Občas se stane, že kniha, která už názvem míří k určitému okruhu čtenářů, je v jádru určena možná někomu jinému. Ano, jako dárek ji možná dostanou profesionální, a hlavně amatérští silničáři, dráhaři a cyklokrosaři, kteří si v ní budou listovat za zimních večerů. Od začátku března do konce října by to šlo jen těžko, neboť objemný svazek o šesti stech čtyřiceti stranách jen stěží zapadne do jejich dvou, tří i pětihodinových tréninků a následné regenerace. Každé z vydání, a tedy i to současné, čtvrté, cyklistické monografie Tomáše Macka s názvem Příběhy Staré dámy: Sto ročníků Tour de France je pozoruhodné svědectví jak o cyklistice a sportu samotném, tak o světě, z něhož jsme vyrostli. Aby se historicko-sportovně zaměřená kniha stala kronikou dvacátého století, to se stává, u nás i ve světě, spíš výjimečně. Mám za to, že obrazově bohatý titul má šanci oslovit milovníky starých časů, francouzské noblesy a tamní jedinečné krajiny.

Autor se na základě pečlivé rešerše historických materiálů a literatury o silniční cyklistice rozhodl napsat knihu o největším cyklistickém etapovém závodě světa. Vedle své vypravěčské invence přetlumočil a uvedl na pravou míru řadu mylně tradovaných příběhů. S těmi se čtenář již možná seznámil v některých zahraničních monografiích, v životopisech a autobiografiích slavných sportovců a konec konců také v nepřeberné internetové databázi. Vidět je mohl rovněž v cizojazyčných dokumentárních pořadech.

Doslovnost ústředních motivů jednotlivých životopisných medailonů ukazuje, že Macek chtěl stůj co stůj citovat z autentických pramenů, ne fabulovat, jak to u velkých životních příběhů bývá někdy zvykem. Text plný jmen, názvů měst, událostí a letopočtů prošel pečlivou redakční prací. Fotografie jsou tištěny v dobré grafické kvalitě a nechybí jim pro čtenáře zásadní věc – popisky a vysvětlivky. Jedinou daní, s níž je třeba se vyrovnat, je velikost a váha publikace. Abyste si ji mohli vzít s sebou, budete se muset odhodlat ke slušným sportovním výkonům.

Jak jednáme v zátěžových situacích

Svou pouť autor začal dávno před prvním startem Tour krátkým historickým exkurzem o stvoření bicyklu. Završil ji pak na hranici roku 2013, zhruba v době odchodu Bradleyho Wigginse z profesionální silniční cyklistiky a nástupu Christophera Frooma jako nynějšího neomezeného vládce Staré dámy. Knihu doplnil rovněž životopisnými črtami předních českých (československých) silničářů, kteří poznamenali historii grandtourových závodů, a předně Tour. Jde o Jiřího Škodu, Milana Jurča, Květoslava Palova, Jána Svoradu, Pavla Padrnose, Tomáše Konečného, René Anderleho, Jana Hrušku, Romana Kreuzigera jr. a právem také paralympijského cyklistu Jiřího Ježka. Z časových důvodů tu přirozeně chybějí Jan Bárta, Zdeněk Štybar a Leopold König, díky odlišnému závodnímu kalendáři tu pak nenajdeme například vždy usměvavého a sympatického dříče Františka Raboně mladšího.

Srdcem knihy jsou osudy dnes již ikonických silničních cyklistů, které kromě vavřínů potkaly leckdy složité, až tragické životní okamžiky. Publikace obsahuje mnoho desítek černobílých a barevných fotografií – z historie cyklistiky, ze závodů, ze zákulisí, z osobního života cyklistů, fotky závodních strojů, legendárních stoupání, horských údolí, městeček a měst a samozřejmě také Paříže. Každý ze snímků vypovídá něco důležitého o proměnách našeho světa.

