Asi bychom našli jen pár lidí, kteří v životě neseděli na kole anebo nejezdili kolem domu na koloběžce či tříkolce. Kolo se stalo světovou senzací a ne nadarmo bylo v jedné anketě BBC označeno posluchači za největší vynález všech dob. Kola pomáhají, dělají radost a slouží – dětem i dospělým, zdravým i hendikepovaným, těm obzvlášť. Kolo jako takové je symbolem svobodného pohybu a asi nejlépe demonstruje přímou úměru mezi vloženou energií a uspokojením.

Kniha Já mám kolo, ty máš kolo to všechno stvrzuje. Ukazuje, jak úžasným kamarádem kolo je, ale zároveň připomíná, jak důležité je jezdit na kole bezpečně mezi stroji, které těch kol mají poněkud víc – auta, autobusy či tramvaje. Kresby architekta a výtvarníka Rudolfa Lukeše (1923–1976) neměly, stejně jako jeho legendární leporela, spatřit světlo světa. Lukeš, odstrkovaný po roce 1948 z politických důvodů od práce, nemohl vykonávat ani to, co nejvíce miloval a čemu rozuměl, tj. filmovou architekturu. To z jeho díla, co se dostalo do zahraničí, bylo právem oceňováno v superlativech. Anglická královna Alžběta II. byla jeho výtvarným stylem nadšena a lidé ze svobodného světa nabízeli Lukešovi možnost politického azylu. Kvůli rodině to ale odmítl. Existenční tíha mu nalomila i zdraví. Z jeho ilustrací na vás však pohlédne jen něha a mimořádný výtvarný cit.

Více než padesát let staré kresby vůbec nezestárly. Nesejde na tom, že se na nich objevují kluci a holky, kteří jsou dnes ve věku našich rodičů. Nevadí, že tehdejší kola, auta, autobusy, dodávky, tramvaje a ulice vypadají maličko jinak než dnes. Nejde tu o vnější znaky. Jde tu o srdce, o srdce každého z nás. Škodovky a tatry, stejně jako dětská kola, jsou dnes už sice veterány, ale odborník na slovo vzatý vám řekne, že právě taková auta a kola v sobě mají duši. Rudolf Lukeš jim vdechl život bytosti, nad níž se usměje snad každý kluk a každé děvče. A dospělý čtenář? Ten teprve! Návraty do dětských let ho potěší, stejně jako potěšily autora knižního vyprávění a říkanek, básníka a scenáristu Pavla Žišku, který svému synovi Lukášovi v doprovodném textu vysvětluje, kde se Lukešovy kresby vůbec vzaly a co se k nim on sám po tolika letech chystá napsat. Má výhodu: jeho syn i žena ho podporují a spolu s ním příběh prožívají a tvoří. Doba se změnila, vysvětluje Pavel Žiška Lukášovi. Leccos vypadá jinak a koňský povoz na ulici už nepotkáš, ale jinak je všechno jako dřív. Děti si chtějí hrát a kolo je při tom nejlepší pomocník a kamarád. Dostane vás tam, kam byste jen tak nedošli, a seznámí vás s těmi, které byste jinak nepotkali. Je to vynález vynálezů. Zázrak.

Kresby Rudolfa Lukeše odhalují, jak moc rozuměl dětské duši. Když namaluje kluka v námořnickém triku, kraťasech a čepici, jak jede bez držení na kole a píská si, vidíte na jeho místě sebe, dnes nebo před mnoha lety. A když děvče s chlapcem přecházejí ruku v ruce rušnou ulici, vidíte se podruhé. V prvním případě je tu všecka volnost a svoboda, dobrodružství a napětí, trochu vytahování a pořádná porce odvahy. V druhém případě se objevuje velké čisté kamarádství, které ještě nezná žádná „ale“, „nevím“, „možná“ a je tu pro toho druhého. Nezištné spolu-bytí dvou dětí, které se učí pohybovat v moderním světě i za tu cenu, že se občas někde odřou a trochu potlučou. Z kola spadne při neopatrné jízdě i mistr světa Peter Sagan, stejně jako Lenka Divoká z Dlouhé Lhoty nad Úslavicí. Žádný učený z nebe nespadl. Dramatické zápletky, které Rudolf Lukeš zobrazuje – vyskakování z tehdy ještě otevřené tramvaje, hrátky uprostřed ulice nebo jízda v háku za autem – mají kromě výtvarné něhy také svůj pedagogický smysl. Bez mravoučných poznámek dětem pomáhají přijít na to, čemu by se měly vyhnout a kde dávat v dopravním provozu pozor, aby se nestalo neštěstí.

Výtvarník se tu schází s tátou, který tohle jistě říkal svým dětem. Mějte radost z toho, co děláte, a nenechte si ji nikým a nikdy vzít, ale zároveň se opatrujte, abyste se domů vrátili v pořádku. „Ten, kdo nezná značky, ať se / vyhne každé křižovatce / nejmíň na sto honů / ať se bez úhony / vrátí vždycky domů“ – čteme u jednoho z obrázků, na němž se hošík blíží ke křižovatce se značkou Dej přednost v jízdě. Žiškovy říkanky a rýmovačky jsou jednoduché, humorné a hravé, a tak jim porozumí i docela malé děti. V současné diskusi o podobě poezie pro děti jsou důkazem, že to jde i bez různých genderových a sociálních stereotypů. Na kole není nikdo víc, ani holka, ani kluk, a kde potřebuje pomoci ten slabší, děje se tak přívětivou formou. Kolo zkrátka lidi spojuje.

Hypotetické obavy, že by čtenář dnešních dnů už nemusel Lukešovu výtvarnému pojetí rozumět, se ukázaly jako liché. Lukeš dokonale souzní s dětskou povahou, a proto je jeho malířský rukopis srozumitelný a svěží i po více než půl století. V té malé knížce, která rozhodně není jen pro děti, si budou listovat všichni, kdo mají rádi kola ve všech podobách. Je trochu smutné, že Rudolf Lukeš nemohl v těch strašných poměrech druhé půle minulého století namalovat takových obrázků víc, třebas sto. I proto nám nezbyde než si vystačit s těmi třemi desítkami, které vás – doufám – přimějí nasednout na kolo a vydat se vstříc novým dobrodružstvím. Z Lukešových kreseb je patrné, že nezáleží na tom, jestli na kole závodíte, anebo se vozíte jen tak pro radost, po městě nebo podél řeky. Hlavní věc je nepřijít o potěšení z pohybu, hýčkat si všechna cyklistická i jiná přátelství a o své kolo také trochu pečovat.