Jaký je vztah mezi sportem a spiritualitou? Jak často se sportovci modlí, a spíše za uskutečnění Boží vůle, celkový zdar zápasu, nebo za dosažení osobního úspěchu a porážku protivníka? Jaké – třebas i pověrečné – rituály sportovci vykonávají, aby si zajistili štěstí? Kteří brankáři během zápasů rozmlouvají s tyčkami? Liší se fotbalisté, hokejisté, vodáci či plavci v odpovědích na otázku, zda před studánkou s čistou vodou mají chuť plni úcty a úžasu pokleknout? Jak často vede horolezcovo setkání s horami k radikální změně jeho základních životních postojů? I na tyto otázky hledá odpovědi u nás průkopnická kniha Spiritualita pohybových aktivit. Čeští i zahraniční experti v ní teoreticky uvažují o zmíněných tématech a referují o konkrétních výsledcích svých statistických šetření. Z těch kupříkladu vyplývá, že nejmenší sklon k mystice mají hokejisté: údajně snad proto, že jsou fyzicky odolnější a tvrdší než fotbalisté, a proto též méně emotivní a náchylní k „prvkům mystiky“.

Autoři tedy zkoumají sportovní psychologii nebo kult sportovních hvězd v kontextu slábnoucího počtu členů tradičních církví a vzrůstu těch, kteří v průzkumech odpovídají: „I am not a spiritual person, but I am spiritual.“ Rozebírají, nakolik jsou nejúspěšnější sportovci pouhými celebritami a nakolik jsou povyšováni do rolí novodobých kulturních hrdinů, s nimiž je pak ovšem spojeno nejen velké očekávání ohledně jejich výkonů, ale i vysoké nároky na jejich ctnosti. Sledují původní význam a pozdější sekularizaci pouti, ale komplementárně se rovněž snaží hledat duchovno třeba v dnešních cirkusech.

Dalším významným tématem, které je ve sborníku zastoupeno, jsou různé varianty téhož sportu/umění v závislosti na odlišném prostředí či kontextu, do něhož jsou zasazeny. Jestliže jsou například u běhu vyzdvihovány hodnoty volnosti pohybu, sepětí s přírodou a vědomá rezignace na komfort a bezpečí, pak je tento sport o všechny uvedené přednosti ochuzen, je-li prováděn ve sterilním prostředí fitness center. Japonské bojové aktivity pak mohou mít formu bojového umění, bojové cesty a bojového sportu, i když třeba u aikida zatím sportovní forma není vyvinuta. (Dodejme, že například většina frekventantů kurzů jógy si chce podle jednoho z jejích cvičitelů Ondráše Sukupa „především zacvičit, a tak jednou do roka se stane, že jeden či několik jedinců zatouží po duchovnosti“. Mnozí se ale domnívají, že bez hlubšího duchovního základu se jóga opravdově provádět nedá. Ostatně její počátky u nás byly všechno možné, jen ne „sportovní“. Na přelomu 19. a 20. století se jí přechodně zabývali členové lóže U modré hvězdy, kteří ji vnímali jako jednu z mnoha okultních disciplín. Zájem o ni si prý udržel jen Karel Weinfurter, pro něhož prý byla jóga prakticky synonymem mystické cesty. Z jeho iniciativy od roku 1924 fungoval i „spolek praktických mystiků“ Psyché.)