Silniční cyklistika, jak poučeně ukazuje autor, prostupovala a dosud prostupuje celospolečenským děním bez ohledu na dobu a kulturní a civilizační okruh, z něhož jezdci a týmy pocházejí. Není tak divu, že vedle jmen světoznámých atletů tu najdeme jména tehdejších prezidentů, králů, politiků i papeže Pia XII. Pokud jste se tedy v posledních několika desítkách let nevyhýbali dennímu tisku a sportovnímu zpravodajství (v Československu vždy na vysoké úrovni), měla by vám následující jména znít povědomě, ne-li domácky.

Maurice Garin (první vítěz Tour z roku 1903), Henri Desgrange (ředitel Tour), Jacques Goddet (ředitel Tour), Giovanni Gerbi, Lucien Petit-Breton, René Pottier, Louis Trousselier, François Faber, Oscar Lapize, Gustave Garrigou, Philippe Thys, Henri Pélissier, Ottavio Bottecchia, Nicolas Frantz, André Leducq, Roger Lapébie, Gino Bartali, Fausto Coppi, René Vietto, Ferdinand Kübler, Hugo Koblet, Louison Bobet, Jean Robic, Charly Gaul, Federico Bahamontes, Gastone Nencini, Roger Rivière, Jacques Anquetil, Raymond Poulidor, Felice Gimondi, Tom Simpson, Eddy Merckx, Chris Boardman, Jan Janssen, Bernard Thévenet, Lucien van Impe, Bernard Hinault, Joop Zoetemelk, Laurent Fignon, Greg LeMond, Stephen Roche, Pedro Delgado, Miguel Indurain, Džamolidin Abdužaparov, Bjarne Riis, Jan Ullrich, Tony Rominger, Marco Pantani, Richard Virenque, David Zabriskie, Mario Cipollini, Erik Zabel, Lance Armstrong, Óscar Pereiro, Floyd Landis, Michael Rasmussen, Alberto Contador, Andy Schleck, Levi Leipheimer, George Hincapie, Cadel Evans, Bradley Wiggins, Christopher Froome, Richie Porte, Mark Cavendish, Peter Sagan, Christian Prudhomme (ředitel Tour) a již zmínění čeští cyklisté.

Tomáš Macek rekonstruuje životní příběhy cyklistů, kteří při Tour de France zpočátku na týden, později na dva a na tři, více či méně proměnili život celé Francie, respektive Evropy a následně také obou Amerik. Kolo, jak ukazuje mnoho spisovatelů a umělců – u nás asi nejvíce Kamil Lhoták –, bylo před vynálezem i po vynálezu motoru, automobilu, motocyklu, létajícího balonu, vzducholodě a letadla strojem, který zásadně změnil vnímání vzdáleností a spojil lidi, kteří se předtím vídali jen občasně. Kromě přepravní a relaxační dimenze se jízdní kolo stalo pomocníkem a prostředkem k dosahování ctností. Cyklisté na krásných, skvělých, ale těžkých kolech s jedním převodem zdolávali etapy v těžko přístupných místech a v horách se šplhali po cestách, na nichž bylo možno potkat jen stáda ovcí. Na každém z předválečných ročníků Tour je zřejmé, že silničáři pomáhali otevírat Francouzům, čtenářům a posluchačům kraje, které se do té doby objevovaly spíš ve starobylých legendách a básních. Od samého počátku Tour tu byly silné příběhy lidské nezdolnosti, odvahy a píle, ale také marnivosti, lži a podvodů. Sport přirozeně kopíroval a kopíruje strukturu občanské společnosti a nijak se nevymyká tomu, jak v limitních, zátěžových situacích jedná kdokoli z nás.

