V Evropě stále existují literární tradice, jež jsou v českém prostředí téměř, či zcela neznámé. Jde především o literaturu malých či menšinových uralských národů, druhé největší jazykové skupiny Evropy: Baltských Finů (Karelů, Livonců, Setuů, Vepsů ad.), Mordvinů, Marijců, Udmurtů, Komijců a Něnců a na Západní Sibiři pak Chantyjců, Mansijců, Enců, Nganasanů a Selkupů. Výjimku tvoří Sámové, jimž se v Čechách věnovala pozornost již dvě staletí. O recepci sámské literatury jsem již psal do časopisu Plav v roce 2011 (č. 10). Zde se proto budu věnovat jen české recepci literatury ostatních uralských menšinových národů.

První zprávy o slovesnosti malých uralských národů jsou omezeny na baltský areál. Již v roce 1855 vyšel v Lumíru překlad či adaptace „livonské pověsti“ s titulem Neklida o konfliktu mezi novousedlíky (Livonci?) původem z Kuronska, usazenými v blízkosti Rigy, a ruským baronem. Těžko však říct, zda je atribut „livonská“ míněn jako označení etnicity, nebo jde jen o označení topografické. Neznámá překladatelská šifra V. F. při řešení tohoto problému také zřejmě nepomůže. Podobný problém s určením původu přeloženého textu nastává v případě dvou pohádek publikovaných téměř osmdesát let po Neklidovi. Přeložila je Marta Součková, pravděpodobně přes ruštinu či přes estonštinu, neboť v té době překládala i pohádky estonské. Pohádky vyšly v roce 1931 v deníku České slovo a označeny byly jako pohádky „livijské“. Máme opět dvě možnosti. Buď jsou to pohádky livonské, nebo pohádky livvijské, tedy jihokarelské.

Další ukázky původní slovesnosti přicházejí z druhého pólu uralského areálu, a to ze severního Uralu, resp. Západní Sibiře. V roce 1937 publikoval rusista Petr Denk (vl. jm. Josef Císař) své překlady dvou něneckých pohádek v Národním osvobození a rusista Josef Kojecký vydal v letech 1937–1938 několik překladů pohádek mansijských v deníku Venkov. Skutečné žně nastávají ovšem až po bolševickém puči v Československu. Během 50. a 60. let vycházejí pohádky a jiné žánry ústní slovesnosti samostatně i v antologiích pohádek SSSR, z nichž nejznámější je asi překlad Voskobojnikovovy a Menovščikovovy sbírky Pohádky sibiřských lovců z roku 1961, a ve Vladislavově a Stanovského sbírce Strom pohádek, jejíž první díl vyšel poprvé roku 1958. Kromě toho se publikují tendenční díla s kolchozní tematikou. Již v roce 1949 vyšla v časopise Praha – Moskva v E. A. Saudkově překladu udmurtská „lidová“ píseň Jasnější než slunce o povahou i vzhledem krásném Stalinovi. Komijskou literaturu zastupoval Michail Ďjakonov s kolchozní komedií Svatba s věnem v letech 1951 a 1953 a v Květech v roce 1957 vyšla podobně odlehčená povídka mordvinského autora Vasilije Radima Podstrčený ženich, která ovšem není obalená ideologickým balastem.

Záhadná je recepce slavného udmurtského spisovatele Gennadije Krasilnikova, o níž se v Udmurtsku vyprávějí legendy. Dle nich Krasilnikov studoval na Gorkého institutu v Moskvě spolu s jistým Čechem jménem Marek Filipp nebo Filip Mirek, který Krasilnikova později navštěvoval v Udmurtsku, v češtině vydal některá jeho díla a stal se v Československu obhájcem udmurtské věci. V letech 1958–1959 skutečně vyšly dvě Krasilnikovovy rané kolchozní povídky ve Čtení o Sovětském svazu a v Rovnosti, totiž Nevěsta a Velká voda (Velká voda vyšla v témže roce dvakrát, Nevěsta znovu v roce 1973). Překladatel však byl uveden až u druhého překladu Nevěsty (Zdeněk Pilecký). Snad byl oním tajemným Mirkem-Filippem redaktor Kulturní tvorby Miroslav Filip, který v 60. letech skutečně Udmurtsko navštívil. Možná je dokonce tvůrcem prvních překladů Krasilnikovova díla. V takovém případě je však zvláštní, že Krasilnikovova národnost nebyla v českém vydání zmíněna.

Když v roce 1966 vyšel Slovník spisovatelů národů SSSR, obsahoval i kapitolu a hesla o některých uralských autorech, Komijcích, Marijcích, Mordvinech a Udmurtech (zmíněni jsou vždy jeden až tři). Nejsilněji jsou zastoupeni kupodivu autoři karelští, a to sedmnácti hesly, jež vypracoval překladatel z baltských jazyků a estonštiny Miloš Lukáš. Skutečných Karelců je však na seznamu jen asi třetina, zbytek jsou v největší míře finští rudí imigranti anebo ingrijští Finové – například Taisto Summanen (česky vyšla v roce 1988 jedna jeho báseň v časopise Praha – Moskva). Jedním ze skutečných Karelů byl Antti Timonen, který se účastnil osvobození Československa v roce 1945 a jemuž česky vyšla v roce 1953 povídka Sanatorium v Květech v překladu Miroslava Filipa. V upraveném a rozšířeném vydání slovníku z roku 1977 už stať o uralských autorech chybí zcela, hesla jsou doplněna pouze o dva autory něnecké a přibylo po jednom Chantyjci a Mansijci (Juvan Šestalov). Z výše zmíněných hesel karelských autorů však ve slovníku nezůstalo jediné.

