Německá avantgardní škola designu Bauhaus se za dvacet let své existence stala ikonou na poli architektury, designu a fotografie. Někteří z jejích učitelů a ředitelů patří mezi nejvlivnější architekty 20. století. Walter Gropius, Hannes Meyer, a především Mies van der Rohe si ze střepů světa rozbitého 20. stoletím postavili piedestal, na němž stojí dodnes. Jejich projekty, stáže, přednášky a akademická činnost sahají od Výmaru, Desavy, Berlína po Moskvu, New York nebo Chicago, jako by byli vždy tam, kam se historie zrovna chystala vydat. Pod slávou nejznámějších osobností Bauhausu ovšem často blednou jiní, někdy neméně zajímaví tvůrci.

Architektura je, stejně jako vzdělávání, týmový obor. To, že dům má jednoho autora a křeslo jednoho návrháře, je v naprosté většině případů iluze. Na kanonických dílech historie umění a architektury se často podíleli i další, někdy nedostatečně ocenění spolupracovníci, řemeslníci, ale také klienti, přátelé nebo rodinní příslušníci. Jak ukazuje kniha Markéty Svobodové Bauhaus a Československo 1919–1938: Studenti, koncepty, kontakty, ve škole Bauhaus se nejenom učilo a ředitelovalo, ale především studovalo.

Historie každého oboru se nevyhnutelně omezuje na určitý počet jmen, která se stále znovu a znovu recyklují a prezentují v nových souvislostech. V posledních letech se ale objevují publikace, jež se snaží z hlubin historie vylovit i ty autory, kteří vývoj ovlivnili jen okrajově, jako spolupracovníci nebo jako přátelé. Nebo jako studenti. V evropském a americkém kontextu se tomuto tématu věnuje například Beatrix Colomina.

Kniha Markéty Svobodové je skvělým příkladem tohoto trendu u nás. Ukazuje, že situace je mnohem „vrstevnatější a zajímavější“, než se na první pohled může zdát. Mapuje dříve marginalizované skupiny, jako byly české studentky na Bauhausu, čeští Němci, nebo naopak cizí státní příslušníci, kteří po nástupu NSDAP hledali působiště mimo Německo. Jak napovídá podtitul knihy, nesoustřeďuje se pouze na stylové a profesní vlivy, ale také na osobní kontakty, přátelství a životní partnerství v dopisech a fotografiích.

Materiál na román
Kniha je strukturována podle oborů, tak jak byly na Bauhausu vyučovány: tedy architektura, fotografie, typografie a reklama, scénografie a výstavnictví a nakonec textilní tvorba. Každá z těchto disciplín je výpravně ilustrována desítkami reprodukcí vysoké kvality. Kromě těchto pěti oborů nás historií Bauhausu a jeho vztahu k československé avantgardě provádí také více než dvacet studentů z celého Československa. Osudy některých z nich by vydaly na samostatnou publikaci a často i na román.

Například architekt Antonín Urban ukončil studia na Bauhausu v oboru navrhování staveb v roce 1930. Po návratu do Československa pracoval ve studiu známého architekta Jaromíra Krejcara a podílel se na jeho vrcholném díle, sanatoriu zvaném Machnáč v Trenčianských Teplicích. O rok později odjíždí do Moskvy, kde chce pracovat pro svého bývalého ředitele z Bauhausu, Hannese Meyera, tou dobou jednoho z nejproslulejších avantgardních architektů. Zatímco Evropou i Československem zmítá ekonomická krize, on pracuje na obrovských zakázkách škol a bydlení v Sovětském svazu. V roce 1938 je pak nucen přijmout sovětské občanství a o rok později je zatčen při stalinských čistkách, mučen a popraven.

Dramata 20. století se do profesních životopisů československých architektů, grafiků a fotografů propisovala častěji. Jiný bauhauský student, český Němec Josef Hausenblas ukončil svou kariéru v bitvě u Stalingradu. Posluchač architektury Zdeněk Rossman se naopak po válce stal na krátkou dobu ředitelem výkonného orgánu ministerstva informací, Orbisu.

Jistěže ne všichni studenti měli podobně dramatické osudy. Obecně se dá říci, že většina z nich se svou tvorbou nebo kariérou výrazněji neprosadila. Zkušenost i osobní kontakty, které získali díky svému působení v Bauhausu, jim však umožnily zapsat se, i když snad ne tak výrazným písmem, do historie moderního hnutí v Československu.

