s cílem zvýšit emocionální dopad její výpovědi tím, že vypravěčce takřka veškeré emoce tohoto typu amputuje, v každém případě to působí přirozeně.

Tání neponechává moc prostoru pro interpretaci, jeho cílem zjevně není být příslovečným „otevřeným dílem“. Autorka nenabízí návodné stopy k nějakému přesahu; nechce individuální selhání zobecňovat na úrovni nějaké společenské patologie, nejde jí ani o psychologizování na způsob hledání onoho okamžiku, kdy se z dětské hry stává zničující manipulace, nebo o filozofování o otázce viny a trestu. Což není nijak na škodu vzhledem k tomu, že román sám svou strukturou a tvarem poskytuje signály, jak si přeje být čten. Lize Spit si vybrala závažné téma a chtěla o něm vyprávět příběh. A svůj plán splnila.