Novinář a spisovatel Petr Volf se zaměřuje na výtvarné umění, architekturu a design. Ve své knize Sport je umění novátorsky vyčleňuje z množiny českých uměleckých děl 20. a 21. století ta, která zobrazují sport, sportovce nebo sportoviště. Nachází také sportující umělce, a co je důležité, hledá vzájemné ovlivňování a střetávání těchto oborů – od vzájemné inspirace až po srovnání sportu s uměleckým projevem. Volf připomíná, že Myrónův Diskobolos podnítil českého atleta Františka Jandu-Suka k vyzkoušení otočky při hodu diskem, anebo zachycuje slova nejslavnějšího horolezce Reinholda Messnera, který řekl, že když horolezec stojí před horou a hledá čáru, je to stejné, jako když malíř stojí před plátnem.

Kopaná, hokej, vodní sporty, zimní sporty, automobilismus, sporty s puncem elegance, jako je tenis nebo dostihy, box, atletika, cyklistika, gymnastika v čele se spartakiádou, skupinové sporty jako volejbal – umělecké ztvárnění žádné z těchto aktivit nechybí v této knize, z větší části rozkouskované do oddílů právě podle skupin sportů. Měřítkem výběru byla akčnost, a tak např. jóga pro svůj meditační ráz z tohoto pojetí sportu vypadla. Naopak zařazen je cyklus Lyžníci od jednoho z nejúspěšnějších českých výtvarníků Martina Velíška. Zachytil v něm postavy na lyžích při různých činnostech, koupající se nebo sedící v hospodě, ale odmítá, že by byl tento knižně vydaný groteskní cyklus o sportu. Velíšek lyže chápe v původním smyslu jako přesunovací prostředek.

Volf poukazuje na různorodost médií a technik, kterými lze zachytit sportovní aktivity. Vedle malířských a kresebných technik, včetně abstraktního zachycení spartakiády významného umělce 80. let 20. století Stanislava Diviše a sochařských a fotografických artefaktů řady jiných umělců, se prosadily koláže (vedle mistra koláží Jiřího Koláře také např. OMTO avantgardního fotografa Jaroslava Rösslera), hračky Házenkářka a Hokejista od designérky Libuše Niklové, vystřihovaná grafika Kornelie Němečkové, konkrétně její kniha Malí sportovci z roku 1985, představující soudobé sporty, a také díla vytvořená na principu instalace. Např. provokativní projekt Superstar skupin Kamera Skura a Kunst-Fu z Česka a Slovenska. Umělci vytvořili postavu podobnou Ježíši, která visí v rozporu na kruzích a v puštěné projekci mu fandí jeho příznivci. Autor také nadhazuje zajímavou souvislost nových sportovních odvětví, jako jsou parkour nebo basejump, a nových trendů v umění, obé totiž využívá několika médií.

Ve výkladu se mu daří naznačit posun od kladného pojetí k ironii a kritice. Nejlépe je to vidět na hokeji, kde vývoj šel od sochy Hokejista Zdeňka Němečka, instalované do Stromovky v roce 1972, jež připomíná novodobého rytíře, k mýty bořící instalaci Jardův konec od skupiny Guma Guar z roku 2004. Ikona hokeje Jaromír Jágr, o kterém panuje přesvědčení, že svůj tým vždy ze všeho vyseká, se houpe na oprátce jako kostlivec v národním dresu poté, co spáchal sebevraždu. To souvisí s oblastí fanouškovství, která často posunuje sport za hranice zábavy do role nacionalistické či náboženské. Sakrální a sportovní motiv se spojuje v cyklu Markéty Vlčkové Madona hokejistou, ve kterém je Madona zobrazená v brankářské výstroji.

V knize je dokonce věnována jedna kapitola konkrétním zobrazením sportovců jako hrdinů, ikon. Jedním z uměleckých děl je socha fotbalisty Josefa Masopusta, který získal v roce 1962 cenu Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy a prvenství mu zůstalo až do roku 2004, kdy na něj navázal Pavel Nedvěd. Soše Josefa Nálepy, stojící od roku 2012 před stadionem na Julisce, někdo dva roky na to ukradl bronzový míč a Volf tento akt přirovnává ke svatokrádeži. A absurdita, která sice spíše než s nacionalismem souvisí s honem za penězi, se najde i v kapitole věnované sportovištím a sportovním pomůckám. Snahu pražského primátora Pavla Béma a představitelů Českého olympijského výboru prosadit konání olympijských her v České republice v roce 2016 vtipně glosuje aktivismus Jindřicha Červenáka a Radka Mackeho. Vytvořili soubor vizualizací sportovišť, které by mohly vyrůst ve veřejném prostoru, např. na Staroměstském náměstí by mohl vzniknout Husův plavecký stadion a z radnice by se skákalo do vody.

K tomu kniha Sport je umění obsahuje i kapitolu o sportujících umělcích, kterou Volf zdařile narušuje obraz umělce bohéma-kavárenského povaleče, jehož životní styl se vyznačuje neuspořádaností. Řada umělců se sportu věnuje a často přenášejí své zkušenosti nabyté ve sportu do umění. A také se sdružují; v roce 1962 umělci založili sportovní klub Paleta Vlasti, členové divadla Sklep mají zase hokejové sdružení Sklepovští sršáni, v boxu existovalo do roku 2006 Box Art. Výtvarník Theodor Pištěk byl dokonce členem jak Palety Vlasti, tak Box Artu, k tomu vlastní závodní licenci. Potud se snaha o celistvé pokrytí tématu, alespoň v náznacích, celkem daří. Ovšem ve výběru reflektovaných děl a reprodukcí chybí některá zásadní jména. Autor sice nachází snad jediné zobrazení vzpírání ve Sportovní epopeji Michaela Rittsteina, ale zato chybí jméno světoznámého malíře Václava Zapadlíka, který se proslavil realistickými a technicky dokonalými obrazy historických automobilů a automobilových závodů.

Zajímavostí, poutavých příběhů a odkrytých souvislostí je v textech vždy uvozujících sled reprodukcí dost. Znatelná je publicistická nota, blízká autorovi, který působil v mnoha časopisech a novinách včetně Reflexu nebo Mladé fronty Dnes a vydal několik knih rozhovorů s umělci a architekty. Osvěžující je prokládání textu útržky z rozhovorů. Nechybí ani erudované analýzy děl. Petr Volf je mimo jiné autorem knihy Sportovní epopej, ve které analyzuje Rittsteinův cyklus obrazů představený na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 2012. Jeho pracovní minulost mu umožnila propojit publicistickou čtivost a rozhled a odbornost, které v textu, ač ve výpravně pojaté knize zaměřené na obraz, rezonují a pomáhají ukázat, že sport je nedílnou součástí umění.