Bílý klobouk s širokou krempou a vojenská přilba

Cyklisté-dobrodruzi, pocházející často z nejnižších sociálních vrstev, hledali v závodech nejen slávu, ale i finanční odměnu a naději na vyšší společenský status. To se však, zvlášť v počátcích, podařilo jen nemnohým z nich. Tyto psychologicky zajímavé příběhy umí Tomáš Macek vyprávět s velkým zaujetím, ale bez patosu a přehánění. Nezveličuje okolnosti velkých vítězství ani tragických konců. Není to potřeba. Podívejte se na některý z černobílých snímků a zkuste si sami v dešti a po venkovských cestách ujet dvě stě kilometrů. Spolu s fotografiemi se zde křísí svět, který si na hrdiny, jimž se námaha a strádání vepsaly do tváří, ještě potrpěl. Avšak nejde zde pouze o bájnou karavanu, chcete-li kolotoč Tour de France. Vyprávění a fotografie ukazují každodenní život tehdejší Francie, jak se lidé oblékali, co dělali, čím se bavili a co pro ně závod kolem Francie, protínající královská města, poutní místa i docela neznámé vísky, znamenal. Vždyť řada lidí, jak autor na mnoha stránkách poznamenává, právě prostřednictvím novinových a rozhlasových reportáží poznávala zemi, kterou neměla šanci sama celou projet. Cyklisté se jim stali vlastně jakýmisi ambasadory, kteří ukazovali Francii a světu místa, jež dnes patří mezi turisticky nejatraktivnější.

Právě tahle vrstva knihy ji činí přístupnou i pro ty čtenáře, jimž jinak sportovní cyklistické zápolení mnoho neříká. Je to kniha o tělesných i duševních schopnostech jdoucích na hranu, o vývoji strojařského řemesla, o objevování míst, která doposud znali jen z románů. Je to kniha o módě, o obyčejných lidech, kniha o radosti ze setkávání, kniha o naději. Čtenáře možná přepadne určitá nostalgie, uvidí-li ženy a muže bez rozdílu sociálního postavení fandit divákům podél cest v krásných šatech, oblecích a kloboucích. U trati stojí žena, jež vypadá jako šlechtična, a vedle ní parta mladých kluků, kteří si vzali sváteční košili, motýlka, buřinku nebo slamák, protože tohle – Závod kolem Francie – svátek zkrátka je. Ano, je v tom až cosi náboženského; a pěkná míra národní hrdosti i občasná nevraživost vůči jezdcům z ostatních zemí. Se stejným zápalem budou zanedlouho lidé fandit motocyklistům, automobilovým závodníkům nebo prvním letcům, překonávajícím pohádkové vzdálenosti. Vzpomenete si přitom na Saint-Exupéryho a jeho pokusy o dálkové lety. Paradoxně se tento složitý čas, předělený dvěma válkami a dvěma totalitami, ukazuje alespoň v estetické rovině jako ztracený ráj. Dnes na vrcholu Galibieru nebo Col du Tourmalet člověka v bílém klobouku se širokou krempou nepotkáte. Doba se změnila a Tour s ní.

I když Tour a další etapové závody byly poznamenány oběma světovými válkami, hlad po sebepřekonávajících se odvážlivcích nevymizel. I jen dostat se do výběru na závod kolem Francie mohlo člověku změnit život. Pokusit se o únik, vyhrát etapu, stát na stupních vítězů se stalo snem nesčetného množství cyklistů. Čtenáři novin, jejichž náklad astronomicky rostl s mírou dramatičnosti celého závodu, hltali téměř pohádkové zkazky o výšinách a pádech protřelých profesionálů i nováčků. Navíc za obou válek někteří jezdci zahynuli v bojích a někteří se, to v té druhé, dali do odboje a stali se hrdiny jaksi podruhé, potřetí, počtvrté. Vedle inspirujících příběhů tu najdeme i ty tragické. Smrt si vybírala daň jak při závodech, tak po skončení kariéry jednotlivých cyklistů. Přechod z profesionálního života do reality všedních dní nebyl pro nikoho jednoduchý. A tehdy, kdy se z Tour stala globální sportovní a finanční událost, vstoupila prostřednictvím televize, tisku a internetu do života asi třetiny obyvatel planety.