Prolínání vizí
Kniha Markéty Svobodové může sloužit několika různými způsoby: jako adresář zdrojů s velmi dobrou obrazovou dokumentací a přehledným systémem referencí, jako zpráva o důležitém, a příliš dlouho odkládaném historiografickém projektu, a nakonec, a snad především jako výsek ze života skupiny studentů, kteří mají společnou dvouletou studijní zkušenost v Německu. Osudy skupiny mladých lidí, kteří chtěli být alespoň na okamžik součástí, nebo přinejmenším v bezprostřední blízkosti jednoho z ohnisek světové kultury a přivézt něco z této zkušenosti domů, mají mnoho společného. Je s podivem, že o některých z těch, kteří byli v přímém kontaktu s touto nejsoučasnější kulturou, jakou bylo možné na kontinentu najít, víme do této chvíle velmi málo.

Například v severočeském Mostě vyučený truhlář a malíř porcelánu August Hablík roku 1907 přesídlil do německého Itzehoe. Vytvářel grafiku, malby a nábytek, inspirací mu byl německý básník Paul Scheerbart a česká gotika. Udržoval kontakty s Brunem Tautem a prvním ředitelem Bauhausu Walterem Gropiem. Vystavoval s architekty ze skupiny Skleněný řetěz. Před první světovou válkou, v jejím průběhu a těsně po ní byla díla Paula Scheebarta a německých expresionistů fascinovaných sklem jedním z nejintenzivnějších záblesků moderní architektury, a výrazně ovlivnila například architekturu amerických korporátních výškových budov. Je zajímavé, že v přímém kontaktu s touto skupinou byl i český zástupce.

Markéta Svobodová nám zahraniční zkušenosti studentů často zprostředkovává velmi živě, příkladem může být dopis absolventa architektury Vladimíra Němečka příteli Václavu Zralému o jeho prvním absolventském angažmá ve firmě Baťa. „Já jsem dostal nabídku od krále obuvi, abych pracoval v jeho projekční kanceláři. Skočil na Bauhaus jako na špek. Jsem tu již skoro měsíc – je to dost dobrý hlavně finančně. Vydělávám 800–1000 kč týdně, to je tedy slušné, ale Zlín je hrozně blbý místo. Nejradši bych zase někam za hranice, třeba do Ruska.“

Zapomenuté a nepopsané
Široký záběr zpracovaných materiálů od dopisů po úřední dokumenty, matriky, kroniky a archivy nám dovoluje nahlédnout do rozhovorů a dopisů, někdy odborně diskurzivních, jindy každodenně obyčejných. S těmito ambicemi se kniha nevyhnutelně stává místy povrchní a příliš popisnou. Některé osudy jsou přece jen významnější než jiné, a možná by si zasloužily více prostoru na úkor životopisných údajů jiných studentů. Kvůli snaze nikoho neopomenout je pak nutné omezovat klíčová témata. Příkladem mohou být ukázky z okruhu takzvané Nové věcnosti, které autorka dále nezkoumá, protože: „S odstupem času působí tato radikálně věcná architektura zjednodušeně a nezajímavě.“ Takový závěr by si jistě raději udělal každý čtenář sám. Přesto je nutno říct, že toto vymezení je zcela v duchu objevování zapomenutého a popisování nepopsaného, tedy v souladu s hlavní ambicí knihy.

V neposlední řadě je nutné vyzdvihnout vysokou grafickou úroveň publikace z dílny Terezy Melenové, která se otevřeně inspiruje popisovanými typografickými díly. Je svižná a lehká, tak jako plakáty k přednáškám Hannese Meyera od Zdeňka Rossmana, které v knize rovněž najdeme.

Celkově velmi poutavá četba pro kohokoli, kdo se zajímá o modernistickou architekturu, fotografii nebo grafiku, předválečnou českou avantgardu a roli Československa v tehdy ještě kosmopolitní střední Evropě. Možná nejpřínosnější bude publikace pro studenty uměleckých oborů, kteří se v duchu českých „Bauhauser“ vydávají do všech světových krajů, aby se tam přiblížili svým inspiračním zdrojům. Místo Desavy si můžeme dnes dosadit Curych, Mnichov nebo Rotterdam, místo Moskvy, kam velká část bauhauských studentů nakonec zamířila za pracovními příležitostmi, zase New York, Londýn nebo Peking.