Ve volnějších 60. letech pak vycházely opět jen uralské pohádky a teprve po roce 1968 uvolňuje kvalitní literatura znovu místo sovětskému braku či aspoň svým původem nezávadným textům. Z uralských literatur šlo především o povídky, básně a úryvky z románů mansijského autora Juvana Šestalova, publikované v časopisech Sputnik a Sovětská literatura. V roce 1976 vyšlo číslo tohoto časopisu zaměřené na neslovanské literatury SSSR. Číslo obsahovalo vedle Šestalovovy tvorby díla Chantyjce Mikula Šulgina, Komijce Gennadije Juškova, Selkupky Taisijy Pyršin a Něnců Leonida Lapcuje a Vasilije Ledkova. Juškovova a Šulginova tvorba byla zastoupena i v „sibiřském čísle“ Sovětské literatury z roku 1980. V roce 1977 vyšla ještě povídka Pavouk chantyjského autora Jeremeje Ajpina v Mladé frontě a milostná báseň Marijce Makse Majna v Kabíčkově Výboru ze sovětské milostné lyriky v roce 1978. S výjimkou pohádek končí zájem o uralskou literaturu víceméně rokem 1980, kdy ovšem vyšly dva důležité články. V jednom z nich, publikovaném ve Zlatém máji, tvrdí Taťjána Pacovská, že malé uralské národy neměly před Stalinovou kulturní osvětou 30. let 20. století „kulturní tradici“, druhý, z pera prof. Richarda Pražáka a publikovaný ve Sborníku prací FF Brněnské univerzity, toto podivné tvrzení vyvrací. O šest let později prof. Pražák stručně představil mnohasetletou historii komijské literatury v časopise Věda a život.

Uralské pohádky vycházely i nadále v různých antologiích, např. O moudrém Chadaunovi a třech sluncích. Pohádky povolžské, uralské a sibiřské (1983), O srdnatém střelci Andrejovi. Pohádky evropských národů Sovětského svazu (1983), Pohádky pod peřinku (1986), Zlaté jablko. Pohádky, říkadla, rozpočítadla, hádanky, písně, vyprávěnky, koledy a ukolébavky z lidové slovesnosti národů Sovětského svazu (1986). Také Sovětská literatura připravila v letech 1985 a 1986 po čísle s pohádkami různých národů SSSR. V roce 1992 dokonce vychází výbor z pohádek karelských – Pohádky z kouzelného mlýnku – v překladu přes ruský překlad.

O tři roky později publikoval Vladimír Macura své překlady livonských básní Valtse Ernštreitse v časopise Tvar a v roce 1997 vydala Pavlína Brzáková sbírku Jamtana. Vyprávění sibiřskejch Něnců.

Téměř patnáct let po tomto souboru se menšinové uralské literatury vrátily do českého kulturního kontextu v tematickém čísle časopisu Plav s podtitulem Koho jedí Samojedi. Udmurti zastupující Povolží, topografický střed uralského světa, byli v 90. letech zmíněni jen v hanebném článku Paula A. Gobleho Národnostní problematika v Sovětském svazu (Svědectví 1992, č. 93) jako lidojedi a podobně i ve Tvaru v roce 1990 (č. 27) v causerii Udmurti, Samojedi a Čečenci jedné z nejsmutnějších figur současné politiky Martina Komárka.

V největší míře se díla uralských národů překládala přes ruštinu (ruština však často byla i jazykem originálu), jen baltofinské texty též někdy z originálu, pokud šlo o jazyk podobný estonštině (livonština) nebo finštině (meänkieli, karelština, kvenština, vepština). V posledních letech vyšel překlad přímo z meänkieli, a to historického románu Bengta Pohjanena Faravidova říše, a k vydání se chystá překlad z udmurtštiny (román Motýlí duše Vjačeslava Ar-Sergiho).

Je zvláštní, jak málo se všeobecně ví o uralských evropských autochtonech. Jejich literatura a dějiny jejich kultury vůbec jsou nesmírně zajímavé. Již od počátku 20. století vznikalo mnoho uralských národních eposů po vzoru finské Kalevaly. Eposy měly za úkol zastoupit chybějící starší literární vývoj. Jejich tvůrci se často opírají o sběry epických zpěvů finských, estonských a maďarských folkloristů. S výjimkou Komijců, kteří měli literaturu již od středověku a kteří již během 19. století psali kvalitní poezii reagující na aktuální západní trendy (např. Ivan Kuratov), totiž písemnictví v malých uralských jazycích začíná až na přelomu 19. a 20. století. Některá z nejstarších děl se nedochovala, protože byla ve 30. letech během stalinských čistek spálena a bezmála všichni tehdejší autoři zastřeleni. Pro literární dějiny uralských minorit je taková přerývavost charakteristická. Nejnovější etapa s počátky v 80. letech však poskytla dost dlouhou dobu na vytvoření kontinuity, překlenutí bílých míst, založení dialogu s vlastními dějinami a rozvinutí autonomní literární tradice, jež by si zasloužila naši pozornost.