Posun od pionýrských začátků k dokonale profesionalizovanému sportu a byznysu (patrně nejvíc v éře Lance Armstronga a následně týmu Sky) práce Tomáše Macka pečlivě dokumentárně zaznamenává. Při čtení a prohlížení tak čtenář ocení nejen historicky zajímavé sportovní informace, ale vzpomene si možná na vyprávění svých rodičů a prarodičů a na jejich prožitky v sedle jízdního kola a rovněž i na historii „Tour Východu“, tedy Závodu míru.

Historické paralely, které na konci kapitol Macek nabízí, dokládají, že svět není pouze Tour de France. Jenže od prvních červencových dnů, ať si o tom člověk myslí, co chce, Tour dominuje i nad největšími společenskými a světovými událostmi. V době konání Staré dámy ani při jiných sportovních podnicích bohužel nemlčí zbraně a svět je v určitých místech stále nebezpečné místo pro život. Tam však, kde je relativní mír a možnost volného času, Tour spojuje a dává lidem spoluprožívat skutečně velké příběhy.

Literární úkoly?

Autor dosud nejobsáhlejší české monografie o Tour de France vytvořil jakousi historickou encyklopedii, kterou v dalších a dalších vydáních doplňuje o nově zjištěné informace. Kdo si oblíbí některého z jezdců, může už dnes sáhnout po zahraničních biografiích anebo se spolehnout na internet. Ten, jak se zdá, byl důležitý i pro Tomáše Macka: pro setřídění informací, širší rozhled a výběr ohromného množství digitalizovaných fotografií. Informace přebírá i ze zahraničních knižních titulů, a hlavně dokazuje (novinářskými články a recenzovanou knihou), že se postupem času stal předním znalcem historie Tour de France a mnoha dalších jednorázových a etapových závodů. Je třeba ocenit jeho jazyk a styl, které nejsou jen popisem toho, co se kdysi stalo, ale zhodnocují, a to velmi solidně, i žánr sportovně orientované literatury. Nelze tu nevzpomenout na sportovní povídky Oty Pavla, které – zdá se mi – by mohl Macek v budoucnu doplnit o další, a to nejen ty z ryze cyklistického prostředí. Nejde mi o laudatio Mackovy novinářské práce. Myslím si, a jeho texty to dokládají, že se tak trochu nepozorovaně zrodil autor, kterého by měl někdo přesvědčit, aby se pustil i do odlišných literárních úkolů. Byla by škoda, kdyby se vyčerpal na každodenní novinářské práci, jak to kdysi hrozilo již zmíněnému Otu Pavlovi.

Kniha o Staré dámě, jež ovšem není i kvůli rozsáhlé obrazové příloze zrovna nejlevnější, je s to zabavit si pro sebe humanitně orientovaného čtenáře, který má rád historiografickou literaturu a sport chápe přinejmenším jako podstatnou součást života moderního člověka. Řekl bych, že je to kniha pro cyklisty i pro čtenáře životopisné literatury tak v poměru 7:3 ve prospěch posledně jmenovaných. Budiž to řečeno jasně a bez příkras. Tomáš Macek vstoupil do žánru sportovní literatury jako málokdo jiný za poslední desítky let. O jeho knize a literárním talentu by se mělo psát. Řadu nových českých literárních děl bych si i docela rád odpustil, neboť ve srovnání s Mackovou prací jen lopotně ohmatávají téma, které před nimi zpracovaly desítky skvělých autorů. Oproti tomu má Tomáš Macek postavení výsostné. Je pouze na něm – a na podpoře nakladatelů –, zda vyroste v autora, jehož knihy se jednou budou číst a překládat právě tak jako knihy Oty Pavla nebo Jaroslava Cihláře.