Autoři se dále zamýšlejí nad pojmem hry. Zdůrazňují její prvotní spjatost s náboženskými slavnostmi a mýty. V návaznosti na J. Huizingu dokládají, že i dnešní církevní rituály mohou mít jistý herní aspekt: „Posvátný obřad a mystérium coby představení a reprodukce určitých kosmických událostí může být rovněž hrou, ve které lidé představují své porozumění světu. Jestliže ovšem toto chápání připustíme, pak kněz je vlastně svým způsobem hráčem.“ A současně si všímají duchovních aspektů fantasy her jako Dračí doupě. Připomínají v této souvislosti také italskou komunitu Damanhur (u nás nepříliš známou), která se pokouší o vytvoření jakéhosi ekologického a sociálního společenství. Cílem společenství Damanhur je „svoboda a probuzení člověka jako jednoty božského, spirituálního a materiálního principu, vytvoření udržitelného modelu lidského bytí, které vyznává etické principy společného a láskyplného života“. „Damanhuriané“ propagují kromě zmíněných principů rovněž optimismus a smysl pro humor. To se projevuje zejména v praktických aplikacích. Jednou z těch klíčových je i Game of Life (Hra života). Součástí této „hry“ je mimo jiné také putování vyčleněné skupiny na blíže nespecifikované místo. Zde se prokazuje připravenost hráče a plné odevzdání se hře (v neustálém kontaktu se členy skupiny). Průběh cesty zůstává utajen, jejím cílem je ovšem formování skupiny „v nejhlubším slova smyslu“. Tento „teambuildingový“ prvek má však podle autorů stati Emanuela Hurycha a Ivo Jiráska díky spirituálnímu podmínění celé akce a dlouhodobému zaměření na rozvoj osobních atributů jedince „mnohem hlubší dimenzi než různé firemní akce tmelící kolektiv, které nabyly v českých podmínkách na popularitě zejména v první dekádě našeho století“.

Témat, která kniha otevírá, je skutečně mnoho a našli bychom leccos, co bychom mohli doplňovat – například možné analogie damanhurské hry s konceptem „communitas“, který vytvořil antropolog Victor Turner v souvislosti se zasvěcenci procházejícími iniciačními rituály. V některých místech kniha nepůsobí úplně přesvědčivě či promyšleně. Například když se Aleš Sekot pokouší rozlišit „sofistikované“ rituály od rituálů „z doby kamenné“, jež podle něj mají být „projevem plytké inteligence a povrchní mystiky“. Taková klasifikace je přitom značně sporná: nejvíce povrchní mystiky dnes najdeme u mediálně zručných esoteriků, kteří na slepé důvěře svých stoupenců vydělávají nemalé částky. Postupují přitom jistě velmi sofistikovaně, což se ovšem s plytkostí toho, co nabízejí, nemusí vůbec vylučovat. (Dodejme ovšem, že před soudobými šarlatány autoři knihy na jiném místě sami varují.) Naopak nadřazenost, s níž Sekot automaticky předpokládá u našich pravěkých předků „plytkou inteligenci a povrchní mystiku“, je v rozporu s tím, co si dnes o jejich duševních projevech na základě kusých indicií odborníci domýšlejí.

A když je na jiném místě knihy vyzdvihováno jméno Emila Zátopka, pro kterého byla důležitá víra ve vlastní schopnosti, v poctivost a spravedlivé ocenění tréninkové dřiny, pak s tímto jednotlivým faktem jistě nemůžeme než souhlasit. Zároveň ale musíme dodat skeptickou otázku, proč je takto zdůrazněn konkrétní případ jen tohoto jediného sportovce: vždyť bez nějaké formy víry ve vlastní sílu a dovednosti by neuspěl vůbec žádný vrcholový sportovec.

Historik Martin Kovář (*1965) si nedávno posteskl, že mnozí jeho kolegové pokládají sport za téma nehodné jejich „intelektuální úrovně“. Takováto intelektuálská povznesenost je ale jistě pomýlená: máloco dnes dokáže tak burcovat davy a krátkodobě i propojovat příslušníky jednoho národa (či v lepším případě občany jednoho státu) jako fandění jejich sportovní reprezentaci. A nic dnešní Čechy nedokáže hromadně podnítit k pseudoreligiózním projevům tak spolehlivě jako vítězství jejich mužstva na olympiádě. To vše si bezpochyby zaslouží seriózní výzkum. Nejen v tom směru, proč čeští fanoušci po naganském vítězství provolávali „Hašek je bůh“, ale obráceně i v tom, co si o Bohu myslí samotný Hašek, případně co znamenala konverze k pravoslaví pro Jaromíra Jágra. V tom všem tato záslužná kniha naznačuje některé možné odpovědi, podněcující ovšem další inspirativní otázky.